Současné možnosti intervenční radiologie

Titulní obrázek

S intenzívním technologickým rozvojem CT a MR zobrazování došlo v poslední době ke snížení významu katetrizační angiografie…

Klíčová slova

vaskulární intervenční výkony • perkutánní transluminální angioplastika • nevaskulární intervenční výkony

Vaskulární intervenční výkony

Zobrazování cévního řečiště

S intenzívním technologickým rozvojem CT a MR zobrazování došlo v poslední době ke snížení významu katetrizační angiografie. Po dlouhá léta byla katetrizační angiografie zlatým standardem, v posledních desetiletích doplněná digitální subtrakcí (DSA).

Tento způsob vaskulární diagnostiky je postupně nahrazován CT angiografií (CTA) a MR angiografií (MRA) (Obr. 1). Katetrizace cévního řečiště však zůstává vysoce důležitým výkonem, protože na ni navazuje celá škála terapeutických intervenčních výkonů.

Obr. 1 – MR angiografie abdominální aorty a pánevního řečiště. Stav po nefrektomii vlevo, dvě renální tepny pravé ledviny.

Perkutánní transluminální angioplastika

První koncept perkutánní léčby obliterujícího postižení cévního řečiště navrhl CH. Dotter v roce 1966 (rozšíření cévního lumina koaxiálně zaváděnými, postupně se rozšiřujícími cévkami). Do současné podoby perkutánní transluminální angioplastiku (PTA) modifikoval v roce 1974 A. Grüntzig, který poprvé použil k roztažení stenotického cévního úseku balónkový katétr (Obr. 2).

Obr. 2 – Schéma dilatace stenózy balónkovým dilatačním katétrem

Metoda našla široké uplatnění v odstraňování obliterujícího postižení cévního řečiště a její princip se používá i v nevaskulárních intervencích. V posledních letech došlo k technickému vylepšení prosté balónkové angioplastiky tím, že do dilatovaného místa lze implantovat speciální kovovou výztuž – stent, který zabezpečuje rozšíření cévní stěny v místě balónkové dilatace a do jisté míry zabraňuje recidivě zúžení.

Perkutánní transluminální angioplastika v jednotlivých oblastech periferního řečiště

PTA tepen dolních končetin

PTA distální aorty. Výkon prováděný poměrně vzácně, protože aorta sama o sobě nebývá významně zúžena. Pokud se ale dilatace této tepny provádí, je téměř vždy doprovázena implantací stentu. Má téměř stoprocentní technickou úspěšnost, dlouhodobá průchodnost dilatovaného úseku se blíží 100 %. PTA iliackých tepen. Jde o oblast, kde má angioplastika nejlepší výsledky, ve velké části případů je doprovázena implantací stentu. Technická úspěšnost se blíží 100 %, dlouhodobá primární průchodnost dilatovaného úseku se pohybuje mezi 80-100 %.

PTA femoropopliteálních tepen. K angioplastice jsou indikované stenózy i krátké uzávěry. Vzhledem k malému průměru femoropopliteálních tepen a nízkému průtoku má PTA v této oblasti horší výsledky než oblast iliacká. Technická úspěšnost PTA se pohybuje kolem 80-90 %, dlouhodobá průchodnost je asi 50 %. Stenty se implantují méně často, je prokázáno, že ačkoliv zavedení stentu pozitivně přispívá k technickému úspěchu výkonu, dlouhodobou průchodnost už pozitivně neovlivňuje.

U dlouhých aterosklerotických lézí je stále častěji využívána metoda cílené subintimální (extraluminální) rekanalizace (SIR), která se vyvinula z PTA a ve femoropopliteální oblasti byla zavedena do klinické praxe na přelomu 80. a 90. let Ammanem Boliou. Principem metody je vytvoření „neolumen“ v subintimálním (extraluminálním) prostoru (Obr. 3).

Obr. 3 – Subintimální rekanalizace uzávěru a. poplitea. A, B – Angiografie před rekanalizací. C – Stav po subintimální rekanalizaci uzavřeného úseku a. poplitea.

Technika je velmi podobná technice chirurgické endarterektomie. Primární technická úspěšnost se podle literárních údajů pohybuje v rozmezí 7488 %. Primární průchodnost za 6 a 12 měsíců po úspěšně provedené rekanalizaci se pohybuje v rozmezí od 48 do 77 %, respektive od 22 do 71 %.

PTA bércovůch tepen. Vzhledem k průsvitu bércových tepen se PTA provádí pouze u kritické ischémie dolních končetin, tedy tam, kde hrozí ztráta končetiny. Výsledky PTA jsou zatím známy pouze u malých skupin, při správném výběru pacientů je ale roční záchrana končetiny více než 80 %.

PTA ledvinných tepen

U nemocných se zúžením ledvinné tepny či tepen a s příznaky renovaskulární hypertenze nebo ischemické nefropatie je PTA jednoznačně metodou volby a prakticky zcela nahradila aortorenální bypass. Technická úspěšnost výkonu je velmi vysoká a pohybuje se mezi 80-100 %. Klinické výsledky záleží na délce trvání hypertenze a na anatomickém stavu periferního ledvinného řečiště.

U nemocných s ateromatózním postižením ledvinných tepen se po úspěšné PTA zlepšuje hypertenze asi u 60-70 %. Ischemickou nefropatii lze zlepšit, nebo alespoň zastavit její progresi asi u 40-60 % nemocných. Ve většině případů se implantují stenty (Obr. 4). Klinické výsledky jsou podstatně lepší u nemocných s fibromuskulárním postižením ledvinných tepen. Úspěšná PTA může v tomto případě zlepšit hypertenzi až u 90 % pacientů.

PTA tepen oblouku aorty

Zatímco tradiční oblastí PTA bývala oblast podklíčkových tepen, i když jejich obliterující onemocnění se vyskytuje poměrně zřídka, v poslední době se začíná ve větší míře provádět i PTA karotických tepen, vždy s implantací stentu. Výkon bývá prováděn s použitím speciálního „ochranného“ filtru, který zabraňuje průniku případných mikroembolů z aterosklerotického plátu do mozkového řečiště.

V současné době má metoda technickou úspěšnost blížící se 100 %, počet významných komplikací je pod 3 %, dlouhodobé klinické výsledky zatím ještě nejsou známy. Při jasně vyjádřené vertebrobazilární insuficienci a přítomné stenóze vertebrální tepny lze i u těchto lézí úspěšně provést PTA, většinou doplněnou implantací stentu.

PTA hemodialyzačních zkratů

Hemodialýza je postup, který je závislý na kvalitním cévním přístupu. Přístupové cévy se velmi často zužují či dokonce trombózují jako následek fibrózy způsobené mikrotraumaty z vpichu dialyzačních jehel a také jako následek „nefyziologického“ tepenného průtoku žilami. PTA, někdy doplněná implantací stentu a spojená s odstraněním trombů ze zkratu, může zásadním způsobem prodloužit životnost hemodialyzačního přístupu, a tím i nepřímo prodloužit život nemocného.

PTA v žilní oblasti

Angioplastika v žilní oblasti se provádí poměrně vzácně, obvykle je spojena s implantací stentů. Bývá většinou prováděna tam, kde došlo k úplné trombóze, zejména pánevních žil, a kde se po odstranění obliterujících trombů zjistilo, že příčinou je žilní stenóza.

Trombolytická terapie

Kromě mechanického rozšiřování tepenného lumina lze, zejména čerstvé tromby v tepenném, ale i žilním řečišti rozpouštět látkami způsobujícími lýzu krevních koagul. V poslední době se používá jako trombolytická látka aktivovaný tkáňový tromboplastin (rt-PA). Snahou této metody je katetrizačně aplikovat lytickou látku přímo do krevní sraženiny a tak v ní vytvořit vysokou koncentraci lytika. Výsledky záleží samozřejmě na selekci pacientů, v indikovaných případech se ale úspěšnost blíží 80-90 % při asi 0,5 % závažných krvácivých komplikací.

Endovaskulární léčba aneuryzmat aorty

Díky relativně nízké invazivitě si během deseti let od svého zavedení do klinické praxe endovaskulární léčba aneuryzmat aorty vydobyla pevné místo jako alternativa klasického chirurgického řešení a zásadně ovlivnila přístup a indikační kritéria k jejich elektivní léčbě.

Principem endovaskulární léčby aortálních aneuryzmat, ale i disekcí aorty, pseudoaneuryzmat a léčby tepenných a žilních ruptur stentgrafty je vyřazení postiženého úseku cévního řečiště z oběhu jeho přemostěním či překrytím protézou (stentgraftem), zavedenou endoluminální katetrizační cestou.

Stentgraft (endovaskulární protéza) je kombinace stentu a syntetické cévní protézy. Ve srovnání s chirurgickou léčbou je endovaskulární léčba aneuryzmat aorty méně invazívní – neprovádí se při ní laparotomie. Výkon je rovněž méně hemodynamicky zatěžující, protože odpadá přechodný uzávěr aorty nad a pod místem postižení. Indikace k endovaskulární léčbě aneuryzmat aorty je dána stejně jako u chirurgické léčby nepříznivou prognózou onemocnění.

Obr. 4 – Perkutánní transluminální renální angioplastika (PTRA). 5A Těsné zúžení levé ledvinné tepny, které dobře nereagovalo na prostou balónkovou dilataci. Po implantaci stentu se průsvit tepny normalizoval.Obr. 5 – Endovaskulární léčba aneuryzmatu abdominální aorty (AAA).

A – CT sken AAA před implantací stentgraftu. B – Kontrolní angiografie po implantaci bifurkačního stentgraftu.

Zda je vhodné indikovat endovaskulární léčbu aneuryzmatu aorty, závisí však velkou měrou na morfologii vlastního aneuryzmatu i pánevního řečiště. Primární úspěšnost endovaskulární léčby aneuryzmat aorty je udávána mezi 48 a 93 %. Hlavním kritériem sekundární úspěšnosti a účinnosti endovaskulární léčby je přetrvávající vyloučení aneuryzmatu z oběhu s postupným zmenšováním trombotizovaného vaku výdutě během dalšího sledování. Ke zmenšení vaku výdutě dojde u 45-70 % nemocných léčených endovaskulárně (Obr. 5).

Terapeutické embolizace

Cílem terapeutické embolizace je léčit buď patologické stavy cévního řečiště, nebo prostřednictvím cévního systému léčit patologické stavy tkání a orgánů. Podle charakteru cév i konkrétního cíle embolizace se pak vybírají různé embolizační materiály, kterými mohou být například mechanické částice (kovové spirálky, polymerové mikrosféry), látky tuhnoucí po aplikaci do cévního řečiště (Histoakryl, želatinová pěna) a další.

Příklady terapeutické embolizace: uzávěr patologického a-v zkratu, uzávěr krvácející tepny, uzávěr patologické vaskularizace u nádorem postižených orgánů (tento typ embolizace lze rozdělit na předoperační a paliativní) (Obr. 6). Předoperační embolizace má za cíl ischemizovat nádor nebo malformaci před chirurgickým výkonem, čímž se mají snížit peroperační krevní ztráty. Paliativní embolizace tumoru se používá u neoperabilních lézí.

Obr. 6 – Terapeutická embolizace. A – Selektivní angiografie a. mesenterica superior, pozdní arteriální fáze. Cévní dysplazie jejuna – zdroj opakovaného krvácení do GIT vyžadující krevní převody. B – Stav po embolizaci přívodné tepny.

Cílem metody je maximálně ischemizovat tumor, zpomalit jeho růst, zmenšit nádorovou masu, případně odstranit sekundární příznaky tumoru – například hematurii u tumoru ledviny. U některých nádorů se prostá embolizace, prováděná obvykle v oblasti jater, méně často ledvin, doplňuje o podání cytostatik, v tom případě mluvíme o chemoembolizaci.

TIPS

TIPS je arteficiálně vytvořená spojka v parenchymu jater mezi jaterní žilou a portální žilou. Průchodnost spojky je udržovaná implantací stentu, případně stentgraftu. Metoda je indikována u pacientů s portální hypertenzí a konzervativně nebo endoskopicky nezvládnutelným krvácením z jícnových či žaludečních městků.

Další indikační skupinou je refrakterní ascites, u těchto pacientů může průchodný TIPS pomoci odstranit nebo alespoň redukovat ascites v 50-60 %. Výkon je technicky náročný a zatížen až 3-5% mortalitou, na druhé straně se u části pacientů stává jediným možným terapeutickým postupem.

Zavádění filtrů do dolní duté žíly

Implantace filtru dolní duté žíly je vhodnou a bezpečnou alternativou léčby pacientů s trombembolickou chorobou, u kterých antikoagulační léčba není účinná či možná. K implantaci kaválního filtru pacientům s trombembolickou chorobou existuje několik absolutních indikací. Jsou to opakované plicní embolie (PE) i přes adekvátní antikoagulační léčbu, kontraindikace antikoagulační léčby, komplikace antikoagulační léčby a progredující hluboká žilní trombóza při adekvátní antikoagulační léčbě.

Profylaktické zavedení filtru u pacientů s vysokým rizikem komplikací při eventuální PE je relativní, ne všemi uznávanou indikací. Cílem metody je umístit do dolní duté žíly mechanický filtr, který je natolik „hustý“, že zachytí velký, potenciálně fatální trombus, filtr je ale přitom natolik „průchodný“, že umožňuje normální průtok krve dolní dutou žilou bez indukce trombózy. Typů kaválních filtrů je řada, část z nich lze perkutánně odstranit do dvou týdnů po implantaci (pokud pominula příčina k jejich implantaci), ve většině případů ale zůstává filtr implantován trvale.

Nevaskulární intervenční výkony

Intervence na vývodných žlučových cestách

Výsledkem mechanické blokády žlučových cest, jejíž příčinou může být řada benigních i maligních onemocnění, je obstrukční ikterus. Převážně u maligních onemocnění se však setkáváme s tím, že nejsou řešitelná chirurgickou cestou. V takovém případě se drenáž žlučových cest nabízí jako jediné a definitivní řešení. Nutno podotknout, že obecně se drenáže žlučových cest provádějí endoskopickou nebo perkutánní transhepatickou cestou. V některých případech lze využít kombinace obou přístupů, to znamená tzv. vstřícnou metodu.

Perkutánní transhepatická drenáž žlučových cest

Obnovení odtoku žluče se dosáhne perkutánním transhepatickým zavedením drenážního katétru nebo stentu do žlučových cest a odtud přes obstrukci do duodena. Základní indikací k provedení perkutánní transhepatické drenáže žlučových cest (PTD) je obstrukce žlučovodů provázená sepsí a jaterní dekompenzací.

Jde o urgentní výkon často prováděný z vitální indikace. Mezi další indikace patří předoperační dekomprese žlučových cest, neboť zvláště u déletrvajících ikterů je většinou přítomna cholangoitida. Zároveň dochází k významným metabolickým změnám a zhoršování jak funkce hepatocytů, tak glomerulární filtrace, což zvyšuje perioperační morbiditu a mortalitu (podle některých literárních údajů až na 40-60 %).

Obr. 7 – Perkutánní transhepatická drenáž žlučových cest. A – Těsná stenóza hepatocholedochu, způsobená B karcinomem žlučníku. Dilatované intrahepatické žlučové cesty. B – Stav po implantaci samoexpandibilního stentu. Intrahepatické žlučové cesty jsou dekomprimované, kontrastní látka volně odtéká do duodena.

Nejčastější indikací k PTD je paliativní léčba především vysokých maligních stenóz žlučových cest (Obr. 7). Nízko uložené maligní stenózy jsou většinou úspěšně řešeny endoskopickou cestou. Relativně stále častější indikací je léčba jinak neřešitelných benigních onemocnění žlučových cest. Indikacemi k PTD je též příprava k dalším terapeutickým manipulacím a výkonům (např. perkutánní extrakci kamenů ze žlučových cest, biopsii, brachyterapii atd.) a léčba biliárních píštělí.

Dilatace benigních striktur žlučových cest

Perkutánní léčba benigních onemocnění žlučových cest je prováděna poměrně zřídka. Jedná se především o stavy po poranění žlučových cest, stavy po spojkových operacích (např. hepatikojejunoanastomóza) nebo po transplantaci jater. Principem léčby benigních striktur je balónková dilatace dilatačním balónkovým katétrem o průměru 10-12 mm a dlouhodobá drenáž (minimálně 6 měsíců) katétry 12-16 F, jejímž cílem je remodelace stenotického úseku žlučového stromu. Dlouhodobé výsledky perkutánní dilatace benigních striktur žlučových cest jsou lepší než u dilatace prováděné endoskopickou cestou a úspěšnost dosahuje 67-90 %.

Perkutánní extrakce konkrementů ze žlučových cest

Mezi méně často perkutánně řešená benigní onemocnění žlučových cest patří litiáza. Odstraňování zbytkových konkrementů ze žlučových cest se může perkutánně provádět v principu dvěma způsoby, a to transhepaticky, nebo kanálem po T-drénu, eventuálně kanálem po cholecystostomickém drénu. Konkrementy se odstraňují Dormia košíčkem po předchozí dilataci extrakčního kanálu.

U větších konkrementů, které by nešly bezpečně touto cestou odstranit, se používá mechanická, piezoelektrická či extrakorporální litotrypse a fragmenty se odstraňují postupně. Cholesterolové kameny se mohou rozpouštět MTBE (metyl-tetra-butyleter).

Perkutánní cholecystostomie

Perkutánní cholecystostomie je indikována u pacientů s akutní cholecystitidou a současně s vysokým operačním rizikem. Primární punkce žlučníku se provádí pod ultrasonografickou kontrolou. Vždy musí být vedena tak, aby místo vpichu bylo kryto jaterním parenchymem, a to z důvodu prevence zatékání zánětlivě změněného obsahu žlučníku do peritoneální dutiny. Po adekvátní dilataci punkčního traktu se do žlučníku po vodiči zavádí většinou 8 F stomický drén.

Nefrostomie, pyelografie a výkony na ně navazující

Antegrádní pyelografie. Jedná se o zobrazení dutého systému ledviny vpichem tenkou jehlou a vstřikem kontrastní látky. Jako samostatná metoda není příliš často používána, obvykle se využívá jako počáteční zobrazení před založením perkutánní nefrostomie; slouží jako anatomická studie pro výběr nejvhodnějšího kalichu pro zavedení nefrostomického katétru.

Perkutánní nefrostomie. Perkutánním zavedením cévky do dutého systému se zajišťuje derivace moči při obstrukci vývodných cest močových. Nefrostomie odstraňuje obstrukci a obnovuje funkci ledviny; je-li přítomna infekce (pyonefróza), je nezbytným předpokladem jejího zvládnutí. Pokud je výkon prováděn jako dočasná drenáž před operací (či před jiným výkonem např. odstraněním kamene), postačí prostá nefrostomie. Je-li předpokládána drenáž dlouhodobá, či dokonce trvalá, je indikován pokus o drenáž vnitřní, obvykle zavedením stentu.

Zcela specifickou oblastí jsou benigní stenózy močovodu. Vznikají po poraněních (zejména iatrogenních), vzácněji po zánětech. Terapie je dlouhodobá. Po zavedení nefrostomie se pronikne stenózou a dilatuje balónkovým katétrem o průměru 68 mm. Po dilataci se zavádí na několik týdnů až měsíců stent, který by měl restenóze zabránit.

Nefrostomie při močové píštěli. Močová píštěl může vzniknout jako následek poranění močovodu (včetně iatrogenních), při maligních ureterálních či periureterálních lézích a poměrně vzácně jako následek zánětu. Nefrostomie, většinou v kombinaci s ureterálním stentem, obvykle stačí k tomu, aby se traumatická píštěl zhojila, i když někdy je třeba ji doplnit perkutánní drenáží urinomu.

Speciální oblastí jsou močové píštěle u nemocných po transplantaci ledviny. Jde obvykle o píštěl v oblasti distálního močovodu vzniklou na podkladě ischémie. Dlouhodobá zevně-vnitřní nefrostomie nebo vnitřní stent obvykle píštěl zhojí, nezřídka se ale v oblasti zhojené píštěle vytvoří stenóza močovodu, která vyžaduje další terapii.

Zavádění ureterálních stentů

Ureterální stenty se zavádějí k obnovení odtoku moče z ledviny do měchýře „fyziologickou“ cestou. Plastikové vnitřní stenty se tradičně zavádějí cystoskopicky „retrográdně“. Pokud to nelze, zavádí se antegrádně nefrostomickým přístupem. Zavedený plastikový stent se doporučuje za 4-6 měsíců po zavedení odstranit, nebo vyměnit, protože hrozí jeho uzávěr inkrustacemi z močových solí.

Plastikový stent může být ve formě čistě vnitřního stentu („double J“) nebo zevně-vnitřní (katétr zavedený perkutánně přes pánvičku močovodem do měchýře). Výhodou takto zavedeného stentu je snadná možnost výměny, nevýhodou menší komfort pacienta a určité riziko infekce perikatetrální cestou.

V posledních letech dochází i k implantacím kovových, většinou samoexpandibilních stentů do maligních, ale i benigních ureterálních striktur. Tyto stenty sice roztahují dobře stěnu močovodu, v některých případech ale urotel reaguje na kovový stent hyperplazií a dlouhodobá průchodnost kovových stentů je tedy nejistá.

Komplikace nefrostomie

Nejčastější a nejzávažnější komplikací je krvácení. Významné krvácení vyžadující transfúzi se vyskytuje v 1-2 % nefrostomií, mortalita spojená s nefrostomií je 0,1-0,2 %. Druhou nejčastější komplikací je urosepse, vyskytuje se v 1-7 % nefrostomií. Dalšími možnými komplikacemi jsou fluidotorax či pneumotorax, urinom, perforace kalichu nebo pánvičky, dislokace katétru. Obecně lze ale říci, že perkutánní nefrostomie má podstatně nižší výskyt závažných komplikací než nefrostomie zavedená chirurgicky.

Perkutánní drenáže abscesů a kolekcí tekutin

Rozvoj zobrazovacích metod, jako je ultrasonografie, CT a magnetická rezonance, přinesl velký pokrok v diagnostice a léčbě intraabdominálních kolekcí tekutin, zejména abscesů. Přes široké použití antibiotik mají nedrénované abscesy až 80% mortalitu. Chirurgická drenáž intraabdominálních abscesů má mortalitu do 20 %. Až 85 % abscesů je možné léčit perkutánní drenáží s mortalitou do 1 %.

Nezbytné k indikaci perkutánní punkce a aspirace je určit charakter kolekce tekutiny (absces, hematom, urinom, bilom, lymfocele). Pro perkutánní drenáž je indikací léčba nebo paliace sepse spojené s infikovanou kolekcí (intraperitoneální solitární i mnohočetné hlízy, intraparenchymové hlízy, spontánní sekundární hlízy komplikující diverikulitidu, Crohnovu chorobu, apendicitidu, infikované pseudocysty apod.).

Další indikací k drenáži je snaha zmírnit či eliminovat symptomy, které jsou způsobeny velikostí a lokalizací tekutinových kolekcí (bolest, obstrukce GIT atd.). Výkon se provádí v sedaci a lokální anestézii, a to pod ultrazvukovou kontrolou v kombinaci se skiaskopií (především u povrchněji uložených lézí nebo u diagnostických aspirací tenkou jehlou) nebo pod CT kontrolou (hluboko uložené kolekce určené k drenáži, komplikovaná přístupová cesta).

Intervence na GIT

Léčba benigních striktur GIT. Léčba benigních striktur GIT je zásadně odlišná od léčby striktur maligních. U benigních striktur se všeobecně preferuje nechirurgické řešení. Dilatace pod skiaskopickou kontrolou balónkovými katétry je pak pro benigní strikturu metodou první volby. Jedná se především o léčbu benigních striktur horní části GIT. K dilatační léčbě jsou tedy indikováni nemocní, jejichž hlavním symptomem je dysfagie různého stupně.

Příčinou těchto stavů jsou nejčastěji stavy po poleptání jícnu a žaludku, stenózy při refluxní ezofagitidě a achalázie. Dále to jsou pooperační striktury v anastomózách. Primární technická úspěšnost se pohybuje mezi 90-100 %, přičemž výsledky dilatační léčby u pacientů s korozívními a postiradiačními stenózami jsou při dolní hranici tohoto rozmezí. Klinická úspěšnost léčby je udávána v rozmezí mezi 86-90 %, přičemž opět u korozívních a postiradiačních striktur je horší a pohybuje se kolem 66 %.

Paliativní léčba maligních striktur. U zhoubných onemocnění GIT má rozhodující význam pro osud nemocného detekce choroby v jejím počátku. Podstatná část pacientů však přichází v pokročilém, inoperabilním stadiu onemocnění a je léčena paliativně. Tito pacienti jsou pak indikováni k implantaci stentu.

Nejčastěji se jedná o pacienty s inoperabilními tumory jícnu, méně často žaludku. K implantaci stentu jsou indikováni i pacienti s příznaky obstrukce GIT pro pokročilá stadia karcinomu pankreatu prorůstajícího do dvanáctníku, vzácně pak pacienti s inoperabilními karcinomy tračníku či jejich recidivami v anastomózách. Primární technická úspěšnost výkonu se pohybuje mezi 98-100 %.

Perkutánní ablace tumorů

Jednou z nejrychleji se rozvíjejících oblastí intervenční radiologie v posledních letech jsou perkutánní ablační techniky. Jedná se především o perkutánní termoablace, nejčastěji radiofrekveční (RFA). Tato technika je využívaná zejména v léčbě maligních ložiskových procesů v játrech, ale i v plicích, ledvinách a v dalších oblastech. Stále častěji se ale můžeme setkat s využitím RFA u benigních onemocnění, jako je osteoidní osteom, protruze nebo hernie meziobratlové ploténky.

Všechny výše popsané výkony jsou součástí dnes již samostatného atestačního postgraduálního oboru intervenční radiologie. Jejich společným jmenovatelem je fakt, že jsou odvozené od katetrizačního postupu, který poprvé popsal švédský radiolog Seldinger v roce 1953. I když se samozřejmě jedná o výkony, které se od „klasické“ radiologie značně liší a vyžadují speciální klinické znalosti, mají s radiologií stále jeden základní společný faktor: tyto výkony jsou založeny na znalostech zobrazovacích metod a jejich racionální aplikaci.

Od „otevřených“ intervencí se liší tím, že jde o výkony prováděné na základě zprostředkovaného, obvykle dvojrozměrného obrazu, nejsou tedy prováděny pod přímou kontrolou zrakem. Jedná se v jistém slova smyslu o výkony ve virtuálním světě, o jakousi, alespoň částečnou virtuální realitu. Z tohoto důvodu je k jejich úspěšnému provedení zcela nezbytná dokonalá znalost a zvládnutí velmi dynamicky se rozvíjejících zobrazovacích metod, rychlá orientace v jejich možnostech, indikacích a detailní znalost speciálního instrumentária.

1Doc. MUDr. Jan H. Peregrin, CSc.

e-mail: jape@medicon.cz

2MUDr. Martin Köcher, Ph. D.

3prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc.

1IKEM, Praha, Základna radiodiagnostiky a intervenční radiologie

2FN Olomouc, Radiologická klinika

3FN Brno, PMDV, Radiologická klinika

*

Literatura

FERDA, J. CT angiografie. Praha : Galén, 2004.

CASTANEDA-ZUNIGA, WR., TADAVARTHY, SM. (Eds). Interventional Radiology. Baltimore : Williams and Wilkins, 1992.

HLAVA, A., KRAJINA, A. (Eds). Intervenční radiologie. Hradec Králové : Nucleus, 1996.

STRANDNESS, DE. Jr., VAN BREDA, A. (Eds). Vascular Diseases: Surgical and Interventional Therapy. New York : Churchill Livingstone, 1994.

PERLER, BA., BECKER, GJ. (Eds). Vascular Intervention: A Clinical Approach. New York, Stuttgart : Thieme, 1998.

DOLMATCH, BL., BLUM, U. (Eds). Stent-grafts: Current Clinical Practice. New York, Stuttgart : Thieme, 2000.

KRAJINA, A., PEREGRIN, JH. (Eds). Intervenční radiologie – miniinvazivní terapie. Hradec Králové : Grafické studio Olga Čermáková, 2005.

**

Ohodnoťte tento článek!