Rozhovor Prof. MUDr. Miloš Štejfa,DrSc., F. E. S. C.

„Aby se člověk mohl s uspokojením ohlédnout.“ Touto větou od pověděl brněnský internista – kardiolog prof. MUDr. Miloš Štejfa, DrSc., F. E. S. C., na otázku, jaké má životní krédo. A doplnil, že splnění životního poslání vidí v plodné profesní i mimoprofesní práci, kterou vždy dělal s radostí a poctivě…

„Aby se člověk mohl s uspokojením ohlédnout..“ Touto větou od pověděl brněnský internista – kardiologprof. MUDr. Miloš Štejfa, DrSc., F. E. S. C., na otázku, jaké má životní krédo. A doplnil, že splnění životního poslání vidí v plodné profesní i mimoprofesní práci, kterou vždy dělal s radostí a poctivě. Poučen životem, radí mladým studentům, aby se připravovali pro povolání ne „čistě pro sebe“, ale od samého začátku s vědomím obětavé práce služby pro lidi, pro společnost. Medicína je určitý způsob poslání, je to povolání náročné, vyžaduje denně řešení nejen zdravotních, ale i dalších přidružených problémů.

Životní cesta moudrého, laskavého a pokorného „muže v bílém“ nebyla jednoduchá. Urputně čelil bolesti a utrpení u pacientova lůžka, trpělivě předával své bohaté zkušenosti lékaře, badatele a člověka také medikům v přímé pedagogické práci i prostřednictvím učebnic, jež psal s úctou k oboru, s vědomím jeho otevřenosti a neukončenosti i s ohledem na studenty.

Miloš Štejfa se narodil v roce 1929 v Brně v rodině známého lékaře, prof. dr. Miloše Štejfy (1898 – 1971), pokračovatele Vanýskovy moravské internistické školy a zakladatele brněnské kardiologie, která už za jeho působení (1945 – 1970) přesáhla horizont regionu a řadou aspektů se vyrovnávala evropskému prostředí.

Z mnoha funkcí si prof. MUDr. Miloš Štejfa DrSc., do dnešního dne podržel členství v redakční radě Vnitřního lékařství a zůstal hlavním redaktorem časopisu Kardiologická revue, jímž je od roku 1998. Za svou lékařskou, výzkumnou i pedagogickou práci byl mnohokrát oceňován, např.: – Cenou České kardiologické společnosti (1963), cenou České internistické společnosti (1972), cenou Spolku lékařů českých v Brně (1984), cenou Československé internistické společnosti (1984)…Prezidiální cenu Československé kardiologické společnosti v roce 1985 obdržel za Ventricular dysfunction in acute myocardial infarction. Medaili I. stupně převzal od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR za vynikající vědeckou práci v roce 1998.

Masarykova univerzita v Brně mu udělila v roce 1999 Zlatou medaili MU.

Uznáním je i titul emeritního profesora Lékařské fakulty MU v Brně (2000).

Je členem řady lékařských společností, členem korespondentem Pařížské lékařské společnosti (od roku 1971), Fellow of European Society of Cardiology (od roku 1989), člen Klubu Asclepios, nyní ENOTT (od roku 1991), čestným členem České internistické a kardiologické společnosti.

Během života vystoupil na kongresech a sympoziích v 28 městech v různých částech světa. Prof. Štejfa patří k vý znamným českým internistům a kardiologům známým i v zahraničí, k významným osobnostem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Zdá se, že velký význam při výběru povolání mělo rodinné prostředí?

Opravdu jsem byl rodinným prostředím ovlivněn, jednou z výhod byla bohatá rodinná knihovna. Vzpomínám si, že v mých asi tak dvanácti letech mě v ní zvláště zaujala kniha „Od prvoka k člověku“, kterou napsal pražský histolog a embryolog prof. Zdeněk Frankenberger. Přiznávám se, že jsem dlouho nevěděl, co v životě dělat chci, ale věděl jsem, že nechci být úředníkem. Líbilo se mi cestovat, studovat biologii, bavilo mě učit se řečem, mluvím dnes pěti jazyky. Nakonec jsem se přece jen rozhodl studovat medicínu, být lékařem jako můj otec.

Od r. 1933 do r. 1939 pracoval můj tatínek jako primář interního oddělení v nemocnici U Milosrdných bratří v Brně, odkud ho nacisté vyhodili. Vzpomínám si, že zpočátku ordinoval doma v bytě, v naší garáži měl uložen rentgen. Tehdy pomohl řešit svízelnou situaci prof. František Hora, který otci umožnil provozovat praxi v ordinaci na Francouzské ulici. Na kliniku se otec vrátil v roce 1946 a po odchodu profesora Rudolfa Vanýska do důchodu se stal jejím přednostou. Já v té době chodil na III. reálné gymnázium (1940 – 1948). Bylo to nejcitlivější období, kdy je třeba se rozhodovat pro celoživotní orientaci. Vzpomínám si na dobré gymnaziální učitele, od každého jsem si odnesl něco do života: např. od olympijského vítěze na kruzích profesora Gajdoše, od češtináře – básníka profesora Za tloukala, který nádherně dovedl vykládat o českém jazyce, od biologa profesora Mrkose, od angličtinářky profesorky Česnekové, latináře profesora Ryšánka, od občankáře profesora Majdy, který žil přes válku v Anglii a sám byl ztělesněním našich představ o distingovaném způsobu anglického života. Dodnes se naše oktáva několikrát ročně schází.

Na lékařskou fakultu jsem vstoupil na podzim 1948. Právě ten rok se konaly první přijímací pohovory. Dodnes si pamatuji předsedu zkušební komise profesora Karla Popka, který mi dal otázku o srdečním svalu. Protože jsem už v oktávě pročetl obsáhlou „sesterskou“ anatomii od profesora Karla Žlábka (za okupace byl prosektorem v Praze na Vinohradech), odpověděl jsem dobře. Tím vlastně začala moje medicínská studia.

Brzy mě ovšem při kolokviu z fyziologie potkal první neúspěch. U profesora Ludvíka Drasticha jsem propadl, fyziologie mě zpočátku moc nelákala a nevěnoval jsem jí potřebnou přípravu. Tolik mnou ten vyhazov otřásl, že jsem začal fyziologii studovat z Besta a Taylora a nakonec se stala mým životním krédem. Profesor Drastich mi vlastně prokázal ohromnou službu.

Během studia jsem fiškusoval na chemii u profesora Oktaviána Wagnera a především pak na anatomii u všeobecně váženého profesora Karla Žlábka. Do té doby, stejně jako většina mediků, jsem snil také o chirurgii. Ale pak mě zaujala interna, která je založena na fyziologii. Musím se přiznat, že mě také dost ovlivnil profesor Jiří Štefl svou farmakologií. Měl cenné zkušenosti z pobytu v Americe a mezi mediky byl oblíben také pro zpestřování přednášek „joky“ po americkém způsobu. Věděli jsme už dopředu, kdy a který vtip ve výkladu přijde, ale všichni jsme se na něj těšili s hurónským aplausem.

Studium tehdy trvalo jedenáct semestrů, a tak jsem jej v listopadu 1953 ukončil. Měl jsem na vybranou – buď obor, nebo zůstat na Moravě. Prakticky celý ročník jsme volili obor a většina odešla na Slovensko. Dostal jsem místo na interně v ne mocnici v Banské Bystrici. Za rok, když v „Žiaru nad Hronom“ začal podnik Hronstav budovat to várnu na zpracování bauxitu, jsem tam byl předisponován jako zá vodní a obvodní lékař. Dříve než bílý plášť se fasovaly holínky, celé staveniště tonulo v blá tě. Do dnes si pamatuji, když jednou ze stožáru vy sokého napětí spadli a smrtelně se zranili dva chlapi, nebylo je možné v blátě najít. Největším problémem tam byl alkoholizmus, po hlavní nemoci, úrazy a různorodá kulturní úroveň pracovníků různých ná rodností. Chlapi s ka pavkou chodili do ordinace s ty pickou ana m nézou: „Pane doch tor, mám reuma v nádobí.“

Vydržel jsem tam do roku 1957, pak jsem se raději dobrovolně přihlásil na vojnu. Byl jsem nejprve ve škole záložních důstojníků pro lékaře (ŠDZ) v Hradci Králové, pak jsem sloužil u posádky v Jeseníku, nakonec jsem skončil u Malacek jako šéflékař na týlovém letišti bombardovacích prostorů pod Bílými Karpatami.

Po základní službě jsem se s nemalými problémy s uvolněním dostal na konkurzní místo jako sekundář na II. interní kliniku ve Fakultní nemocnici na Pekařské ulici v Brně. Na tomto místě nemohu nevzpomenout na své klinické učitele a vzory. Byli to, kromě otce, pražský profesor Herles, olomoucký profesor Lukl a profesor Černohorský, brněnský profesor Pojer a bratislavský profesor Haviar. Rád zavzpomínám i na svého prvního šéfa banskobystrické interny, primáře Sitára.

Na druhé interně začala má systematická předatestační příprava I. a II. stupně, a posléze z kardiologie, i vědecko-výzkumná práce. Postupně jsem pracoval jako starší sekundář, klinický primář a odborný asistent.

V r. 1968 jsem habilitoval spisem „Angina pectoris“ a podařilo se mi pak odjet do Alžírska na oranskou lékařskou fakultu, kde jsem byl profesorem a přednostou interní kliniky do r. 1973.

Tak jsem unikl všem prověrkám. Přesto jsem však po návratu jako docent mohl zastávat pouze asistentskou funkci. Teprve v r. 1980 jsem se stal titulárním docentem a mohl jsem obhájit doktorát lékařských věd (s prací „Levokomorová funkce u akutního srdečního infarktu“) na LF Univerzity Karlovy v Praze (1986) a být posléze jmenován profesorem vnitřního lékařství, ovšem bez funkčního zařazení (1988).

V roce 1990, po převratných změnách, mi tehdejší děkan profesor Lambert Klabusay jednoho dne z ničeho nic oznámil, že jsem byl jmenován přednostou I. interní kliniky. Přednostou kliniky jsem byl do roku 1997, kdy jsem odešel do důchodu. Nyní jsem emeritním profesorem LF MU.

V roce 1996 jste v jednom z rozhovorů pro Univerzitní noviny s nadějí očekával do budování moderní kardio logicko-angiologické kliniky a samozřejmě i odpovídající spo lupráci s kardiochirugickým centrem. Podařilo se vám to do chvíle, kdy jste kliniku předal svému nástupci?

Začnu malým ohlédnutím do minulosti. Od roku 1973 po návratu z Oranu jsem pracoval dále na II. interní klinice. Zúčastnil jsem se rozvíjení neinvazivních kardiologických metod. Postupně jsem vybudoval jednotku intenzivní péče kardiologického zaměření s moderními invazivními vyšetřovacími metodami. Jmenování do funkce přednosty I. interny jsem vzhledem k její historii i významu přijal nejen jako velkou profesní i osobní poctu a uznání, ale současně jako vážný závazek pokračovat v započatém díle. Byla to tatáž klinika, na které kdysi pracoval můj otec.

Je samozřejmé, že tehdy bylo nutné rychle zareagovat na všechny změny v našem zdravotnictví, ale především na rozvoj a výsledky výzkumů v léčbě ischemické srdeční choroby v zahraničí. Účinná a smysluplná spolupráce s klinikami úzce navazujícími na náš obor byla stejně nutná, jako interdisciplinární spolupráce uvnitř lékařského týmu. Nebyla to v těch podmínkách snadná práce.

Za velký pokrok považuji v tehdejší době pokračování ve spolupráci s Kardiochirurgickým centrem v Brně, prosazení vzniku angioplastické laboratoře pod hlavičkou I. interní kliniky, rozšíření poraden pro angiologii, srdeční selhání, hypertenziologii, obecnou kardiologii, echokardiografické pracoviště a další všeobecnou interní péči. Klinika byla posléze přejmenována na I. interní kardiologickou kliniku Fakultní nemocnice LF MU U sv. Anny.

Na svou, dnes už bývalou, kliniku ještě stále docházím. Je tam pro mne ještě dost práce, té organizační – píši různé posudky, jsem členem redakční rady Vnitřního lékařství a šéfredaktorem Kardiologické revue, i odborné – překládám odborné články z angličtiny a dále se věnuji vědecké práci.

Využil jste prestižního postavení přednosty kliniky k prosazení změn v pregraduální a postgraduální přípravě mediků a lékařů?

V letech 1991 – 1993 jsem byl členem přestavbové komise studia na fakultě a na Ministerstvu zdravotnictví a prvním prezidentem České lékařské komory. Starý „paternalistický“ model nevyhovoval novým požadavkům, situace nutila zliberalizovat přístup ke studiu i ke zkouškám. V Brně k tomu byly v tom období poměrně příznivé podmínky. Na začátku devadesátých let se otevírala nová Fakultní nemocnice v Bohunicích, zvýšil se počet klinik, které se profilovaly na kardiologii, gastroenterologii, hematoonkologii, pneumologii, nefrologii, metabolizmus, funkční vyšetření… Z toho logicky plynula možnost do stejných bloků uspořádat i výuku interního lékařství ve 4. a 5. ročníku. Teď je příslušná disciplína vyučována na specializované klinice, počet studentů u jednoho lůžka se snížil na 3 až 5. Během dvou let medici procházeli všemi klinikami a poznali moderní péči u většiny vnitřních nemocí.

Na klinice jsme připravili sérii diapozitivů z kardiologie a napsali skripta: Základy interní propedeutiky (1992, 1993), Základy kardioangiologie (1993), Základy elektrokardiografie (1991). Pracovali jsme na nich kolektivně. Pro postgraduální studium na klinice vznikl Elektrokardiografický atlas (1993) a byla sepsána monografie Kardiologie (Grada 1995, 2. vydání 1997, každé s dotiskem).

Podílel jsem se, a kolegové v tom pokračují, na velkých klinických farmakologických studiích, na různých přednáškách, na doškolování v Institutu pro další vzdělávání zdravotních pracovníků atd. Již tradiční jsou předvánoční schůze Spolku lékařů, které připravuje naše klinika.

Tak široce pojatá výuka je velmi náročná na přípravu. V medicíně se pořád něco děje, dnes už nevyhovující postupy rychle nahrazují nové moderní diagnostické metody, které dovolují mnohem intenzivnější a úspěšnější léčbu. Práce organizační, léčba u lůžka, výuka – to představovalo náročnou zátěž a spotřebovalo dost času. Zbyl nějaký na výzkum?

V celém světě platí, že hlavními nositeli pokroku ve vědě jsou univerzity. Každý, kdo pracuje na univerzitě, musí tuto zásadu nejen respektovat, ale také naplnit vlastní badatelskou činností, jinak je pro univerzitu nepotřebný. Třeba vám to zní tvrdě, ale je to tak. Univerzita musí pomáhat k optimalizaci podmínek, získávat granty a peníze, a pak to, co na ni ve výzkumu vznikne, je jejím intelektuálním vlastnictvím. Věda potřebuje nutně svobodu, týmovou spolupráci, konkurenci, možnost konfrontace s domácím i světovým prostředím. Věda nemá hranic a každý poznatek o tom, jak pomoci člověku ke zdraví, ke kvalitnímu životu, musí sloužit celému lidstvu. Náš výzkum se slibně rozvíjí i díky tomu, že máme možnost navštěvovat cizí pracoviště, univerzity a mezinárodní kongresy.

K tomu jsou potřebné nejen peníze, ale i konexe. A také to klade mnohem náročnější požadavky na přípravu lékařů vyjíždějících do zahraničí, mám na mysli nejen odbornou erudici, ale i přípravu jazykovou, a schopnost vystoupit na odborném fóru. Souhlasíte se mnou?

Stoprocentně. Mně se zpočátku podařilo některým schopným členům kliniky zajistit návštěvu i možnost vystoupit na zahraničních pracovištích a stipendijních pobytech. Většina se „chytla“ a dnes má klinika spolupráci v USA, v Anglii, Francii, Spolkové republice Německo, v Nizozemsku a Rakousku. Kromě peněz byly skutečně užitečné vybudované konexe. Byl jsem moc rád, že moje členství v European Network of Therapeutics Teachers (ENOTT, původně francouzský klub Asclepios), v Pařížské lékařské společnosti, Fellowship v Evropské kardiologické společnosti (FESC) a ve výborech České kardiologické a internistické společnosti umožnily nové vztahy zprostředkovávat i rozvíjet.

Dnes je ve vědě znalost jazyků naprostou nezbytností. Sám ovládám angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu, samozřejmě slovenštinu a pasivně španělštinu. Právě takovou jazykovou výbavu považuji za optimální.

V roce 1998 vydalo pražské nakladatelství Grada monografii, kterou jste připravil do tisku se svými kolegy pod názvem Kardiologie. Kdo knihu otevře, rychle pochopí, že vidí mnohem dále. Jsou v ní kapitoly o genetice, molekulární kardiologii, psychoterapii, dietoterapii, rehabilitaci a tělesném tréninku, o kardiologických intervenčních metodách, o kardiochirurgických přístupech včetně přípravy k operaci. Cenný je i pohled do čtyřsetletého vývoje kardiologie. Kniha byla brzy rozebrána. Na VIII. kongresu kardiologů, který se konal na jaře roku 2000, bylo jasné, jak se poznatky rozrůstají. Počítáte při dalších vydáních s doplňky?

Zájem o knihu byl velký, a to mě i mé kolegy samozřejmě potěšilo. Byla ovšem i řada kritických poznámek, což je při takovém komplexním díle pochopitelné. Ukazuje to také na nedostatek literatury tohoto druhu na našem trhu. Protože po knize mohou vedle kardiologů sáhnout i internisté a praktičtí lékaři, ale také studenti před promocí a ve studiu postgraduálním, je počet čtenářů poměrně velký. Samozřejmě, že jsme po prvním vydání pohotově knihu doplnili o nové poznatky a připravili vydání druhé. Nevím však, zda bude možno pokračovat do budoucna. Nárůst vědomostí je tak překotný, že úzký kolektiv na to už snad nemůže stačit. Po době publikačního útlumu prvních let je nyní trh zahlcen nepřehledným množstvím literatury, naší i cizí.

Ve své lékařské praxi a v pedagogické činnosti jste kladl důraz na permanentní výzkum. Nyní jsou v běhu různé grantové projekty. Co nového do této problematiky vnesla brněnská kardiologie?

Každý grant přinese něco nového. Několik jsem jich řešil a spoluřešil, řadu oponoval, lektoroval jsem řadu monografií. Za svůj život jsem napsal více než 230 odborných článků, spolupracoval na 17 učebnicích a monografiích, naposledy na druhém vydání již zmiňované Kardiologie.

Brněnská kardiologie na Pekařské i v Bo hunicích přinesla poznatky o funkčním vyšetření pacientů s onemocněním srdce, byly popsány změny komorové funkce u ICHS a hypertenze vlivem medikamentózního a nefarmakologického léčení, byl propracován zátěžový toleranční test s různými typy zátěže (bicykl, běhátko, farmakologie), rozvinuta elektrofyziologie a moderní léčba arytmií, invazivní kardiologie atd. – je toho mnoho.

Zkušenosti jsem získával i ověřoval na několika studijních pobytech v Evropě, v USA a na Instituto Nacional de Cardiología v Mexiku... Všude jsem se pochopitelně učil, ale také jsem měl možnost ukázat na výsledky našich snažení. Každá účelně využitá zahraniční cesta obohatí nejen osobně, ale i pracoviště. Pak už záleží jen na získání materiálních podmínek, aby mohly být nové poznatky uvedeny do praxe a mohl být umožněn růst další generace schopných lékařů.

Od roku 1991 jste se rázem stal osobností známou nejen ve svém oboru, ale v českém zdravotnictví obecně, když jste byl zvolen – historicky prvním – prezidentem České lékařské komory. Mohl byste se krátkým hodnocením vrátit k tomu ročnímu období vašeho prezidentování?

V první řadě musím říct, že volba mě velice překvapila, nikdy jsem se na takovou funkci nepřipravoval, do té doby jsem s úřadováním neměl žádné zkušenosti. Vzal jsem ji s vědomím velké odpovědnosti, chtěl jsem pomoci. ČLK byla novým orgánem, v předchozích nesvobodných čtyřiceti letech taková instituce neexistovala. Bohužel zákon o ní se moc nepovedl. Ta práce mi připadala jako stavba na zelené louce, navíc bez stavitelských zkušeností. Podle mne bylo první představenstvo vynikající a rád bych všem ještě jednou za tehdejší spolupráci poděkoval.

Na začátku jsme neměli žádné „komorové“ peníze, při tom podle zákona jsme museli budovat ústředí v Olomouci, ustavit komise a začít s široce organizační prací. To nebyl snadný začátek. Grémia komoře nepřála, nebylo možné domoci se slyšení u příslušných politiků, na vyšší úrovni chyběla vůle něco řešit, proto se vše odkládalo. A ono to vlastně trvá doposud.

Když bych to chtěl shrnout – práce nad míru, úspěchů málo, uspokojení málo, ale svědomí zůstalo čisté. Zákulisní politiku jsem nikdy nepěstoval. Nedivím se, že lékařský stav byl s relativní nehybností nespokojen a, domnívaje se, že to způsobuje vedení ČLK, vynutil si jiné.

Jeden úspěch jste v tom roce přece jen zaznamenal. Byl jste oceněn, a to dost výjimečně.

To ano, byl jsem ověnčen titulem Rytíř České lékařské komory. Nemám co dodat, ale snad přece něco. Můj mladší vnuk se mě brzy na to ptal: „Dědo, ty jsi teď opravdovým rytířem? A proč tedy nemáš brnění a koně?“ Těžko něco vysvětlovat, a nejen dítěti… Mne moc těší, že se ke mně hlásí mí bývalí žáci, kolegové i pacienti. Přináší mi radost ta jejich přání dobrého dne a dobrého zdraví, vidím v tom vděčnost, že jsem jim prospěl.

Jak teď, už z jistého odstupu, hodnotíte naše zdravotnictví?

Naše zdravotnictví je dobré, protože dobrá je většina lékařů, sester a dalšího zdravotního personálu. Zatím mají dobré vzdělání a jsou to workholici. Většina má také vysoký etický standard, jednoduše pracují i za cenu značného podhodnocení a leckdy neracionálního zahlcení administrativou, která jim krade čas určený pacientovi. Tak vlastně udržují zdravotnictví v chodu. Lékařský stav je často negativně medializován, jakékoliv selhání se okamžitě zveřejňuje, zatímco o četných dobrých výsledcích se spíše mlčí. Řadu let šířím názor, že moderní medicína je příliš složitá a nedá se naučit už jen z knih či z přednášek, musí se „vidět a zažít“. Neucelenost praktické postgraduální výuky s aktivní prací u lůžka na dobrém pracovišti se začne brzy projevovat. Chybí i koncepce. Velké problémy jsou s financováním. Nůžky mezi platbami v korunách a náklady v dolarech se stále rozvírají. Myslím, že zdravotnictví nelze financovat z jednoho zdroje – zdravotního pojištění. Je třeba hledat další. Léčebně – preventivní péče musí ovšem pro všechny zůstat stejně dostupná. Je nutno podporovat finanční zainteresovanost nových krajů na zdravotnictví v daném regionu. Budou asi nutné fondy nebo dotace na určité postupy, které jsou velmi drahé – transplantace, umělé chlopně, umělé klouby, revaskularizace, dialýza… Dnes různí mecenáši podporují sport, politické strany, snad i umění, proč by nemohli podporovat i zdravotnictví, což by byl cíl eticky vysoce hodnotný. A bude nutno přistoupit k připojišťování a k nadstandardnímu systému.

Vypracování koncepce doškolování a financování je složité, musí respektovat domácí podmínky, nelze je přebírat z okolních zemí. Vím, že jeho tvorba bude trvat dlouho, avšak už by se konečně mělo začít.

Prozradil jste, že ještě rád zajdete na fakultu, na kliniku, do přednáškové síně…, ale času teď máte určitě o něco víc než dříve, co s ním?

Věnuji se všemu, co jsem měl vždycky rád, co mě stále lákalo a pro co jsem čas jen kradl. Rád cestuji a všechny ty cesty zvěčňuji videokamerou. Mám filmy z mnoha zemí světa, sestřihané, ozvučené. Mým koníčkem je také plavání, „hiking“ a také chalupařím. Chalupa je pro mne i pro mou manželku, která se dosud aktivně věnuje klinické i praktické stomatologii, velkou relaxací. Tam se také scházíme s celou rodinou a s přáteli, obvykle v létě. Takže „volný čas“ vlastně vůbec nemám…

Doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc.,

LF MU Brno

Foto Zbyněk Morys a archiv prof. Štejfy

3/ Zleva: Prof. MUDr. Ivo Dvořák, DrSc., doc. MUDr. Jarmila Sieglová, DrSc., prof. MUDr. Miloš Štejfa, DrSc. (1998)

Oddělení č. 65 II. interní kliniky na Pekařské (1974). V druhé řadě uprostřed nynější děkan prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., jako sekundář, dole uprostřed doc. Štejfa, vlevo dr. Zicha.

S kanadským přítelem v jihoamerickém deštném pralese (2000)

Ohodnoťte tento článek!