Prof. MUDr. Jiří Kaňka, DrSc.

Prof. MUDr. Jiří Kaňka, DrSc., absolvoval lékařskou fakultu v Praze v roce 1950. Po dlouhé vojenské službě (tehdejší § 39) pracoval deset let na II. gynekologicko- -porodnické klinice dnešní 1. LF UK Praha…

Od roku 1964 až dosud působí na gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a 3. LF UK. Svůj odborný zájem zaměřil především na prevenci karcinomu děložního hrdla, hlavně kolposkopií. Výsledky své práce publikoval v 279 pracích v domácích i zahraničních časopisech a odpřednášel 167 sdělení, z toho 33 v zahraničí. Je autorem monografie Komplexní ochrana před rakovinou děložního hrdla (1973 a 1980) a diafilmu Kolposkopie (1975 a 1986). Je zakladatelem Centra onkologické prevence při své klinice, které se stalo vzorem pro budování dalších center v celé republice. Dále založil Českou společnost pro cervikální patologii a kolposkopii (člen mezinárodní federace I.F.C.P.C.), které předsedal do roku 1996 a nyní je jejím čestným prezidentem. Je členem výborů několika odborných společností u nás i v zahraničí. Za svou pedagogickou i vědeckou činnost byl opakovaně vyznamenán různými poctami, mj. Purkyňovou medailí, cenou ministra zdravotnictví, čestným členstvím České gynekologicko-porodnické společnosti a České onkologické společnosti J. E. Purkyně.

Odkud pocházíte a co vás přivedlo ke studiu medicíny?

Narodil jsem se v Praze na rozmezí Malé Strany a Smíchova. Zde jsem také prožil – kromě posledního roku – celý život. Tam jsem také začal chodit do školy. Na reálné gymnázium jsem nastoupil na Smíchově, což tehdy bylo pro dobré žáky pravidlem. Nevěděl jsem vůbec, co budu dělat po maturitě. Ale gymnázium mě nasměrovalo. Přírodopis nás učil pan profesor Kódl. To skutečně byl profesor s velkým „P“. Hlavně jeho výklady o biologii a somatologii byly tak skvělé, že mi jednoznačně ukázaly směrem k medicíně. Já sám jsem o medicíně nevěděl nic (otec byl středoškolský profesor češtiny). Mne osobně jen ohromovala neobyčejná úcta k lékařům. Když někdo v rodině byl nemocen a přišel pan doktor, byla to událost. Tehdy jsem si také povšiml, že každý lékař je trochu jiný. Vlídný a upřímný přístup k pacientovi, to bylo půl léčby. Když jsem byl poslední rok války totálně nasazen k „luftschutzu“ a viděl jsem tamní doktory a jejich výhody, bylo mé rozhodnutí už konečné. A navíc, otec mi také radil studovat medicínu. To pro mne bylo velmi důležité. Po maturitě (válečné) jsem tedy šel na medicínu.

Jako specializaci jste si zvolil gynekologii. Měl jste pro to nějaký zvláštní důvod?

Studovali jsme ještě zcela po starém způsobu. První, co bylo pro mne úplně nové, byl jiný styl života a studia.

Na univerzitní studium jsme nebyli vůbec připraveni. To se projevilo hned při studiu skvělé Bělohrádovy učebnice biologie. Z gymnázia jsme byli zvyklí učit se „faktům“ a nyní jsme se sešli s různými názory na tutéž věc. A sami jsme museli přemýšlet. Zvykl jsem si a pochopil jsem tento nový význam studia a jeho výhody. První rigorózum jsem absolvoval „za jedna“.

Patřil jsem do tzv. „Lucernového ročníku“, museli jsme se orientovat hlavně na učebnice (pokud vůbec byly). Kdo studoval rychle a dobře, tomu se odpustil jeden semestr. Z původních asi 3000 studentů tak klesl počet studentů „s výhodou“ na necelých 500. To už odpovídalo skoro normálním poměrům. Kromě řádného studia jsem pracoval jako pomocná vědecká síla na Ústavu histologie u profesora Frankenbergera. Histologie se mi totiž velmi líbila.

Nejvíc jsme se těšili na předměty klinické. A ty se nám různě líbily. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat gynekologii, přesněji porodnictví. Měl jsem vždy výbornou prostorovou představivost, a proto příprava na porodnictví byla pro mne hračkou. Proto jsem také u profesora Trapla z porodnictví dostal jedničku, ostatních 16 kolegů neuspělo. To mne velmi povzbudilo. Takže nejdříve porodnictví, pak gynekologie.

Ve svém životopise se zmiňujete o dlouhé vojenské službě, kterou jste absolvoval v neradostném čase – padesátých letech. Jak jste prožíval atmosféru té doby?

Období pěti let na vojně (2 roky základní služba + 3 roky mimořádné vojny podle § 39 tehdejšího branného zákona) bylo pro mne šokující a překvapující. Na vojně platilo, že v těchto nejtragičtějších letech s popravami byla vojna zcela jiná než civilní život. Nikdo se neptal, jsem-li členem KSČ, prostě vše se posuzovalo podle hodnosti. Ba dokonce i podle tehdy platných předpisů jsem spolupracoval na mobilizačních plánech, což nebylo povoleno. Mně – nestraníkovi.

Ale ani medicínsky to nebyla léta zcela ztracená. Studoval jsem „jak ďábel“ ušní, oční, úrazovou medicínu a rentgenologii. A protože praxe byla veliká, přece jen jsem se něco naučil, a to mně bylo i později dobré. Prostě, jako vždy člověk vzpomíná na vojnu kladně, tak i já jsem dnes zapomněl na vše nepříjemné.

Odborný zájem jste zaměřil především na prevenci karcinomu děložního hrdla. Právě u této diagnózy má prevence mimořádný význam, včasně odhalené případy jsou dobře léčitelné. Pozorujete změny v přístupu žen k péči o jejich zdraví?

Po vojně jsem nastoupil na II. gynekologicko-porodnickou kliniku – zaplať Pán Bůh. Po krátké době na porodním sále mě začala přitahovat tehdy nová metoda – kolposkopie. Pozorovat přímo živou tkáň, to bylo velmi lákavé. To už bylo známo, že karcinom čípku nevzniká naráz, ale postupně se vyvíjí z „předrakovinných“ stadií, která jsou téměř 100% vyléčitelná. Ale v celé prevenci mi chyběl nějaký řád. Začínalo to výtoky. Na klinice platila vnitřní směrnice o léčbě výtoku, diagnostikované MOP. Na čípek se vůbec nedbalo. Nebylo jednotné názvosloví v kolposkopii, ani žádné klasifikace. V cytologii platilo Lukschovo zjednodušené schéma PAP-stupnice. Na II. klinice byla situace politicky nedýchatelná. Věnovat se něčemu systematicky bylo podezřelé, zvláště u nestraníka. Tehdy jsem moc vzpomínal na vojnu a na poměrně „liberální“ poměry tam. Proto jsem v roce 1964 přešel na gynekologicko-porodnickou kliniku profesora Padovce. Zde jsem měl v práci zcela volné ruce. Aktivní zájem žen o tato preventivní vyšetření nebyl žádný. První pro mne tedy bylo pokusit se vytvořit kolposkopickou klasifikaci (1965), která se stala podkladem mé kandidátské práce. S radostí mohu podotknout, že naše klasifikace „K“ se podstatně neliší od celosvětové uznávané Římské klasifikace (Řím 1990). Dále jsem se věnoval zlepšení diagnostických nálezů, jak začalo probíhat ve světové literatuře. Hledal jsem všechny momenty, které by vývoj karcinomu čípku mohly podporovat. Navrhl jsem také jednotné léčebné postupy léčby u různých stupňů prekancerózních změn. Myslím, že jako jeden z prvních jsem prokázal, že prekancerózní změny reagují už na místně podaná cytostatika. Jak z uvedeného vyplývá, vytvořil jsem na klinice početný tým, který se mnou spolupracoval. Navázal jsem úzké kontakty s cytologií a patologií a založil jsem vlastní cytologické centrum.

Bylo nutno se zabývat i organizací. To vše vedlo k vytvoření dvojstupňového systému prevence, kde hlavní roli hrála tzv. „Centra onkologické prevence“. Všechny tyto výsledky jsem využil k ob hájení doktorské práce (1969). Horší to bylo s habilitační a profesorskou obhajobou. Profesory nestraníky bylo možno spočítat na prstech jedné ruky. Po více než desetiletém čekání jsem byl jmenován docentem (1981) a pak profesorem (1987). Po revoluci jsem požádal jako člen vědecké rady fakulty o novou obhajobu. Bylo mi vyhověno. Jsem asi jediný profesor gynekologie a porodnictví, který na profesuru má dva diplomy. První ještě od Husáka a druhý už od pana prezidenta Václava Havla.

Svoje práce jsem v pozměněné formě vydal jako monografie (ve 2 vydáních, 1973, 1980) a výuku kolposkopie jako film (1975). Dále jsem vydal s primářem Kudermanem dvě další práce věnované kolposkopickým vyšetřením (1997, 1998). Můj sen o učebnici kolposkopie společně s docentem Svobodou (na pokladě stereokolpo-diapozitivů) se mi splnil až po revoluci. Neobyčejně cenná byla spolupráce s profesorem Vonkou, kde v dlouhodobé prospektivní studii, trvající sedm let, při sledování téměř 10 000 žen jsme chtěli ověřit, zda herpetické viry (HSV 2) mají souvislost se vznikem karcinomu. To bylo tehdy téma, které hýbalo světem. Náš výsledek vyšel negativně, ale přinesl řadu bočních poznatků. Tuto práci jsme zveřejnili hlavně v USA (jedenkrát monografie) a celosvětový zájem se obrátil a byl zaměřen na papillomaviry (HPV). Za tuto studii jsme společně s profesorem Vonkou byli poctěni cenou ministra zdravotnictví. Dnes jsem smuten, když po pár posledních letech vidím, že striktní postupy, které jsme tak pečlivě ověřili na řadě pacientů, se dnes nedodržují, a to na úkor žen. Tomu odpovídá ve srovnání s ostatními státy v úrovni prevence i naše místo, které je velmi mizerné.

Propagaci prevence je dnes věnována značná pozornost, např. v médiích, a díky tomu se i výrazně zlepšila informovanost obyvatel. Co by se v této oblasti ještě dalo zlepšit?

Hlavní dnes je, aby ženy k prevenci karcinomu cervix přistupovaly daleko aktivněji než dosud. Prevence není u nás dost propagována, a to ani v posledních deseti letech. Když si vzpomínám na Velkou Británii a její skvělé brožurky, často velmi vtipné, nebo na USA, kde například některý denní tisk denně zveřejňoval heslo: „Už jste si nechala odebrat cytologii, nebo jste stále ohrožena rakovinou?“, atd., jen závidím. A všude, kde jsem byl, nebyla prevence jen otázkou gynekologů, ale každý G. P. se aktivně staral, zda žena navštěvuje gynekologa. Masový screening je nutný, i když všichni víme, jak nákladná je to věc. Přednášel jsem skoro v celé Evropě, v Japonsku, v Brazílii, v USA. Nejdelší pobyt jsem strávil v Norsku. To je zhruba velké jako ČR a péče je koncentrována do jednoho ústavu. Přístup lékařů k pacientům je tak srdečný a přesvědčivý, že jsem se málem nechal také vyšetřit.

Náš dvojstupňový systém byl velmi populární hlavně v tehdejším Západním Německu. Hodinová diskuse pro něj mluvila velmi přesvědčivě.

Během své pracovní kariéry jste často přednášel a publikoval v zahraničí, můžete srovnávat. Jak z takového srovnání vychází gynekologie v České republice? A kde jste měl nejlepší pocit?

Za svou práci a za zahraniční spolupráci jsem byl přijat jako zakládající člen me zinárodní společnosti pro prevenci kar cinomu (D. E. P. C. A). Delší dobu jsem pracoval v nomenklaturní komisi mezinárodní federace pro cervikální patologii a kolposkopii (I. F. C. P. C.). U nás jsem založil Českou společnost pro CPC a mám tu čest být dosud jejím čestným předsedou.

Doma se mi dostalo také mnoha poct. Byl jsem jmenován čestným člen Gy nekologicko-porodnické společnosti, Onkologické společnosti. Po revoluci jsem byl poctěn Purkyňovou medailí a zlatou medailí Univerzity Karlovy v Praze. Ze všech těchto poct jsem měl velkou radost. Stal jsem se známějším i v cizině a to je pro propagaci prevence cervikálního karcinomu velmi důležité. Již výše jsem se zmínil o kvalitě prevence v různých zemích. Dnes je srovnání ČR s cizinou obtížné. Považuji totiž současný stav medicíny a našeho oboru za přechodný a bude nutno počkat ještě pár let. Ani současná propagace není jednotně a cíleně zaměřena. Ženy se na ni dívají jako na reklamu na prací prostředky. A bez spolupráce žen zmůžeme jen velmi málo.

Medicíně jste věnoval celý život. Avšak existuje i čas odpočinku. Jak si odpočinek představujete?

Času k odpočinku nebylo mnoho. Vždy jsem se snažil trávit dovolenou na naší chalupě. Byl tam svatý klid, dost spánku a dlouhé procházky s naším pejskem. Rád jsem dobře jedl a odpočinkem pro mne bylo posezení s přáteli u dobrého vína. V zahraničí jsme s rodinou byli málo (Polsko, NDR, Itálie, Rakousko), ale nejlepší odpočinek byl na chalupě.

Kdybych se znovu narodil, asi bych si nevybral jiný způsob života. Měl jsem to štěstí, že moje činnost byla současně mým koníčkem. Naštěstí moje žena i děti (všichni lékaři) měli pro můj způsob života pochopení.

Edita Vitoušová

Foto Miro Švolík a archív prof. Kaňky

S profesorem Malcolmem Copplesonem, M.D., F.R.C.O.G., během Světového kongresu cervikální patologie a kolposkopie

Prof. MUDr. Jiří Kaňka, DrSc.
Ohodnoťte tento článek!