Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc.

Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc., promoval v roce 1970 na LF UP v Olomouci. Po promoci působil jeden rok jako sekundární lékař v tehdejším OÚNZ v Přerově a posléze dvacet let v Prostějově…

Prof. MUDr. Jan Lukl, CSc., promoval v roce 1970 na LF UP v Olomouci. Po promoci působil jeden rok jako sekundární lékař v tehdejším OÚNZ v Přerově a posléze dvacet let v Prostějově. Zde byl vedoucím lékařem koronární jednotky, od rliteraturaoku 1977 pak ordinářem pro kardiologii a vedoucím kardiologického oddělení. V roce 1990 byl jmenován přednostou Interní kliniky LF UP v Olomouci. Profesor Lukl je členem Vědecké rady LF UP, výboru České kardiologické společnosti a výboru Pracovní skupiny pro arytmie a kardiostimulaci. Jeho hlavním odborným zájmem jsou srdeční arytmie, koronární nemoc, klinická elektrofyziologie, kardiostimulace a ICD.

Váš otec byl profesorem a přednostou olomoucké interní kliniky, z jeho učebnice vnitřního lékařství čerpaly generace mediků a lékařů. Byla to pro vás inspirace ke studiu medicíny?

Vyrůstal jsem v rodině, kde se medicínské problémy probíraly neustále. Dva starší bratři již lékařství studovali a byl jsem tak vtahován do mnoha napínavých diskusí. Otec měl široký rozhled, fenomenální paměť a  neúmornou píli ve studiu literatury. Velmi debaty miloval a jejich účastníky roztomile usměrňoval. S touto rodinnou anamnézou je jen přirozené, že jsem doporučení mého gymnázia na vysokoškolské studium s výjimkou medicíny pociťoval úkorně. Po dvouletém studiu nepříliš milované techniky jsem díky politickému uvolnění mohl přestoupit na lékařskou fakultu v Olomouci. Tam jsem později poslouchal otcovy přednášky a z jeho učebnice interny studoval ke zkoušce. Moje znalosti proklepla s důkladností sobě vlastní profesorka Hauftová. Na výbornou vyžadovala „petitové“ znalosti. V té době však jsem už bezpečně věděl, že interna je „ta pravá“, které bych se rád věnoval. Tátova učebnice byla fascinující svou esenciální hutností. V sedmi stech stranách (včetně infekce) bylo téměř nemožné něco nenajít. Dosud, když si chci osvěžit klinický obraz, vydá mi ho nejrychleji. To mi připomíná rejstřík. U předešlých vydání jsme s ním tátovi o prázdninách pomáhali (bylo nás šest sourozenců). Jaká je to mravenčí a důležitá práce, jsem však plně pochopil až mnohem později, když jsem s manželkou připravoval rejstříky ke třem vlastním monografiím o srdečních arytmiích. K medicíně mě tedy formovalo hlavně rodinné prostředí, včetně nedocenitelné pomoci manželky. Asi nejsilněji jsem však touhu po medicínské dráze pocítil po maturitě, když mně byla načas odepřena.

Jak vzpomínáte na studentská léta v Olomouci?

Měl jsem relativní štěstí, že má studia byla doslova vmezeřena mezi nesnadná padesátá léta a dobu politické „normalizace“. V krátké době relativní svobody se nejen splnil můj sen o studiu medicíny, ale byla i pootevřena železná opona s možností volně cestovat na západ. Tak jsem absolvoval prázdninové praxe v Itálii, Dánsku, Německu a Finsku. To byla cenná zkušenost, později bohužel na dvacet let přetržená. Studia však nebyla je
učení. Čtyři roky jsem pracoval na patologii jako demonstrátor a později na půl úvazku jako asistent. Měl jsem také vlastní rodinu s dvěma dcerami, ke které jsem se snažil být odpovědný. Avšak v politicky napjaté době jsem se na dva roky (1968–1969) stal předsedou fakultního Spolku mediků, což se nám málem stalo osudné. Profesor neurologie Hrbek na sjezdu Svazu československo-sovětského přátelství jménem univerzity oficiálně přivítal srpnovou „pomoc“ okupačních vojsk. Proti tomu se Spolek mediků ostře laděným otevřeným dopisem vehementně ohradil. Zavolal si nás „na kobereček“ a ostré klání skončilo hrozbou, že nám to spočte u zkoušky. Slib dodržel. To však nebylo jeho poslední slovo. Dva měsíce před mou promocí zavedl již jako novopečený ministr školství s aktivisty studentského hnutí disciplinární řízení. Mnozí z nich pak museli alma mater opustit, byť některým scházela jen jedna státnice. Já jsem byl podmínečně vyloučen se zákazem výkonu povolání v okruhu 30 km. V téže době byl také otec tímtéž ministrem z důvodu neodvolaného podpisu Vaculíkových „2000 slov“ náhle z práce uvolněn, přestože byl předsedou Evropské a místopředsedou Mezinárodní kardiologické společnosti. Strašidlo komunismu přišlo v plné zbroji.

Dvacet let jste působil v Prostějově, což asi nebylo dobrovolné. Nemrzelo vás, že nemůžete pracovat na fakultě, kde jste studoval?

Především jsem do Prostějova pro ono třicetikilometrové moratorium nemohl nastoupit hned. První rok jsem pracoval na interně v Hranicích na Moravě. Tam jsem také úderem pěstí do sterna oživil svého prvního pacienta s komorovou tachykardií (defibrilátory tam ještě nebyly). Byl to jeden z prvních momentů evokujících můj zájem o arytmie. Definitivně byly mé kardiologické kostky vrženy na jaře roku 1971, kdy mě primář prostějovské interny MUDr. Vyroubal nabídl vedení nově založené koronární jednotky. Nabídku jsem rád přijal. Nemožnost pracovat na klinice v Olomouci mě nemrzela. V té době vůbec nebylo tamním kardiologům co závidět. Většina z nich odešla pro změnu zaměření kliniky nebo tíživé politické tlaky. Tátova kardiologická škola byla doslova rozprášena. Torzu byl vymezen minimální vědecký prostor. To v podmínkách okresní nemocnice se „dýchalo“ lépe. Politické tlaky byly odolatelné a možnosti klinicky orientovaného výzkumu otevřené. Primář mi důvěřoval a nechal mně volnou ruku v zavádění nových invazívních kardiologických metod. Samozřejmě, byl jsem do značné míry samouk. V té době se ale ucelené osobnostní vzory na přednostenských postech pohříchu nevyskytovaly. Byly buď zlomeny, odstraněny, nebo emigrovaly. I proto jsem několik nabídek na kliniky s poděkováním odmítl.

Neměl jste přesto, nebo právě proto, svého „osobního konzultanta“ v otci?

Bylo by hříchem to nepřiznat. Probrali jsme mnoho zajímavých případů, nových směrů a horkých témat. Pilíře klinického uvažování však zakotvily již za studií. Uvedu jen ty zřetelně hereditární: „co nejkratší cestou přes diagnózu k léčbě“, „zásadní klinické laboratoře musí být pod střechou kliniky“, „význam anamnézy docení každý, kdo se k ní po zbytečném bloudění dokáže vrátit“, anebo „nenechat se technikou oslnit natolik, abychom přehlédli nemocného“. Prosadit se „ve stínu otce“, dokonce ve stejném oboru, je dvousečná záležitost. Získáte jméno, které si pak musíte zasloužit. V té době byl otec jako persona non grata na domácí kongresy sice neformálně zván a často i pokradmu vítán, ale publikovat a přednášet nesměl. Moje první přednášky a publikace pro něj proto znamenaly částečnou satisfakci.

Zmínil jste se o invazívních kardiologických metodách, které jste v Prostějově zavedl. Které z nich považujete v podmínkách okresní nemocnice za výjimečné a do jaké míry určovaly vaše užší kardiologické zaměření?

Sedmdesátá i osmdesátá léta jsou dobou bouřlivého rozvoje invazívních metod u arytmií a koronární nemoci. Na „koronárce“ jsem se logicky intenzívně věnoval akutní fázi infarktu, kde jednoznačně dominovala problematika arytmií. To mě přivedlo k zájmu i o arytmie jiného původu. V roce 1972 jsem provedl první elektrogram Hisova svazku, o rok později implantaci pacemakeru. Záhy potom jsem zavedl testování antiarytmik, programovanou stimulaci síní i komor, dvoudutinovou stimulaci a v roce 1986 ablaci AV uzlu. To bylo v okresních podmínkách nevídané. Sama existence jediného okresního implantačního centra byla často neprávem kritizována. Dnes tvoří okresní pracoviště tři čtvrtiny ze všech 36 akreditovaných center v ČR.

Záhy po revoluci jste se habilitoval a stal se přednostou I. interní kliniky v Olomouci. V jakém stavu jste pracoviště shledal?

S kardiologickou úrovní kliniky jsem naštěstí nebyl konfrontován ze dne na den. Díky vstřícnosti i odvaze tehdejší ředitelky, docentky Weinbergové, jsem na klinice už v dubnu 1989 získal konzultační úvazek. Děkan mě těsně předtím s podobnou žádostí vyhodil. Poznal jsem tak budoucí spolupracovníky a mohl též z Prostějova přinést moderní léčebné postupy (programovou stimulaci, implantaci dvoudutinových stimulátorů a ablace arytmií). Lékaři i sestry byli povětšinou vstřícní, což mi spolu se z Prostějova přivedeným primářem Heincem a zkušenou loajální vrchní sestrou Šafářovou usnadnilo začátky přednos tování. Přístrojové vybavení však bylo bídné a lékařský tým vzhledem k očekávané rehabilitaci kardiologie neměl optimální složení. Jádro sice zůstalo, ale z dnešního týmu 25 lékařů jich 20 přišlo až po mém nástupu do funkce. První porevoluční děkan profesor Neoral bez zaváhání povolal mého pětaosmdesátiletého otce do funkce koordinátora výuky tří interních klinik na plný úvazek. Později přednášel lékařskou etiku. Návrat z(a)traceného syna i otce na univerzitní půdu se tak přece jen naplnil.

V Olomouci se již léta pořádá „České sympozium o arytmiích a kardiostimulaci“. Jak tato tradice vznikla a proč právě v Olomouci?

Především náklady na takovou akci jsou proti větším městům relativně nízké. Nebyl to snad důvod jediný. V roce 1991 jsem jako předseda Pracovní skupiny České kardiologické společnosti pro arytmie uspořádal v Olomouci Pracovní konferenci o srdečních arytmiích, která se zde konala ještě dvakrát. V roce 1993 došlo ke sloučení s Pracovní skupinou pro trvalou kardiostimulaci při ČKS. Vznikla tak nová Pracovní skupina pro arytmie a kardiostimulaci, která mě jako předsedu pověřila uspořádáním I. českého sympozia v Olomouci. Další výbory pak opakovaně rozhodly o konání sympozia v Olomouci.

Zmínil jste vaše editorství tří monografií o srdečních arytmiích. Které to byly a co Vás k jejich uspořádání vedlo?

Na zmíněných sympoziích bylo předneseno mnoho výborných přehledných přednášek. Přišlo mi líto, že by nebyly publikovány. Autory jsem proto vyzval, aby témata svých přednášek zpracovali ve formě přehledných prací, které pak tvoří kapitoly těchto monografií: Srdeční arytmie – 1996, Pokroky v arytmologii – 1997, a Moderní léčba arytmií – 2001 (všechny vydalo nakladatelství Grada).

V počtu i struktuře implantabilních kardiostimulátorů a defibrilátorů stojí dnes Česká republika na významném místě v Evropě. Jak jste to dokázali?

To má více důvodů. Jedním z nich je vysoká úroveň oněch sympozií, daná též zmíněnou integrací pro blematiky tachyarytmií a kardiostimulace. Nelze opomenout ani uvolnění dovozu kvalitních pacemakerů a defibrilátorů. V roce 1993 bylo v ČR implantováno na třech pražských centrech celkem jen 25 defibrilátorů. Po rozšíření počtu akreditovaných center na 10 vzrostl tento počet postupně na desetinásobek. Prosadit vznik nových center na sedmi mimopražských pracovištích nebylo vůbec jednoduché. Naštěstí jsem k tomu jako člen výboru ČKS mohl přispět. Např. na naší klinice je nyní implantováno přibližně 30 defibrilátorů a 150 kardiostimulátorů ročně. Z olomouckého registru kardiostimulátorů také víme, že se roční počty primoimplantací nyní v ČR pohybují okolo 5000.

Všechny kapitoly Focusu v tomto čísle Postgraduální medicíny jsou psány autory z vašeho pracoviště, což není zcela obvyklé. Máte však metodicky, přístrojově i personálně zajištěny i ostatní podobory kardiologie?

Prudký rozvoj arytmologie na klinice byl možný jen díky úspěšnému vytvoření kompaktního týmu a kompletizaci přístrojů pro invazívní i neinvazívní laboratoř. Nejtěžším úkolem bezesporu bylo prosazení vlastní výkonné koronární katetrizační laboratoře. Sedm let tyto výkony početně skomíraly na centrální angiolince. Po získání vlastního přístroje jsme již v prvním roce činnosti (2001) provedli více než 1900 koronarografií a přes 600 koronárních angioplastik, což je zhruba desetkrát více než předchozí roky. Zde se ukázala hluboká pravdivost nezbytnosti mít nosné laboratoře „doma“. Ale i provádění výkonů svými lidmi, nelimitovanými extramurálními faktory. Bez entuziasmu a brilantní erudice MUDr. M. Richtera, MUDr. M. Škva řilové a dalších by to však nebylo myslitelné.

V Olomouci jste dlouho postrádali kardiochirurgii, kde by vámi diagnostikovaní nemocní mohli být operováni. Můžete zápas o tento cíl trochu přiblížit?

Snadné to nebylo. Párkrát jsem pocítil empatii s legendárním protivníkem větrných mlýnů. Hlavní příčinou zřejmě byly obavy přednostů z investiční náročnosti tohoto oboru. Dvakrát byla kardiochirurgie smetena se stolu, paradoxně verbálními protagonisty. Teprve, když se nadlidským úsilím, bržděným také intermitentním vysycháním finančních toků, podařilo dokončit novostavbu a z Brna získat jednoho z nejpovolanějších kardiochirurgů, primáře doc. Petra Němce, bylo si možno vydechnout. Ten si záhy sestavil kompletní tým, vybral přístroje, a začal. Více než desetileté úsilí bylo úspěšně završeno. Bylo tak navázáno na tradici šedesátých let, také přerušenou neblahými politickými okolnostmi. Na otcově klinice se od počátku intenzívně katetrizovalo a tým profesora Rapanta odoperoval desítky vrozených i získaných srdečních vad. Po více než třicetiletileté pauze jsme tak k cíli přece jen dorazili. Michaela Luňáková,

foto Leo Rec

Ohodnoťte tento článek!