Prof. MUDr. Jan Hořejší, DrSc.

Profesor MUDr. Jan Hořejší, DrSc., se narodil v roce 1940 v Praze. Promoval s červeným diplomem na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v roce 1963. V roce 1967 získal atestaci I. stupně z gynekologie a porodnictví, v roce 1971 II. stupně, a od roku 1983 má jako první v republice…

Profesor MUDr. Jan Hořejší, DrSc., se narodil v roce 1940 v Praze. Promoval s červeným diplomem na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v roce 1963. V roce 1967 získal atestaci I. stupně z gynekologie a porodnictví, v roce 1971 II. stupně, a od roku 1983 má jako první v republice nástavbovou atestaci z dětské gynekologie. V roce 1991 se Jan Hořejší habilitoval (jako habilitační práce byla předložena monografie „Dětská gynekologie“) a v roce 1995 byl jmenován profesorem gynekologie a porodnictví Univerzity Karlovy. Je mj. členem výboru a pokladníkem Mezinárodní federace gynekologie dětí a dospívajících (FIGIJ), členem zkušební komise International Fellowship of Pediatric and Adolescent Gynecology (IFEPAG), čestným členem Maďarské a Slovenské gynekologické a porodnické společnosti, členem Fothergill Club London. V letech 1997 až 2001 byl předsedou České gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP. Kromě monografie z roku 1990 Dětská gynekologie je autorem 19 kapitol v jiných monografiích, 291 odborného článku v časopisech a jiných publikacích (z toho 162 zahraničních).

V současné době je profesor Hořejší přednostou Gynekologické a porodnické kliniky 2. lékařské fakulty UK a FN v Motole a vedoucím Subkatedry dětské gynekologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

Trochu nelibě nese, je-li vnímám „jen“ jako dětský gynekolog. „Je to samozřejmě moje hlavní odborné zaměření, hobby a láska, ale věnuji se rád celému oboru včetně porodnictví.“ Dětství jste prožil ve velmi inspirujícím prostředí. Jaké jsou vaše rodinné kořeny?

Moje rodina byla kantorsko-medicínsko-muzikantská. Dědečkové byli vesničtí učitelé na Českomoravské vysočině. Můj otec se vydal jinou cestou, stal se prvním lékařem v rodině, ale navíc byl i vynikajícím hudebníkem – pianistou. Maminka byla houslistkou, absolventkou mistrovské školy houslové u profesora Karla Hoffmanna. Brzy jí zemřel tatínek a tak, aby si vydělala na studium, učila na základní škole, takže kantorství v rodině zůstalo. Sestra zůstala věrná hudbě a stala se profesionální zpěvačkou. Mé děti se věnují medicíně i hudbě – dcera je lékařka, internistka, již od atestovala a obhájila PhD. Hudbě se věnuje pouze amatérsky, jejím vyvoleným nástrojem se staly housle. Syn je první hráč na lesní roh ve Státní opeře.

Vy jste tedy profesionálně následoval svého otce.

Ano, tatínek Jaroslav byl profesorem vnitřního lékařství Univerzity Karlovy a je zakladatelem oboru klinická biochemie v české medicíně. Tomuto oboru se věnoval velmi intenzívně a napsal řadu odborných publikací, z nichž jedna se dočkala celkem osmi reedicí a byla svého času základní učebnicí ve svém oboru. Hlavním zájmem ale vždy pro něj zůstalo vnitřní lékařství. Koníčkem pro celý život se mu pak stala hudba, byl vynikajícím pianistou, žákem doktora Václava Štěpána, a s maminkou až do roku 1948 veřejně vystupovali. V Umělecké besedě uváděli premiéry houslových sonát soudobých skladatelů.

Vedl vás otec ke studiu medicíny?

Tatínek mě ke studiu svého vyvoleného oboru nijak nenutil, ale ani mně nebránil. Jeho silná osobnost pro mě byla nepochybně vždy příkladem a inspirací. Vědecká práce a hudba, tedy psací stůl a klavír, mě provázely opravdu od dětství. Lákalo mě obojí. Pomýšlel jsem dokonce na studium na konzervatoři, ale nakonec jsem zvolil tehdejší jedenáctiletku. Měl jsem štěstí na vynikající kantory. Na prvním místě bych zmínil svého třídního, profesora biologie doktora Jana Martinovského, průkopníka skautingu a zapáleného přírodovědce. Nezapomenutelný byl také doktor Radim Palouš, pozdější rektor Univerzity Karlovy, který mě učil chemii. Vzpomínám na jeho pečlivou, systematickou práci. Požadoval po nás precizní vedení protokolů laboratorních prací, což se mně jako studentovi velmi nelíbilo, připadalo mi to otravné, ale později jsem takovou průpravu nejednou velmi ocenil. S Radimem Paloušem jsem se potkal ještě několikrát při různých studentských setkáních, a dokonce to byl právě on, kdo mně předával docentský diplom.

Po maturitě následovalo studium na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Měl jste po promoci v roce 1963 nějakou konkrétní představu o své budoucí specializaci?

Vůbec ne, to přišlo až postupně. Já jsem dokonce začal svou lékařskou dráhu anatomií. Již na fakultě jsem na poloviční úvazek pracoval v Anatomickém ústavu, kde jsem učil mladší studenty. Po promoci jsem zde ještě zůstal tři roky, ale již v té době jsem začal „pokukovat“ po oboru gynekologie a porodnictví, který se mně vždy líbil a lákal mě již za studií. Tehdejší zástupce přednosty Anatomického ústavu, docent Doskočil, chtěl, aby všichni, kteří zde pracovali, se věnovali i klinické medicíně. Krátce jsem potom pracoval na gynekologickém a porodnickém oddělení v Kutné Hoře, a odtud jsem přešel na I. gynekologickou a porodnickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice. Jenom pro zajímavost – mým prvním šéfem zde byl pan profesor Klaus, který mě nejenom zkoušel z porodnictví, ale také mě přivedl na svět. Jako hotový gynekolog, již se dvěma atestacemi, jsem přešel na kliniku v Londýnské ulici, která patřila pod tehdejší Fakultu dětského lékařství. V té době klinice šéfoval akademik Kotásek, velká postava oboru gynekologie a porodnictví. Byl to právě on, kdo mně direktivně nařídil, že se budu věnovat dětské gynekologii, o které jsem do té doby nic nevěděl. Jsem mu ale za to dodnes vděčný, protože se mi tato část gynekologie velmi zalíbila, a stala se mi vlastně koníčkem. Většinu profesionálního života jsem se dětské gynekologii věnoval také vědecky, publikoval jsem, přednášel, ale samozřejmě se považuji především za gynekologa a porodníka a celému oboru jsem se nikdy nepřestal věnovat, operoval jsem (kromě velké onkologické operativy), rodil, sloužil, a to vše dělám dodnes.

Na klinice v Londýnské jsem se stal postupně ordinářem pro dětskou gynekologii, v roce 1990 jsem habilitoval a v roce 1995 se stal profesorem. V roce 1990 jsem se tam stal i přednostou.

Jaký byl další osud gynekologicko- -porodnické kliniky v Londýnské ulici?

Pro kliniku se stal skutečně osudovým rok 1995, kdy ji tehdejší zastupující ředitel motolské nemocnice doslova téměř zlikvidoval a ze dne na den odstěhoval do nouzových domečků v Motole. Tato akce byla sice dlouho plánována, počítali jsme s ní, ale samozřejmě se předpokládalo, že proběhne až ve chvíli, kdy bude dostavěna nová budova. Naprosto nevyhovující podmínky, ve kterých klinika musela živořit téměř dva roky, znamenaly pochopitelně odchod řady lékařů a pacientek.

Naštěstí nyní již sídlíme v nejmodernějším zdravotnickém zařízení Prahy. Nastávajícím maminkám můžeme nabídnout komplexní zázemí dětské nemocnice, takže se zde soustřeďují těhotné, u kterých bylo vyšetřením odhaleno nějaké poškození plodu. Obrovskou výhodou je, že v některých případech, například u vrozených srdečních vad, může být dítě přeloženo přímo z porodního sálu na superspecializované pracoviště – např. kardiochirurgii, dětskou chirurgii, kde může být bezprostředně po narození operováno či jinak odborně léčeno.

Gynekologická a porodnická klinika v Motole má v současnosti tři priority – kromě porodnictví, včetně novorozeneckého oddělení s jednotkou intenzívní péče, které pečuje i o děti nejmenších hmotnostních kategorií, je to onkogynekologie a tradičně dětská gynekologie.

Česká gynekologie se může ale chlubit právě v oboru dětská gynekologie světovým prvenstvím.

Ano, obor dětská gynekologie se totiž narodil v Čechách. Český gynekolog a porodník profesor Rudolf Peter založil v roce 1940 první samostatnou ambulanci dětské gynekologie nejen v Evropě, ale i ve světě. Toto prvenství se uvádí ve všech zahraničních učebnicích dětské gynekologie. Díky profesoru Peterovi a jeho pokračovateli docentu Veselému se dětská gynekologie rychle rozšířila jako obor po celé zemi a měla vynikající úroveň. Mým učitelem byl právě zmíněný docent Veselý a po něm jsem symbolické žezlo oboru převzal já.

V roce 2000 pověřila Mezinárodní federace gynekologie dětí a dospívajících (FIGIJ) Českou společnost gynekologie dětí a dospívajících uspořádáním VIII. evropského kongresu gynekologie dětí a dospívajících. Pražský kongres, jehož jsem měl čest i náročnou povinnost být předsedou, byl současně připomenutím Peterova 100. výročí narození a jeho zásluh o zrod a rozvoj oboru dětská gynekologie.

Má se česká dětská gynekologie stále v Evropě a ve světě čím pochlubit?

Určitě. Již pět let probíhá ve světě program IFEPAG – International Fellowship of Pediatric and Adolescent Gynecology, který uděluje vysvědčení o složení mezinárodní kvalifikační zkoušky z oboru gynekologie dětí a dospívajících. Motolská klinika je zařazena mezi dvacet center, která byla celosvětově akreditována pro školení zájemců o získání této kvalifikace.

Rád připomínám, že v těchto zkouškách uspělo – a to s nejlepšími výsledky – již pět našich lékařů.

K postgraduálnímu studiu k nám samozřejmě jezdí lékaři z celé republiky.

Vás ale po celý život provázela nejenom medicína, ale i hudba.

Od malička jsem hrál na piano, noty jsem uměl dřív než písmenka. Na hodiny jsem chodil k vynikající pedagožce, profesorce Iloně Štěpánové-Kurzové. Byl jsem jediný žák, kterého učila od dětství, protože jinak se věnovala již hotovým pianistům. Já jsem ale nakonec nevděčně od klavíru utekl a asi v desáté třídě gymnázia jsem se začal věnovat flétně. Té jsem potom zůstal věrný celý život, v podstatě do nedávné doby na poloprofesionální úrovni. Hru na flétnu jsem studoval soukromě u vynikajícího učitele Josefa Vlasáka a stal jsem se členem souboru Ars Cameralis, se kterým jsem až do svých 55 let pravidelně vystupoval. Soubor se specializoval na starou gotickou hudbu, ale i na hudbu současnou. Spojení medicíny a hudby bylo ale tak časově náročné, že jsem se musel nakonec jednoho vzdát – medicína nad hudbou po 25 letech zvítězila. V současné době se již aktivně hudbě nevěnuji, bojuji stále s nedostatkem času, na klinice bývám i do devíti hodin večer, a když přijdu domů, nemám na stupnice ani pomyšlení.

Jsem již pouze posluchačem, přednost dávám symfonické hudbě jakéhokoliv období. Mám rád Brahmse, Dvořáka, Beethovena, Mozarta, Wagnera. Čemu se věnujete ve volném čase?

Největší radostí je určitě první vnuk Petr, kterého jsem si sám pomohl přivést na svět – 1. ledna 2001.

Prostředkem k udržení kondice je rekreační jízda na kole – pokud není déšť nebo mráz či nemusím být slavnostně oblečen, jezdím do práce a z práce na kole. Mám spočítáno, že jedna cesta je deset kilometrů, a navíc šlapu do kopce. Profesor Pafko mě naučil, že – zejména pokud je pěkné počasí – je nejhezčí cesta od Kinského zahrady přes Strahov. Užívám si tak hned po ránu krásného pohledu na Prahu. To jde ale jen v létě.

Co byste přál české dětské gynekologii?

Určitě bych si přál vychovat svého nástupce. Vzpomínám si, že kdysi měl podobné přání i můj učitel, docent Veselý.

Máte životní krédo?

Vždycky jsem věřil tomu, že slušnost a poctivost nakonec zvítězí.

Michaela Luňáková

Foto Miro Švolík

Ohodnoťte tento článek!