Ptóza horního víčka

SOUHRN

Ptóza (pokles) horního víčka může být vrozená či získaná, jednostranná či oboustranná. Etiologie ptózy je rozmanitá. Pacienty obtěžuje jak omezením zorného pole, tak i z estetického hlediska. Pokles horních víček je třeba včasně diagnostikovat, zejména v dětském věku, protože zanedbání může negativně ovlivnit vývoj zraku dítěte, zejména jednoduchého binokulárního vidění a s tím spojenou deprivační amblyopii. Terapie ptózy je ve většině případů chirurgická.

KLÍČOVÁ SLOVA

ptóza • vrozená • získaná • jednostranná • oboustranná • etiologie • vyšetření ptózy • terapie

SUMMARY

Strofova. H. Ptosis of the upper eyelid Ptosis of the upper eyelid may be congenital or acquired, unilateral or bilateral. Etiology of ptosis, however, is diverse. Patients have problems with visual field defects and also from a cosmetic point of view. The decline of the upper eyelids is necessary to timely diagnose, especially in children, because neglect can negatively affect vision development of children, especially single binocular vision and the associated deprivation amblyopia. Therapy of ptosis is solved by surgery in most cases.

KEY WORDS

ptosis • congenital • acquired • unilateral • bilateral • etiology • examination of ptosis • therapy

Oční víčka jsou přídatné orgány oka, které zajišťují mechanickou ochranu a svým pohybem (mrkáním) roztírají slzy po rohovce a spojivce. To je zásadní pro ochranu spojivky a hlavně rohovky proti osychání. Ptózou víčka rozumíme stav, kdy pokleslé víčko přesahuje okraj zornice a tím zužuje oční štěrbinu a omezuje zorné pole. Normální vzdálenost mezi okrajem víčka a okrajem zornice je 1,5–2 mm. Velmi přínosná je fotodokumentace při pohledu pacienta ve všech pohledových směrech. Zavírání a otevírání, tj. pohyb víček, umožňuje zvedač horního víčka (musculus levator palpebrae superioris) a svěrač víčka (musculus orbicularis oculi). Musculus levator palpebrae superioris vychází z anulus tendineus communis (kruhovitá společná šlacha okohybných svalů umístěná ve vrcholu orbity a obkružující canalis opticus a částečně fissura orbitalis superior, začínají zde všechny okohybné svaly s výjimkou m. obliquus inferior – dolního šikmého svalu), probíhá pod periorbitou očnicového stropu směrem dopředu, kde se plošně rozšiřuje, a vějířovitou šlachou se pak vnořuje do tarzální ploténky horního víčka. Inervaci zabezpečuje horní větev nervus oculomotorius (Obr. 1).
Ptóza víčka tedy není nemoc, ale příznak jiného onemocnění. Proto ptózu můžeme rozdělit podle několika aspektů: podle ontogeneze (vrozená, získaná), podle laterality (jednostranná, oboustranná, alternující), podle rozsahu orgánového poškození (prostá, komplikovaná), podle dynamiky (stálá, měnlivá) a podle vztahu okraje víčka k zornici v přímém pohledovém směru (mírná, střední, těžká). Také může být ptóza intermitentní, cyklická či recidivující. Vzniká nejčastěji při poruchách inervace nervus oculomotorius nebo při změnách musculus levator palpebrae superioris.
Pravá ptóza je pokles horního víčka způsobený poruchou nervověsvalového aparátu, tedy musculus levator palpebrae superioris a musculi tarsales Mülleri (hladké tarzální svaly horního i dolního víčka), které jsou inervované krčním sympatikem. Nepravá ptóza, pseudoptóza, je pokles horního víčka z různých příčin, např. pro větší hmotnost při edému, při hematomu nebo nádoru. Někdy může pokles imitovat užší oční štěrbina nebo blefarospazmus (opakující se křeč očních víček) (Obr. 2). Zdánlivá ptóza vzniká při asymetrii obličeje, u epikantu (kožní řasa, která překrývá vnitřní koutek oka), u blefarochalázy (převis ochablé či změněné kůže přes okraj normálně postaveného horního víčka), u synkineze horního víčka s hypotropií oka (oko uchýlené směrem dolů), při atrofii bulbu, při poúrazovém exoftalmu nebo při druhostranné protruzi bulbu se širší oční štěrbinou.
Přestože se v klinické praxi setkáváme s ptózou myogenní či neurogenní, většinu případů tvoří ptóza aponeurotická a involuční.

ETIOLOGICKÁ KLASIFIKACE

Ptóza kongenitální je nejčastějším obrazem poklesu horního víčka, vyskytuje se jako samostatná nebo je součástí komplexnějších obrazů. Příčinou kongenitální ptózy je většinou porucha ve vývoji svaloviny m. levator palpebrae superioris, méně často špatné nervové zásobení. Existují typy, které jsou podmíněny dědičně. Prostá kongenitální ptóza je většinou jednostranná, neúplná, někdy je pokleslé horní víčko kratší a při pohledu dolů je okraj víčka výše než na zdravé straně. Jindy může být přítomna paréza m. rectus superior – horního přímého svalu – a často chybí Bellův fenomén (stočení očí při sevření). Binokulární vidění bývá zachováno, nebývá riziko amblyopie a operaci lze provést až ve školním věku. Pokud je pokles víčka značný, tak si rodiče všimnou této vady brzy po narození. Někdy je ale pokles víčka patrný, až když dítě začne zvedat hlavičku. Obecně platí, že pokud pokles víčka výrazně narušuje optickou osu vidění, představuje riziko patologického vývoje zrakových funkcí s amblyopií a v tomto případě se plastická operace indikuje včas. Do doby operace zakrýváme zdravé oko, abychom posílili zrakové funkce oka s ptózou. Pokud pokles víčka nevadí zrakovému vnímání, můžeme vyčkat. Dokonce se mírný pokles víčka může i spontánně upravit a malé formy není třeba léčit, jenom sledovat. Na druhé straně ale operaci indikujeme vždy u oboustranné ptózy pro riziko kontraktury krčních svalů. Operací je celá řada, někdy se různě kombinují a doplňují. Cílem operace je nastavit podmínky pro rozvoj zrakových funkcí a dosáhnout symetrického postavení víček.
Syndrom ptóza-blefarofimóza-inverzní epikantus bývá vzácnější, s familiárním výskytem s autosomálně dominantní dědičností. Pokles bývá oboustranný, pacienti mívají širší kořen nosu, s krátkými pokleslými víčky, krátkou a úzkou oční štěrbinou a výrazným epikantem na dolním víčku.
Vrozená ptóza bývá součástí např. syndromu mandibulopalpebrální synkineze, vrozené obrny n. oculomotorius s cyklickým spazmem, syndromu vrozené fibrózy zevních okohybných svalů a vrozené obrny sympatiku (Obr. 3).
Ptóza aponeurotická vzniká ztenčením, dehiscenací, dezinzercí a degenerativními procesy aponeurózy při normální funkci m. levator palpebrae superioris. Bývá většinou jednostranná nebo stranově asymetrická (Obr. 4).
Ptóza involuční (senilní) vzniká degenerativními procesy aponeurózy, úbytkem orbitálního tuku s následným senilním enoftalmem.

Bývá oboustranná, stranově symetrická. Stav se zhoršuje večer, neboť Müllerův sval částečně zvedající víčko se unaví.
Ptóza mechanická vzniká porušením motility horního víčka v důsledku zjizvení spojivky nebo nadměrnou hmotností, např. edémem, hematomem či tumorem.
Ptóza myogenní může být vrozená, při nevyvinutí m. levator palpebrae superioris, nebo získaná, která vzniká jak při svalových dystrofiích (u myasthenia gravis), tak při progresivní zevní oftalmoplegii. Myopatické ptózy bývají oboustranné, stranově symetrické, s pomalou progresí. V pokročilejší fázi vývoje bývá vynucené postavení hlavy v záklonu. Často se kombinuje se stranově symetrickými okohybnými poruchami imitujícími pohledové obrny a facies Hutchinsoni s maskovitou mimikou.

Ptóza u syndromu vrozené fibrózy zevních okohybných svalů bývá oboustranná, parciální, stranově ne zcela symetrická. Víčka bývají krátká, často s vyhlazenou orbitopalpebrální rýhou. Bulby bývají v hypotropii, hybnost směrem vzhůru bývá vždy omezená, středního postavení nedosáhnou. Také se vyskytuje antimongoloidní postavení očních štěrbin, vynucené držení hlavy v záklonu i s rotací a anomální synkineze očí (při úsilí o pohled vzhůru se oči stáčí do konvergence).
Ptóza u chronické progresivní zevní oftalmoplegie, tzv. oftalmoplegie plus (Kearnsův-Sayerův syndrom), začíná v kterémkoli věku, je oboustranně symetrická. Typicky je ospalý vzhled – facies myopathica – a vynucené držení hlavy. Pokles horních víček kompenzuje pacient trvalým stahem m. frontalis s pozdějším záklonem hlavy, bez vzniku diplopie či strabismu. Ptóza myastenická vzniká poruchou přenosu vzruchu na nervosvalové ploténce, která se projeví nadměrnou svalovou unavitelností, a to jak u generalizované, tak u oční formy. Vyskytuje se až u 95 % pacientů postižených myasthenia gravis, u 50 % pacientů je prvním příznakem. Může být jednostranná či oboustranná, střídavá, parciální či totální, prostá nebo kombinovaná obrnou zevních okohybných svalů. Ptóza bývá měnlivá během dne, s maximem ke konci dne a v závislosti na svalové zátěži – tzv. Simpsonův test (při opakovaném silném sevření oka dojde k ptóze). Využívají se i další testy: např. Gorelickův test – při pasivním zvednutí víčka s větší ptózou ihned klesá víčko na druhé straně, Cogan lid twitch test – pacient s téměř kompletní ptózou se dívá 20 vteřin dolů, následuje zlepšení ptózy, ice pack test – po přiložení kostky ledu zabalené v gáze na víčko s ptózou dojde po 60–120 vteřinách k jeho zvednutí, sleep test – po zavření očí dojde po cca dvou minutách ke zlepšení ptózy, posléze opět víčko klesá. U rezistentních forem se dělá EMG zevních okohybných svalů injekcí Tensilonu (edrofonium, u nás není registrován) nebo Prostigminu (syntostigmin), kdy se zvýší elektrická aktivita, ale motorický efekt je slabý.
Ptóza u dystrofické myotonie bývá oboustranná, stranově symetrická s výrazným enoftalmem (Steinertova dystrofická myotonie). Připomíná obraz senilní ptózy. Na ptóze se také podílejí dystrofické změny m. levator palpebrae superioris a úbytek tukového polštáře orbity. Jde o těžké systémové hereditární svalové onemocnění s endokrinní stigmatizací – facies myopathica.
Ptóza neurogenní má příčinu v parciální nebo totální paréze okohybného nervu z důvodu aplazie nebo hypoplazie nervových jader. Asi u 6 % pacientů s vrozenou ptózou je pokles víčka součástí fenoménu Marcuse Gunna (Gunnův syndrom mandibulární synkineze) – periodické retrakce víčka z anomální inervace m. levator palpebrae superioris. Pokleslé víčko se při tomto fenoménu pravidelně zvedá při určitých pohybech dolní čelisti (žvýkání, sání a polykání).
Získaná ptóza vzniká následkem přerušení inervace. Při poruše n. oculomotorius je ptóza úplná, oko je stočené zevně a dolů. Při poruše krčního sympatiku vzniká mírná ptóza z poruchy Müllerova svalu.
Ptóza neurogenní okulomotorická – nukleární, periferní, mezencefalická, při zbloudilé reinervaci vláken n. oculomotorius, i korová a při supranukleární obrně zvedačů. Může být jednostranná či oboustranná, parciální či totální, prostá nebo kombinovaná obrnou zevních okohybných svalů. Nejčastější je periferní kmenová léze s jednostrannou ptózou.
Korová ptóza bývá vzácná, jednostranná, sotva patrná, byla zaznamenána při druhostranné korové lézi zvláště temporálního laloku a angulárního gyru (atrofie, nádor).
Subkortikální ptóza (supranukleární) je také vzácná. Součástí Parinaudova mezencefalického syndromu nebo syndromu Sylviova mokovodu je mírná oboustranná ptóza a provází nádorové, oběhové i jiné afekce v této oblasti.
Nukleární ptóza je vždy oboustranná, parciální, homolaterálně provázená obrnou n. oculomotorius, kontralaterálně obrnou pouze horního přímého svalu při jednostranné lézi jádra n. oculomotorius.

Ptóza při aferentní reinervaci m. levator palpebrae superioris se mění v různých pohledových směrech. Při addukci oka přechází až v retrakci víčka – Fuchsův příznak, při pohledu dolů – nepravý Graefeho příznak.
Ptóza neurogenní sympatická vzniká při vrozené či získané obrně sympatiku. Jako součást Hornerova syndromu bývá parciální a nenápadná. Horní víčko bývá pokleslé o 1 mm, dolní víčko naopak výše. Šíře oční štěrbiny bývá ve všech pohledových směrech stejná, rozšíří se po instalaci kokainu nebo adrenalinu. Známá je Hornerova triáda – ptóza, mióza, pseudoendoftalmus – z užší oční štěrbiny. U vrozené formy se vyskytuje navíc heterochromie duhovky (bývá světlejší).
Ptóza pooperační bývá mírná, jednostranná. Může vzniknout po aplikaci retrobulbární injekce anebo příčinou může být uzlový steh zakládaný pod horní přímý sval při nitrooční operaci. Ptóza poúrazová vzniká přímým i nepřímým poraněním okohybného nervu nebo svalu (bodná poranění, cizí těleso, očnice) nebo frakturou obličejových kostí, zvláště orbitálních stěn, u kterých ptóza vznikne především na mechanickém podkladě. Včasnými rekonstrukčními výkony ji lze zlepšit či odstranit. Typické pro poúrazovou ptózu je antimongoloidní postavení oční štěrbiny, oploštění lícní krajiny (vylomení zygomatikomaxilárního komplexu s kaudální dislokací). Poúrazový enoftalmus, porucha vertikální hybnosti oka s diplopií narůstající při pohledu nahoru i dolů, ukazuje na hydraulickou zlomeninu spodiny očnice. Nepravá ptóza s emfyzémem horního víčka nasvědčuje zlomenině vnitřní stěny očnice.

DIFERENCIÁLNÍ DIAGNOSTIKA

Oční blefarochaláza vzniká v důsledku ztráty elasticity kůže a ztráty pevnosti a pružnosti vazivových pouzder tukových polštářků ve spojení s tukovými výhřezy. Nadbytek kůže pak tvoří záhyby, které postupně ztěžují pohyb horního víčka a způsobují jeho pokles, tzv. pseudoptózu. To vše vede k únavě očí, která je doprovázena slzením a někdy až bolestmi hlavy. Náchylnost k tvorbě kožních nadbytků ovlivňují kromě věku faktory genetické, sociální a zdravotní.
U prosté blefarochalázy (dermatochalázy) jde o převis ztenčené, ochablé kůže víček, která může vadit jak kosmeticky, tak může způsobit i omezení zorného pole. Léčbou je blefaroplastika (Obr. 5).
Fuchsova blefarochaláza, která začíná v dětství nebo v pubertě, většinou mezi 10.–20. rokem věku, je vzácnější formou. Opakující se otoky víček angioneurotického typu, někdy i s chemózou spojivky a krvácením, vedou k atrofii podkoží, závěsných ligament, sept i přilehlé tukové tkáně, což se časem projeví papírově tenkou kůží, zaoblením koutků a event. ptózou horního víčka. Vzniká tak blefarofimóza (horizontálně úzká oční štěrbina) a blefaroptóza, často stranově asymetrická. Po řadu let změněná kůže zaujímá celý orbitální vchod a je přesně ohraničena ostrou, schodovitou linií nad kostěným okrajem očnice. Všechny změny jsou omezeny pouze na oblast orbitálního vchodu. Etiologie a patogeneze dosud nejsou zcela jasné. Někteří zdůrazňují význam orbitálního septa pro vznik afekce. Jiní tvrdí, že jde o imunobiologický či autoagresivní proces, kde orbitální septum je šokový orgán, v němž se hromadí protilátky či senzibilizované elementy. Ty při styku s alergenem vyvolávají vaskulární reakci s angioneurotickým edémem. Terapie – kosmetické plastiky. V počátku se podávají imunosupresiva. Vymizení recidiv bylo zaznamenáno po excizi rosolovité podkožní tkáně až po septum (Obr. 6).

VYŠETŘENÍ

Za normálních okolností okraj víčka překrývá limbus o 1–2 mm, u dětí méně. Při objektivním vyšetření je důležité se zaměřit na rozsah funkce m. levator palpebrae superioris a doprovodné potíže. Pro vyšetření funkce m. levator palpebrae superioris ukazováčkem fixujeme obočí, čímž vyřadíme z funkce čelní sval, který funguje jako pomocný sval při zvedání víčka. Poté sledujeme pohyb očních víček. Pokud je pohyb větší než 10 mm a ptóza je do 3 mm, znamená to, že m. levator palpebrae superioris je v pořádku. Funkci m. levator palpebrae superioris hodnotíme i podle exkurze okraje horního víčka mezi krajním pohledem nahoru a dolů, bývá 15 mm. Velikost poklesu víčka jde zapsat jako rozdíl v šíři oční štěrbiny mezi očima. Nejčastěji je však pokles víčka hodnocen vztahem okraje víčka k zornici. Totální ptóza je stav, kdy je oční štěrbina uzavřena skleslým víčkem a funkce m. levator palpebrae superioris je zcela vyhaslá. Provokačními testy, které spočívají v usilovném pohledu vzhůru (Simpsonův test), kdy pacient musí aktivovat i m. frontalis, nebo pohledem zevně minimálně po dobu jedné minuty, hodnotíme unavitelnost m. levator palpebrae superioris. Pokud je ptóza asymetrická, ověříme, zda není pozitivní Gorelickův příznak (viz výše). Porucha neuromuskulárního přenosu se vyhodnocuje farmakologickými testy. Dále se doporučuje EMG vyšetření m. levator palpebrae superioris. Kromě poklesu horního víčka si všímáme postavení očí, hybnosti očí, šíře zornic a výbavnosti Bellova fenoménu (Tab.).

LÉČBA

Ptóza horních víček mutiluje pacienty nejen funkčně, ale také esteticky. Léčba je chirurgická. Operační postup při řešení ptózy horních víček vychází vždy z určení etiologie postižení.
Musí se vyloučit neurogenní nebo myogenní původ a určit stupeň poškození svalu a/anebo aponeurózy.
U vrozených ptóz se používá frontální závěs podle Ries-Buriana v jeho následných modifikacích.
U mírné ptózy, s poklesem do 2 mm a při zachované funkci m. levator palpebrae superioris je metodou volby operace podle Fasanelly-Servata, tj. müllerektomie. U této operace, po převrácení očního víčka, se provádí zkrácení tarzu a Müllerova svalu s přilehlou spojivkou a následným sešitím pokračujícím, neresorbovatelným stehem, který se po týdnu odstraňuje. Díky tomuto drobnému zákroku pak dojde ke zkrácení očního víčka a tudíž i ke zmenšení jeho poklesu (Obr. 7).
U střední ptózy, s poklesem do 3 mm, je možným řešením resekce m. levator palpebrae superioris. Chirurg může zvolit přístup přes kůži (transkutánní) nebo přístup ze spojivkové strany víčka (transkonjunktivální). Transkutánní řez se vede v orbitopalpebrální rýze tak, aby výsledná jizva byla co nejméně patrná. Poté se vytne část svalu a zbylé části se sešijí.

U poklesu víčka nad 3 mm, při nichž je ale stále zachována funkce m. levator palpebrae superioris, se využívá chirurgické metody – plikace aponeurózy. Chirurg nařasí úpon m. levator palpebrae superioris na jemnou chrupavku, která vystužuje horní víčko.

Je-li m. levator palpebrae superioris nefunkční a ptóza větší než 4 mm, je optimálním zákrokem tzv. frontotarzální závěs. Pro potřeby závěsu horního víčka za obočí lze použít různé druhy materiálů: alogenní fascia lata (dále jen fascie) (operace podle Crawforda) nebo xenogenní náhrady: silikonovou trubičku (Visitec® Seiff frontalis suspension set), polypropylen (Prolene®), polyamid (Supramid Extra® II), polyester (Mersilene® mesh) nebo expandovaný polytetrafluoroetylén (Gore-tex, Ptose-up). Chirurg provede řez umístěný 6–8 mm od okraje horního víčka. Strip fixuje k víčku v oblasti tarzální ploténky. Další dva řezy jsou těsně nad obočím a jeden řez na čele – nad místem fixace v oblasti tarzální ploténky. Řezy tvoří kosočtverec. Pomocí nástrojů vytvoří operatér tunel mezi otvory na víčku a nad obočím. Oba konce stripů jimi protáhne. Dále vytvoří tunely z čela do oblasti nad obočím, kterými strip rovněž protáhne, spojí stehem a fixuje k čelnímu svalu – m. frontalis. Provede sutury všech kožních řezů. Pacient po této operaci otevírá a zavírá víčko pomocí m. frontalis.
Frontotarzální závěs vlastní modifikací metodiky podle Foxe při využití hluboko zmražené alogenní fascie sloužil pro paretickou formu ptózy na 21 očích. Autoři Krásný a kolektiv seznamují i s technologickou přípravou fasciového štěpu uchovávaného při minus 80 °C.
Autoři Hejsek a kolektiv referují výsledky modifikované operace

ptózy frontotarzálním závěsem trubičkou z biokompatibilního PVC. Principem operace je závěs horního víčka za podkoží a zdvihače obočí pomocí podvlečeného biokompatibilního implantátu – trubičky z PVC. Mezi tarzem a jeho kožním krytem se podvleče silikonová trubička, pak se vyvedou konce trubičky nad obočí a ukončí ve frontální krajině. Procedura začíná naznačením dvojic kožních incizí: 2–3 mm od limbu po obou stranách centrální třetiny horního víčka a při horním okraji obočí a jedné incize ve frontální krajině nad předchozími dvěma. Dále se provede podkožní infiltrační anestézie (směs Marcain a Supracain 1 : 1) v celém předpokládaném průběhu podvlékané trubičky. Kožní rány se tvoří skalpelem a silikonová trubička je provlečena podkožím za pomocí Wrightovy jehly na fascie. Začíná se v hloubce pretarzálního musculus orbicularis mezi incizemi nad margem. Poté jsou oba konce silikonové trubičky vyvedeny nad obočí, dále do centrální incize, kde se spojují pružným sleevem (možno použít i Watzkeho rukávek). Pozici horního víčka lze ještě dokorigovat pomocnými stehy, podvlečenými za trubičku v místech víčkových incizí. Poté se dotáhnou konce trubiček ve sleevu tak, aby margo horního víčka nepřesáhlo horní limbus. Poté se odstřihnou přebytečné konce trubiček a jejich spojení se zanoří do hloubky podkoží, kde se nefixují. Podkoží nad trubičkami se sešije vstřebatelným 6/0 stehem a kůži vstřebatelným zanořeným 6/0 stehem. Stehy není třeba extrahovat. Incize na víčku se nešijí vůbec.
Frontotarzální závěs má své výhody, ale i nevýhody. Za výhody se považují technická jednoduchost zákroku, možnost okamžitého provedení výkonu, dobrá dostupnost a cena použitého materiálu, možnost použití i u ptóz, kde nebyly úspěšné předchozí operace a možnost využití i u velmi malých dětí (kde nelze odebrat autologní fascii). Pokud je to třeba, například při expoziční keratopatii, trubičku lze relativně jednoduše extrahovat. Tento typ zákroku zároveň nebrání eventuálnímu provedení jiných typů operace ptózy v budoucnosti (například resekce levátoru).
Mezi nevýhody patří riziko lagoftalmu a expoziční keratopatie, vznik infekčních komplikací, granulomů nebo rozvoj extruze cizího materiálu. Z tohoto pohledu je ideálním typem operace s použitím autologní fasciae latae. Granulomy a extruze jsou výrazně častější při použití materiálu Mersilene mesh nebo expandovaného polytetrafluoroetylénu (Gore-tex). Navíc jsou tyto materiály v případě nutnosti mnohem hůře extrahovatelné. Xenogenní implantáty je vždy vhodné co nejhlouběji zanořit. Asi nejsložitějším problémem na celém zákroku je dosažení dobrého kosmetického efektu ve smyslu stranové symetrie. Frontotarzální závěs trubičkou z biokompatibilního PVC se zdá být účinnou a zároveň relativně bezpečnou technikou v případech těžkého stupně ptózy horního víčka. Použitý materiál je dobře tolerován okolní tkání.

ZÁVĚR

Ptóza – pokles horního víčka mutiluje pacienty nejen esteticky, ale hlavně funkčně. Ty nejméně výrazné způsobují asymetrii obličeje, vážnější mohou ovlivňovat pacienty poklesem kvality vidění a úbytkem zorného pole shora. Léčba ptózy spočívá obvykle v chirurgickém řešení. Chirurgický postup je závislý na druhu poruchy.

Poděkování: děkuji vřele MUDr. Darině Bujalkové za připomínky a rady.
Prohlášení: autorka v souvislosti s tématem práce nemá střet zájmů.

Literatura

HEJSEK, H., VELIKÁ, V., STEPANOV, A., ROZSÍVAL, P. Operační řešení těžkého stupně ptózy horního víčka pomocí fronto-tarsálního závěsu trubičkou z biokompatabilního PVC. Čes a slov oftal, 2014, 70, s. 103–108.
HINTSCHICH, CR., ZURCHER, M., COLLIN, JR. Mersilene mesh brow suspension: efficiency and complications. Br J Ophthalmol, 1995, 79, p. 358–361.
Kolektiv autorů. Diagnostika a léčba očních chorob v praxi. The Wills eye manual. Praha : Triton, 2004, s. 155–159.
KRÁSNÝ, J., MĚŘIČKA, P. Možnosti řešení ptózy v dětství i v dospělosti. Čs Oftal, 1999, 55, s. 145–154.
KUCHYNKA, P., a kol. Oční lékařství. 2. přepracované a doplněné vydání, Praha : Grada, 2016, 761 s.
OTRADOVEC, J. Klinická neurooftalmologie. 1. vydání, Praha : Grada, 2003, 504 s. SEIDL, Z. Neurologie pro studium a praxi. 2. přepracované a doplněné vydání, Praha : Grada, 2015, s. 317–318.

Tab. Posouzení funkce zvedače horního víčka
Norma Ptóza lehká Ptóza střední Ptóza těžká
– funkce m. levator palpebrae – (krajní poloha nahoru a dolů) nad 8 mm 6–8 mm 5 mm
– vztah HV (horní víčko) a Zornice (Z) nezakrývá zakrývá Z částečně překrývá Z
– margo HV a korneální reflex 4–4,5 mm
– šířka oční štěrbiny ženy 8–12 mm, muži 7–10 mm
– vzdálenost marga HV a orbitopalpebrální rýhy ženy 10 mm, muži 8 mm
– neuromuskulární převod – farmakologické testy
– EMG
– Bellův fenomén

O autorovi| MUDr. Helena Štrofová, Vidente Vinohrady s. r. o., soukromá oční ambulance, Praha e-mail: h.strof@seznam.cz

Obr. 1 Schéma svalů víček
Obr. 2 Pozánětlivá ptóza horního víčka
Obr. 3 Jednostranná kongenitální ptóza horního víčka
Obr. 4 Jednostranná aponeurotická ptóza horního víčka
Obr. 5 Blefarochaláza horních víček
Obr. 6 Fuchsova blefarochaláza před operací a 10 dnů po operaci
Obr. 7 Stav po operaci Fuchsovy blefarochalázy – operace podle Fasanella-Servata

Ohodnoťte tento článek!