Prof. PhDr. a RNDr. Helena Haškovcová, CSs.

Hostem tohoto čísla je prof. PhDr. a RNDr. Helena Haškovcová, CSc., vedou cí katedry psychosociálních věd a speciální etiky na Husitské teo logické fakultě Univerzity Kar lovy v Praze…

Hostem tohoto čísla je prof. PhDr. a RNDr. Helena Haškovcová, CSc., vedou cí katedry psychosociálních věd a speciální etiky na Husitské teo logické fakultě Univerzity Kar lovy v Praze.

Paní profesorka vystudovala Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; od roku 1966 se věnovala transplantační imunologii a od roku 1972 byla vedoucí laboratorního úseku Oddělení klinické imunologie ve Vše obecné fakultní nemocnici. Kandidátskou práci napsala na téma „Celulární a humorální imunita u nemocných sarkoidózou“. V roce 1992 přešla do kabinetu gerontologie a geriatrie Institutu pro dal ší vzdělávání lékařů a farmaceutů, v le tech 1990 – 1996 též pracovala v Ústa vu lékařské etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1991 iniciovala vznik lékařské etiky jako samostatné lékařské disciplíny. V roce 1992 se jako první u nás pro tento obor habilitovala, v roce 1993 se pak stala profesorkou. Katedru psychosociálních věd a speciální etiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vede od roku 1996.

Dvakrát získala Cenu České gerontologické společnosti, rovněž dvakrát obdržela Cenu Českého literárního fondu a byla poctěna i Šilhanovou cenou za mimořádně kvalitní texty z oboru lékařské etiky. Je členkou Obce spisovatelů a Českého centra PEN klubu.

Napsala více než 200 odborných statí. Z její knižní produkce uvádíme Rub života – líc smrti (1975), Spoutaný život (1985, 1991), Fenomén stáří (1992), Lékařská etika (1994, 1997), Práva pacientů – komentované vydání (1996). Napsala též Manuálek o etice a vstřícném chování pro zdravotní laboranty a laboratorní pracovníky (1998) – jako vzpomínku na svou éru laboratorní me dicíny – a dále Manuálek o etice pro sestry (2000), kde zdůrazňuje, že etiku musejí pěstovat i sestry.

Její poslední knížka Thanatologie (2000) se zabývá naléhavým tématem, zasahujícím široce interdisciplinárně, které v naší literatuře nebylo v takovém rozsahu dosud zpracováno. Profesorka Haškovcová prolomila bariéru desítky let trvajícího mlčení a vyplnila jedno z „bílých míst“ klinické medicíny. Podstatným vkladem však přispěla též do národního knižního fondu.

Osobnost profesorky Haškovcové je bytostně spjata s problematikou, kterou se zabývá „fokus“ aktuálního čísla Postgraduální medicíny.

Paní profesorko, svou činností jste zahájila novou dobu v přístupu k umírajícímu člověku. Co vás podnítilo věnovat se právě uvedené problematice? Pracovala jste přeci jako imunoložka.

Nemyslím si, že jsem zahájila novou dobu v přístupu k umírajícím. Nepochybně jsem ale nahlas označila problém, který je třeba koncepčně řešit, a možná jsem trochu přispěla k tomu, že se věci daly do pohybu.

Imunologie je mimořádně krásný obor a nevylučuje se s mým zájmem o dlouhodobě, chronicky a nakonec i nevyléčitelně nemocné. Našimi pacienty byli totiž také lidé, kteří docházeli do chronického dialyzačního programu, nebo ti, jimž byla provedena transplantace ledvin nebo na ni čekali. Měla bych upřesnit, že mou původní specializací byla transplantační imunologie. Vždy mě zajímal celý člověk, tedy také to, jak se tito lidé se svou situací psychicky a lidsky vyrovnávali. Můj první šéf a význačný český imunolog, profesor Milan Hašek, vždy říkával: „Odtransplantovat, to není všechno. Musíme se taky ptát, zda je to těm lidem ke štěstí.“ Tak jsem se ptala. Tak ostatně vznikla podstatná část materiálů, které jsem potom publikovala v knize Rub života – líc smrti a ve Spoutaném životě.

Do laboratoře klinické imunologie přicházeli na vyšetření také nemocní, kteří trpěli závažnými hematologickými chorobami, leukémii nevyjímaje. Také těchto lidí jsem se ptala na jejich pocity, potřeby a přání. A bylo logické, že jsem pak v částečném pracovním úvazku pracovala na Ústavu hematologie a krev ní transfúze, kde jsem se věnovala psychickému komfortu právě nemocných akutní leukémií.

Jedno období jste strávila na klinice profesora MUDr. Vladimíra Pacovského, DrSc. Jaké to bylo?

Já jsem na III. interní klinice pracovala a nepracovala. Buďme, prosím, přesní. Mým zaměstnavatelem byl Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, kam jsem v roce 1992 přešla do kabinetu gerontologie a geriatrie na místo odborného asistenta. Vedoucím uvedeného kabinetu a zakladatelem oboru geriatrie u nás byl právě profesor Pacovský. Ten, který byl v té době současně přednostou III. interní kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově náměstí. Fyzicky jsem tedy sídlila „na Karláku“, pracovně právně jsem „patřila“ IFu. Na III. interní klinice se mi líbilo, a to především pro mimořádně pěkné a v té době dost neobvyklé pracovní i lidské vztahy. Připomínám, že prvním a dlouholetým přednostou III. interní kliniky byl akademik Josef Charvát, který pěstoval společenskou kulturu svého kolektivu. Tato charvátovská „stopa“ byla výrazná a profesor Pacovský v ní pokračoval. I když už řadu let na III. interní klinice nepracuji, mám mezi jejími zaměstnanci mnoho přátel a spolupracujících kolegů.

Vaše přednášky jsou svým způsobem jedinečné. Jaké jsou obvyklé reakce na ně?

Odpověď byste měl získat spíš od frekventantů mých kurzů a přednášek. Já mohu vyjádřit jen své subjektivní stanovisko. Každý člověk, tedy i já, si přeje být přijímán kladně. Racionálně vím, že někomu se mé přednášky líbí, někomu asi ne. Těší mě ale, když vidím pozorné a aktivní posluchače. Někdy mi vadí určitá pasivita. V prostoru pro diskusi mlčí, ale kuloárně vznášejí četné otázky a názory. Dodnes nevím, zda se stydí vystoupit veřejně před svými kolegy, nebo přede mnou. Vždy mi ale způsobí radost dopis, který dostanu od svých čtenářů, ať jsou to lékaři, nebo lidé jiných profesí.

Svým posluchačům jste představila Tomáše Halíka, dnes vedete katedru psychosociálních věd a speciální etiky na Husitské teologické fakultě UK. Řekněte nám něco o vztahu medicíny a teologie.

Vztahy mezi lékařstvím a teologií byly po staletí poměrně těsné. I dnes můžeme najít nemálo oblastí, které bez ohledu na naši konkrétní víru či nevíru mohou být zdrojem informací a inspirací. Pro stručnost uvedu jediný příklad, a to vztah mezi kněžským a lékařským tajemstvím. Prakticky se církve po staletí staraly o lidi v nejrůznější nouzi a i dnes mohou převzít nebo doplnit péči o tzv. spirituální pohodu nemocných, handicapovaných, opuštěných, starých a dalších nešťastných lidí. Zdůrazňuji to v zemi, kde se velká část občanů nehlásí k žádné konkrétní konfesi. Když se ale ocitne člověk v nouzi, vždy reviduje hodnotové orientace a pravidelně je rád za účinnou pomoc. Absolventi mého oboru se dobře uplatňují ve sféře sociálních služeb, a to především v nestátním sektoru.

Otázka týkající se prof. Halíka míří nejen k profesi, ale také ke společenským vztahům. S Tomášem Halíkem se totiž znám od dětství. Náhoda tomu chtěla, že jeho tatínek, editor Čapkova díla, se sešel s mojí maminkou u jednoho pracovního stolu v Národní knihovně v Praze. V důsledku toho celá léta vzájemně sledujeme svůj profesní vývoj, a i když je Tomáš Halík katolický kněz a já se považuji za nevěřícího, resp. nekonfesního člověka, nic nám nebránilo ani nebrání v kultivovaném a přínosném dialogu.

Někdy podléháme se beuspokojení, např. na britských ostrovech se lékařská etika přednášela již od konce šedesátých let minulého století… Jaké postavení má naše lékařská etika v evropském kontextu?

Výuka lékařské etiky je jistě důležitá, ale není spásonosná. Jde o to, jestli etický rozměr své profese prakticky na plňujeme, nebo ne. V tomto smyslu mohou být, některé státy po kročilejší než my, nebo naopak zpozdilejší. Ne dívejme se pouze na Západ a už vůbec ne pouze nebo výhradně na Velkou Británii. I tam se lékařská etika složitě etablovala. Podstatné je, že filozofická, a tedy i etická tradice je v Anglii jiná než u nás. Měli bychom se inspirovat, neměli bychom ale kopírovat. Náš specificky český problém je někdy nejen v přehnaném sebeuspokojení, ale také v podhodnocení. Myslím si, že jsme na tom stejně jako jinde: v něčem jsme dobří, něco musíme zlepšit. A pěstujme při tom také české tradice a důraz na české osobnosti. Takového Václava Cedrycha, který už před 2. světovou válkou usiloval o zřízení lektorátů profesní etiky na našich lékařských fakultách, by nám mohl závidět svět, pokud by o něm ovšem věděl. Nekritické poklonkování Západu je nepatřičné.

Pro poselství našim lékařům by se nejlépe hodily myšlenky z Harrisova papyru, z Williama Saroyana, ze Seneky, nebo…?

Každý člověk má asi nějaké to své krédo. Albert Schweitzer kdysi řekl: „Cokoliv můžeš udělat pro druhého člověka dobrého, zůstává,“ a já jsem si jeho slova vzala k srdci. Možná, že to v dobách našeho pseudokapitalizmu zní naivně, ale já pořád věřím tomu, že má smysl být k druhým lidem dobrým a laskavým člověkem.

Eugen Hinterbuchner

Foto Miro Švolík

S dětmi Lucií a Petrem při autogramiádě v Arbesově knihkupectví

Jeden z oblíbených obrazů profesorky Haškovcové (Josef Vlček: Z cyklu loučení s básníkem)

S předsedou českého PEN klubu Jiřím Stránským

Ohodnoťte tento článek!