Prof. MUDr. Michal Anděl CSc.

Profesor Michal Anděl promoval v roce 1972 na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Po lékařských začátcích na interním oddělení v Mělníku a Kralupech nad Vltavou nastoupil v roce 1974 jako vědecký aspirant v Institutu klinické a experimentální medicíny…

Prof. MUDr. Michal Anděl,CSc.

v oboru metabolismus a výživa. V letech 1981 až 1990 byl vedoucím jednotky intenzívní metabolické péče 1. interní výzkumné základny IKEM, dva roky, v letech 1988 až 1990, zástupcem přednosty. V roce 1991 se habilitoval, v roce 1992 byl jmenován profesorem pro vnitřní nemoci. Od roku 1990 je Michal Anděl přednostou II. interní kliniky 3. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V roce 1997 byl jmenován děkanem téže fakulty.

Vaše cesta ke studiu medicíny nebyla zcela přímočará. Jste vyučen chemikem, pracoval jste jako sanitář, studoval na střední škole pro pracující. Byla medicína dlouho neuskutečněný sen, nebo byly důvody odkládaného studia jiné?

Příčiny byly velmi podobné jako u mnoha jiných lidí, kteří končili základní školu v padesátých letech. Neměl jsem mnoho na vybranou, protože můj otec byl ve druhé polovině padesátých let a v první polovině šedesátých let ve vězení. Jedinou možností bylo jít do učení, a já jsem si nakonec vybral obor, ke kterému mě to nejvíce táhlo – šel jsem do chemické továrny. Měl jsem bláhovou představu, že se budu učit chemickým laborantem, ale skutečnost byla podstatně odlišná – s laboratoří to nemělo mnoho společného, nastoupil jsem do těžkého chemického provozu. Musím ale říci, že mě tam výborně naučili chemii, dokonce tak dobře, že jsem své znalosti mohl uplatnit i při zkoušce z chemie na lékařské fakultě.

Chtěl jsem ale studovat dál, táhlo mě to spíše k humanitním oborům, ale ty pro mě byly v té době naprosto uzavřené. Po vyučení jsem nastoupil jako sanitář v Thomayerově nemocnici a večerně jsem studoval střední školu. Medicína nebyla můj dětský sen, spíše jsem k ní byl „dostrkán“ konkrétní situací. Velmi mě ovlivnily dojmy z práce v nemocnici.

Studoval jste tehdejší Fakultu vše-obecného lékařství Univerzity Karlovy. Jak vzpomínáte na dobu studií a na své učitele?

Lékařskou fakultu jsem studoval v letech 1966 až 1972, což byla zpočátku doba velkých nadějí. Nastal výrazný rozkvět univerzitního života, mohli jsme cestovat a srovnávat náš vysokoškolský život s možnostmi jinde v Evropě. Začal se také pomalu bořit rigidní vztah mezi studenty a pedagogy. Toto celkové uvolnění bylo zastaveno srpnovými událostmi v roce 1968. A nastalo období smutné, které přineslo i lámání a odhalování charakterů, převlékaní kabátů a nepochopitelné proklamace bezvýhradné loajality vůči okupačnímu režimu, mnohdy i od lidí, od kterých bych to byl nejméně čekal. Statečných postojů bylo bohužel méně. Tak jsem měl možnost poznat a pochopit již ve studentských letech, jak bude vypadat život v reálném socialismu. Pocity z veškerého dění kolem roku 1968 a z let bezprostředně následujících jsem měl smíšené. Zúčastnil jsem se aktivně činnosti ve studentské samosprávě, takže si moc dobře pamatuji, jak se později někteří kolegové báli mě potkat na dvoře nemocnice, raději se mně vyhnuli, aby je někdo se mnou neviděl. Nechci ale trpce vzpomínat, naopak má studentská léta byla jinak zcela určitě veselá, příjemná, mám na ně spoustu krásných vzpomínek.

Rád vzpomínám i na své učitele – tehdejšího asistenta, pozdějšího profesora Schindlera, profesora Johna a docenta Neuwirtha, který se stal později mým tchánem. Velmi jsem si také vážil dnešního profesora Klenera, který byl mým prvním klinickým učitelem, a takovému člověku je student povinován vděčnou vzpomínkou. Určitě nikdy nezapomenu na to, jak jsem na podzim 1968 začal chodit na 2. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice a začal vlastně poprvé s opravdovou medicínou.

Měl jste v průběhu studií zájem o nějaký konkrétní medicínský obor?

S mými medicínskými prioritami to bylo trochu složitější. Asi mě vždy více inspiroval učitel než vlastní obor, proto se mi například hodně líbila mikrobiologie. Aktivně jsem se zajímal o psychiatrii, dokonce jsem absolvoval první fáze psychoterapeutického výcviku. Jistou dobu jsem chtěl být dětským chirurgem, inspirací mně byla doba, kdy jsem jako sanitář pracoval na kojeneckém oddělení Thomayerovy nemocnice. Ale nakonec jsem se, vlastně náhodou, stal internistou. To je široký integrující obor, ve kterém si může každý najít svůj užší zájem.

Po promoci jste krátce pracoval jako sekundární lékař v nemocnici v Mělníku a v Kralupech nad Vltavou a po základní vojenské službě nastoupil jako vědecký aspirant v Institutu klinické a experimentální medicíny. Proč jste dal přednost vědecké práci?

Tak bych to vůbec neoznačoval. Jako mladí aspiranti jsme nejenom vědecky pracovali, ale současně jsme pravidelně sloužili na lůžkovém oddělení. Celou čtyřletou dobu aspirantury jsme byli plně zapojeni do klinické práce. Klinická práce, vnitřní lékařství, mě tedy provázela a provází celý můj profesní život.

Již více než deset let jste přednostou II. interní kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Jak hodnotíte toto období a jaké jsou priority kliniky v rámci fakultní nemocnice?

Za velmi důležité považuji, že se mi podařilo podílet se na programu definitivního oborového zaměření jednotlivých interních klinik. Pomohlo tomu i rozdělení původní jedné velké kliniky na dvě – na naši druhou interní kliniku a na třetí interní kardiologickou kliniku. Každá z těchto klinik má svůj specifický medicínský zájem a ten pak může systematicky rozvíjet. Osobně to považuji za důležité, a to navzdory tomu, že jsem vždy byl zastáncem širokého pojetí vnitřního lékařství. Myslím, že se to nevylučuje s tím, že jednotlivé obory vnitřního lékařství by měly být jasně definovány a integrace probíhat jenom na některých úrovních, jako je například společná výuka pregraduální a raná postgraduální a ve společném příjmu nemocných.

Pokud se mám podívat na svůj obor vlastní, diabetologii a intenzívní metabolickou péči, tak nemohu nevzpomenout, že na této klinice existuje vůbec nejstarší tradice oboru diabetologie mezi interními klinikami v Čechách. Založil ji pan profesor Syllaba v roce 1945, a toto vědomí pro mě představovalo velký závazek. Postupně se podařilo na klinice soustředit řadu specialistů a ve spolupráci s ostatními klinikami a centry fakultní nemocnice jsme vybudovali významné diabetologické centrum, které se v poslední době zapojilo i do řady mezinárodních projektů. Metabolická jednotka na klinice vznikla již v roce 1975, a je dokonce první metabolickou jednotkou v Čechách. Chtěl bych z ní vybudovat nejen místo, kde je poskytována standardní intenzívní metabolická péče, ale i místo pro postgraduální výuku. Hlavním zaměřením kliniky je tedy vedle diabetu a intenzívní metabolické péče také klinická výživa i gastroenterologie, kromě toho máme dvě menší skupiny, které se zabývají pneumologií a angiologií. To není samoúčelné, protože angiologové nám pomáhají řešit problémy pacientů s diabetickou nohou a gastroenterologové zase stavy vyžadující nutriční podporu.

Letos na podzim bude končit vaše druhé volební období ve funkci děkana 3. lékařské fakulty. Je tedy čas začít bilancovat. Co vám osobně tato životní zkušenost přinesla? A do jaké míry se splnily vaše představy o práci v čele významné instituce?

Pro mě vždy byla a zůstává příjemná přítomnost studentského elementu v životě kliniky. Studenti sem přinášejí své mládí, svou čistou duši a ideály. Právě každodenní konfrontace se studenty, zejména s těmi, kteří studují v posledních pěti, šesti letech a nejsou již vůbec poznamenáni tím předchozím obecným přihrbováním a skláněním a nebojí se zcela otevřeně říci svůj názor, často zcela odlišný od mého, je pro mě velmi inspirující. Dává mi to naději do budoucna a nutí mě dívat se na svět jinak než skrze zaběhnuté rituály a představy. Možná to celé zní trochu škrobeně, snad i pateticky, ale myslím to upřímně a znovu opakuji to, co jsem již v jednom rozhovoru uvedl – studenti mně dávají více než já jim.

Snad se mohu pochlubit i tím, že před sedmi lety skupina učitelů z 3. lékařské fakulty se rozhodla od základu změnit systém výuky, a máme zcela jednoznačně dojem, že znalosti studentů u státních zkoušek i jejich praktické dovednosti jsou nyní mnohem lepší.

Pokud jde o mé představy a realitu, tak musím říci, že jsem naskočil do dobře rozjetého vlaku, který již zcela zásadním způsobem nastartovalo v roce 1990 kolegium pod vedením profesora Cyrila Höschla. Fakulta již v té době získala velmi solidní kredit v oblasti výuky i klinické medicíny. Daří se nám udržet v posledních letech druhé místo mezi ostatními lékařskými fakultami v počtu publikovaných prací, a to i s výrazně menším počtem pracovníků v porovnání s pomyslným vítězem.

Jedna věc vás ale většinou v Čechách obecně zarazí, totiž, že různé instituce žijí většinou slušným profesním životem, ale společenský život, vytváření nějaké komunity, je většinou nevalné, i třeba ve srovnání s nepoměrně upjatějším Německem, nemluvě vůbec o Velké Británii nebo Francii. Já jsem si dal za cíl to trochu změnit, a snad se mi to povedlo. Měl jsem k tomu fantastické spoluhráče, a to byli studenti ze studentského spolku Trimed. Podařilo se nám zorganizovat studentské plesy, výlety parníkem, studentské vědecké konference a večerní čaje, na které studenti zvali spoustu zajímavých hostů. Tento posun ve vnímání fakulty i jako společenské a kulturní instituce je zřetelně pozitivní.

Podařilo se také rozšířit možnosti pro rozvoj výzkumné práce na fakultě. Vý-zkumné záměry jsme zaměřili především do oblasti diabetologie, hepatologie a nefrologie, traumatologie, akutní kardiologie a neurověd. Podařilo se významně nastartovat doktorandské studium.

To asi nejsložitější na práci děkana je to, že musí řešit konflikty mezi pracovníky, někdy i z různých klinik a ústavů, a musí si při tom uchovat spravedlnost a nadhled. V této nepříjemné roli jsem asi nepůsobil vždy ke spokojenosti všech, ale tak už to v životě bývá.

Výčet vašich ocenění za publikační a přednáškovou činnost je více než bohatý. Kterého uznání si vy osobně nejvíce považujete?

Osobně jsem si asi nejvíce považoval toho, že mi byla uděleno ocenění při příležitosti Krufovy přednášky ve Společnosti pro parenterální a enterální výživu. Souviselo to s tím, že spolu s profesorem Zadákem jsem stál u zrodu nutriční podpory v České republice a této problematice jsem zasvětil část svého profesního života. Podobně si cením Syllabovy přednášky, která navázala na moji práci na začátku osmdesátých let, kdy jsem zaváděl systém intenzifikované terapie a pacientů s diabetem 1. typu.

Mezi členstvím v redakčních radách několika lékařských časopisů, včetně funkce šéfredaktora časopisu Diabetologie, metabolismus, endokrinologie a výživa, je trochu výjimkou vaše více než desetileté členství v redakční radě časopisu Vesmír. Co vás k tomuto zajímavému časopisu přivedlo?

Tak to je práce opravdu velmi radostná. Vesmír je totiž první přírodovědecký časopis v Čechách, vychází již 120 let. A když mě vyzvali k členství v jeho redakční radě, byla to pro mě veliká pocta. Práce v redakční radě je velmi příjemná, je tam spoustu mladých lidí z různých oborů, nejen lékařů, ale i například biochemiků a fyziků, a tak zasedání redakční rady jsou pro mě nikoliv prací, ale příjemným intelektuálním osvěžením.

Pod dojmem seznamu všech vašich aktivit nutně napadá otázka, co vás kromě medicíny těší, máte nějaké celoživotní hobby?

Když se člověku „přihodí“, že je nejen přednostou kliniky, ale i děkanem, tak jeho volný čas téměř vymizí a vlastní zájmy a hobby se velmi podstatně zredukují. Domů se vracím mezi sedmou a osmou hodinou večer, a po večeři si obvykle ještě na dvě hodiny sednu k počítači a píši. Vím, že bych měl více číst beletrii a chodit do divadla a na koncerty, a dělal bych to rád, ale povede se mi to méně často než dříve. Těším se, že to zlepší. Samozřejmě, že se snažím stihnout přečíst odborné časopisy. Stále ještě stíhám číst beletrii, ročně osm až dvanáct knih. Kdybych měl opravdu hodně času, rád bych přečetl celého Thomase Manna, vrátil se ke Gabrielu García Márquezovi a poohlédl se po tom, co je nového v americké literatuře.

Foto Miro Švolík

Ohodnoťte tento článek!