Současné možnosti léčby metastazujícího karcinomu ledviny

Maligní onemocnění ledvin tvoří asi 2-3 %ze všech maligních onemocnění a jejich incidence je v České republice nejvyšší v celosvětovém měřítku. Pacienti s metastazujícím,recidivujícím nebo neresekabilním konvenčním karcinomem ledviny jsou v I.linii léčby léčeni pomocí cytokinů (interferonu alfa a interleukinu 2). Nově je možné použít také perorální inhibitory mnoha receptorových kináz,které mají prokazatelnou antiangiogenní a antitumorózní aktivitu.

Klíčová slova

karcinom ledviny *metastáza *inhibitory tyrozinkinázy

Karcinom ledviny tvoří přibližně 2-3 %všech solidních nádorů dospělé populace. Podle dostupných údajů se každý rok diagnostikuje kolem 30 000 nádorů v USA a 20 000 v Evropské unii.(1,2)Muži jsou postiženi přibližně dvakrát častěji než ženy,ale někdy se uvádí poměr 3 :2.(3)Nádor se nejčastěji vyskytuje ve věkové skupině 50-70 let. Výskyt většiny karcinomů ledviny je sporadický,jen asi u 4 % je výskyt familiální. U jedné třetiny nemocných bývá již v době diagnózy zjištěno metastatické onemocnění a u více než poloviny nemocných,u kterých byl v době diagnózy zjištěn lokalizovaný nádor (tzn.bez vzdálených metastáz),je v dalším období zjištěna progrese.

Z tohoto důvodu je karcinom ledviny nejletálnějším urologickým maligním onemocněním. Více než 40 %nemocných na něj zemře,zatímco na karcinom močového měchýře nebo prostaty umírá jenom 20 %nemocných.(3) RCC (renal cell carcinoma)se histologicky rozděluje na 5 hlavních typů nádoru. Světlobuněčný karcinom je nejčastějšším histologickým typem a představuje přibližně 75 %všech buněčných nádorů ledvin.

Onemocnění je spojeno s chromosomálními abnormalitami. Delece krátkého raménka třetího chromosomu se vyskytuje u karcinomu ledviny sdruženého s von Hippelovou-Lindauovou chorobou. Nejméně u 60 %těchto nádorů je inaktivován von Hippelův-Lindauův (VHL)tumor supresorový gen..(4)Von Hippelova-Lindauova (VHL)choroba je hereditární nádorový syndrom,, který má úzký vztah k patogenezi zhoubných nádorů ledvin. Nemocní s VHL chorobou mají zvýšené riziko onemocnění různými typy nádorů včetně konvenčního karcinomu ledviny.(5)

Tumor supresorový VHL gen lokalizovaný na chromosomu 3p25 byl popsán v roce 1980. VHL gen zodpovídá za syntézu VHL proteinu (pVHL),který je kritickou komponentou buněčné signální cesty zajišťující dostupnost kyslíku pro genovou expresi regulovanou transkripčním faktorem HIF (hypoxií indukovaný faktor)). Nejméně u 60 %světlo buněčných renálních karcinomů je VHL gen inaktivován.

Buňky s inaktivním VHL genem nadměrně akumulují HIF při normální tenzi kyslíku a dochází ke zvýšené expresi genů regulovaných HIF včetně genů kódujících angiogenní faktory. Zvýšení HIF aktivity působí zvýšení exprese VEGF (vaskulární endotelový růstový faktor)),PDGF (destičkový růstový faktor)a TGF (transformující růstový faktor)). VEGF stimuluje růst nových cév,PDGF stimuluje růst pericytů,které podporují vývoj nových cév. TGF může stimulovat nádorový růst..

Incidence

Incidence karcinomu ledviny se v posledních 30 letech zvýšila o 23-70 %. Toto zvýšení je dáno především rozšířením nových diagnostických metod,zejména ultrazvuku a výpočetní tomografie.(6) V incidenci nádorů ledviny zaujímá ČR 1.místo na světě. Hrubá incidence („crude rate“)vyjadřuje podíl počtu onemocnění bez vymezení věkové skupiny k celkové populaci. Udává se na 100 tisíc obyvatel. Přímo standardizovaná incidence („age standardized rate“)umožňuje porovnání incidencí různých populací s odlišnou věkovou strukturou.

Základem je přepočet relativních incidencí jednotlivých věkových skupin na počty osob stejného věku zvoleného standardu (mezinárodně definovaná „světová standardní populace“). Výsledkem je hodnota vyjadřující teoretický počet nádorů na 100 tisíc obyvatel,,pokud by jejich věkové rozložení bylo shodné.(7)Česká republika zaujímá v incidenci karcinomu ledviny nelichotivé první místo na světě. V roce 2004 byla hrubá incidence 26,67 (u mužů 33,77 a u žen 19,96)a mortalita 11,48 (u mužů 14,58 a u žen 8,53).

Od roku 1980 až do poloviny devadesátých let se neustále zvyšovaly nejenom počty karcinomů ledviny,ale nádorů ledvin a močovodu obecně.(8)Jev,který se nazývá „rozevírající se nůžky“mezi vzestupem počtu nových nádorů a mortalitou,znamená jednak významný pokrok v úspěšnosti komplexních léčebných postupů,především ale vzrůstající záchyt jejich časnějších, radikálně léčitelných forem. V sedmdesátých letech bylo přibližně 10 %nádorů odhaleno náhodně.(9,10)V roce 1998 těchto raných stadií bylo již 61 %.(11)

Incidence karcinomu ledviny se zvyšuje v Severní Americe a severní Evropě,ale ne v ostatních oblastech ve světě. Ve Spojených státech se zvyšuje přibližně o 3 %ročně s největším zvýšením mezi Afroameričany,mezi nimiž je incidence o 1020 %vyšší (zatím z neznámých důvodů).(12)Je potěšující,že se poměrně snížil počet pokročilých nádorů proti nádorům lokalizovaným,ale absolutně počet pokročilých nádorů,včetně těch s regionálním šířením nebo vzdálenými metastázami,stabilně vzrůstá u mužů i žen,což vede k negativnímu ovlivnění míry mortality.

Mortalita

Incidence a mortalita na karcinom ledviny se ve světě neustále zvyšují. Trvale rostoucí mortalita se týká obou pohlaví a všech etnických skupin.(12)Mortalita na karcinom ledviny by pravděpodobně byla dokonce ještě vyšší,kdyby nebylo trendu směřujícího k vyšší detekci počátečních stadií nádorů.(12)Vývoj mortality v posledních dvaceti letech napovídá,že mohlo dojít k biologickým změnám v karcinomu ledviny,které vedou k jeho současné vyšší agresivitě.

Přes zvýšení ročního počtu pokročilých nádorů se incidence všech stadií zvýšila v tomto období 3krát více než mortalita. V souvislosti s tím se také ve všech případech zdvojnásobilo pětileté přežití z 34 %v roce 1954 na 62 % v roce 1996.(13)Zlepšení přežití na konci šedesátých a v sedmdesátých letech velmi pravděpodobně způsobilo zavedení modifikace operačního přístupu k nefrektomii definované Robsonem.(14)

Zvýšený výskyt menších incidentálních nádorů zjištěných náhodně pomocí ultrasonografie (USG),výpočetní tomografie (CT)nebo magnetické rezonance (MR)se odrazil ve zlepšení přežití v průběhu osmdesátých let.(12) Metastazující karcinom ledviny má extrémně špatnou prognózu,pětileté přežití se pohybuje pod 10 %.(15)Léčba nemocných s lokálně pokročilým nádorem,vzhledem k jeho chemo-a radiorezistenci,je pouze velmi obtížná.

Chirurgická léčba

Diskutovanou otázkou při léčbě pacientů s metastazujícím karcinomem ledviny by mohlo být,zda provést nefrektomii před aplikací imunoterapie. Mortalita spojená s nefrektomií se pohybuje mezi 2-11 %. Zhoršení zdravotního stavu po nefrektomii může vést také k tomu,že u některých pacientů pak již nelze imunoterapii podat.(16)Řada retrospektivně provedených studií s IL-2 prokazuje,že pacienti,kteří podstoupili nefrektomii před imunoterapií,mají delší přežití i prognózu. V roce 2000 zveřejněná studie SWOG hodnotila význam nefrektomie před podáním imunoterapie.(17)

V letech 1991-1998 bylo 246 pacientů v dobrém celkovém stavu randomizováno na dvě skupiny. První skupina byla léčena pouze IFN-alfa-2b,pacientům ve druhé skupině byla provedena nefrektomie a poté aplikován IFN-alfa-2b. V době vyhodnocení výsledků žilo již pouze 23 pacientů se střední dobou sledování 187 dní. Statisticky byl zjištěn významný rozdíl ve prospěch skupiny,,které byla provedena nefrektomie (střední přežití 12,5 měsíce oproti 8,1 měsíce). Mezi oběma skupinami nebyl zjištěn rozdíl v odpovědi na léčbu IFN-alfa. Zdá se tedy,že u pacientů s metastatickým karcinomem ledviny v dobrém celkovém stavu má nefrektomie pozitivní význam.

Odstranění solitárních metastáz karcinomu ledviny vede k prodloužení celkového přežití. Retrospektivní analýza provedená u 278 pacientů s recidivujícím onemocněním,léčených chirurgickým odstraněním metastáz,zjistila následující příznivé faktory pětiletého přežití:doba bez recidivy onemocnění delší než 12 měsíců,pouze jedna solitární metastáza a věk nižší než 60 let. Mezi pacienty s 94 solitárními metastázami měly plicní metastázy lepší prognózu než metastázy mozkové.(18)Pacienti se solitární metastázou přítomnou již v době stanovení diagnózy měli horší prognózu než pacienti,u kterých se metastáza vyvinula až v době sledování.

Imunoterapie

Imunoterapie představuje základní farmakologickou léčbu pro pacienty s metastazujícím karcinomem ledviny. V úvahu přichází použití IL-2 a interferonu alfa. IL-2 nemá přímý inhibiční efekt na růst buněk karcinomu ledviny,ale jeho účinek je zprostředkován aktivací buněk lymfatického systému. Prvotní studie zjistily,že infúzní aplikace vysokých dávek IL-2 s autologními lymfocyty (lymfokiny aktivované killer lymfocyty)mohou mít až 30%odpověď na léčbu. Randomizované studie však později přídatný efekt autologních lymfocytů neprokázaly.(19)

Multicentrická studie s 250 pacienty léčenými vysokými intravenózními dávkami IL-2 zjistila kompletní odpověď na léčbu u 4 %a parciální remise byla dosažena u 8 %pacientů. Bylo prokázáno,že odpověď na terapii je závislá na celkovém stavu pacienta. Toxicita spojená s vysokou dávkou IL-2 je způsobena zvýšenou vaskulární permeabilitou a incidence mortality v souvislosti s léčbou je 4 %.(20)Z tohoto důvodu je tato terapie doporučována pouze nemocným s normálními kardiopulmonálními a renálními funkcemi.

Nebyl prokázán žádný přínos terapie IL-2 ve vysokých dávkách oproti režimům,aplikujícím tento preparát v dávkách nízkých. V 10 studiích provedených s vysoce dávkovaným IL-2 na celkovém počtu 537 pacientů byla zjištěna objektivní odpověď na léčbu v 19 %,střední doba trvání této odpovědi byla 22 měsíců. V 6 studiích (součet činil 104 pacientů)byla zjištěna celková odpověď na léčbu u 20 %pacientů.(21)Definice nízké dávky IL-2 se v různých studiích značně liší a za vysokou dávku IL-2 se považuje bolusové podání oproti subkutánní aplikaci.

Dalším lékem používaným v terapii metastatického karcinomu ledviny je interferon alfa,který prokazuje odpověď na léčbu u 10-20 %pacientů. Ve studii s 1042 pacienty léčenými IFN-alfa byla zjištěna celková odpověď na léčbu ve 12 %případů.(22)Vhodnou dávkou IFN-alfa s maximálním efektem a nízkou toxicitou se zdá být dávkování 5-20×10 6 MU/den.(23) Dále byla snaha zlepšit efekt INF-alfa pomocí kombinační terapie s jinými preparáty. Fáze II klinické studie hodnotící terapii IFN-alfa v kombinaci s perorálně podávanými retinoidy prokázala 30%odpověď na léčbu.(24)Pokračující fáze III randomizovala 284 pacienty do dvou skupin,užívajících buď IFN-alfa,nebo IFN-alfa s retinoidy.

Zde byla prokázána pouze 11%odpověď na léčbu u pacientů s kombinací preparátů a 6%odpověď u pacientů na monoterapii.(25)Nebyl zjištěn významný rozdíl v množství odpovědí na léčbu,doby do progrese ani přežití. Pacienti léčení retinoidy však zaznamenali delší trvání odpovědi na léčbu (33 oproti 22 měsícům),a proto by aplikace těchto preparátů mohla vést k prodloužení protinádorového efektu IFN-alfa. Řada studií se rovněž pokoušela zlepšit a rozšířit množství odpovědí na léčbu pomocí trojkombinace IL-2,5-fluorouracilu a IFN-alfa. Atzpodienova studie,která byla publikováno v roce 2002,zahrnuje 443 pacienty,kompletní remise byla u 37 (8,4 %)pacientů,parciální remise u 89 (20,1 %)pacientů,stabilizace onemocnění u 157 (35,4 %),progrese onemocnění u 160 (36,1 %)pacientů.(26)

Adjuvantní imunoterapie

Pro adjuvantně podávaný IFN u pacientů po nefrektomii s vysokým rizikem vzniku recidivy onemocnění (např.invaze dolní duté žíly,regionální lymfatické metastázy)nebyl prokázán pozitivní výsledek ve smyslu delšího přežití.(27)V současné době není adjuvantní imunoterapie po nefrektomii indikována a standardním postupem zůstává pouhé sledování pacientů.

Radioterapie

Adjuvantní radioterapie při léčbě karcinomu ledviny není vhodná,a to ani v případech,kdy jsou postiženy regionální lymfatické uzliny nebo je přítomen reziduální nádor po nefrektomii. Radioterapie může být užita pouze při léčbě kostních metastáz nebo pro paliativní terapii.(28)

Nové léčebné metody

Sorafenib

Sorafenib (dříve označovaný též BAY 43–9006)patří mezi léky nové generace protinádorové léčby,tzv.cílené molekulární biologické léčby. Sorafenib je multikinázový inhibitor,,má jak antiproliferační,tak antiangiogenní vlastnosti. Sorafenib je chemicky 4-(4-3-(4-chlor-3-(trifluormetyl)fenyl]ureidofenoxy-N2-metylpyridin-2-karboxamid (bi-aryl-urea).(29,30)Sorafenib je účinný v léčbě metastazujícího karcinomu ledviny (histologicky konvenční světlobuněčný karcinom))po selhání léčby cytokiny.(31)V ČR je dostupný pod obchodním názvem Nexavar..

Sorafenib je inhibitorem více typů proteinových kináz (multikinázový inhibitor)). Ovlivňuje proliferaci nádorových buněk a proces nádorové angiogeneze,což bylo prokázáno jak in vitro,tak in vivo. Je účinný při perorálním podání. Sorafenib byl původně vyvinut jako inhibitor Raf-kinázy (C-Raf). Při dalším laboratorním testování byla prokázána jeho širší multikinázová aktivita s inhibicí dalších cílových struktur. Inhibuje kinázovou aktivitu Raf-1 a B-Raf („wild“typ a V600E mutaci),stejně jako MEK a ERK fosforylaci v různých liniích nádorů a xenograftů. Sorafenib působí dále inhibičně na receptorové kinázy receptorů pro endotelový růstový faktor (VEGFR)1,2 a 3,destičkový růstový faktor (PDGFR),c-KIT a Flt-3.(32-36)

Farmakologické vlastnosti Po podání p.o.formy sorafenibu je střední biologický poločas eliminace léku mezi 25 až 48 hodinami. Vrchol plazmatické koncentrace nastává zhruba po 3 hodinách po podání. Po jídle s vyšším obsahem tuků byla zaznamenána biologická dostupnost o 29 %nižší. Sorafenib se váže v 99,5%na plazmatické proteiny. Sorafenib je primárně biotransformován v játrech,oxidační metabolismus je zprostředkován CYP3A4 a glukuronidace UGT 1A9.

Dávkování není nutné přizpůsobovat pohlaví a věku. V klinických studiích fáze I při normálních renálních funkcích a mírném a středním renálním poškození (clearance kreatininu >50-80 ml/min,resp.30-50 ml/min)nebyly pozorovány změny farmakokinetiky. Farmakokinetika nebyla sledována u pacientů s těžkým renálním poškozením (50 %).36 %nemocných (s doloženou objektivní léčebnou odpovědí 8805]25 %)pokračovalo v léčbě do progrese nebo projevů toxicity. U nemocných (n =65)se stabilizací nemoci byla po 12 týdnech provedena druhá,dvojitě slepá randomizace mezi pokračováním v léčbě nebo placebem. Všichni nemocní v rameni s placebem mohli dostat znovu sorafenib při progresi. Nemocní s progresí choroby byli ze studie vyřazeni.

Po 24 týdnech 6 nemocných (18 %)ve skupině s placebem bylo bez známek progrese choroby ve srovnání s 16 pacienty (50 %)léčenými sorafenibem (p =0,007). Delší medián doby bez progrese choroby (progression-free survival – PFS))ve skupině léčené sorafenibem (24 proti 6 týdnům,HR:0,29;p =0,0001)potvrdil účinek sorafenibu na stabilizaci onemocnění. Souhrnně se skupinou nemocných s doloženou objektivní regresí byl medián PFS 40 týdnů. Nejčastěji se vyskytujícími nežádoucími projevy byl rash (62 %),palmoplantární erytrodysestézie (61 %)a únava (56 %). Klinická studie RDT prokázala účinek sorafenibu při hodnocení období bez progrese onemocnění (PFS)při přijatelné toxicitě.

Definitivní výsledky klinické studie fáze II u nepředléčených pacientů s metastatickým renálním karcinomem byly prezentovány na světové konferenci Americké asociace klinické onkologie ASCO v červnu 2007. PFS byl primárním cílem klinické studie porovnávající kontinuální podávání sorafenibu 400 mg 2krát denně s interferonem alfa v dávce 9 MU s.c.3krát týdně s možností zvýšení dávky sorafenibu na 600 mg 2krát denně nebo převodem na sorafenib 400 mg p.o.při selhání interferonu. Medián PFS byl 5,7 měsíce při léčbě sorafenibem a 5,6 měsíce ve skupině léčené interferonem. Při vyhodnocení druhé části studie při selhání úvodní léčby byl medián PFS 5,3 měsíce při nasazení sorafenibu po selhání interferonu.

Medián PFS při zvýšené dávce sorafenibu byl 3,6 měsíce. Zvýšení dávky sorafenibu bylo velmi dobře snášeno.(39) Tyto výsledky vedly k uskutečnění Studie TARGETs fáze III (Treatment Approaches in Renal Cancer Global Evaluation Trial). Jednalo se o randomizovanou fázi III dvojitě slepé,placebem kontrolované studie se sorafenibem,která probíhala v 117 centrech v 19 zemích.(40)Do klinické studie probíhající od listopadu 2003 do března 2005 bylo zařazeno 903 nemocných s karcinomem ledviny (konvenční světlobuněčný karcinom))rezistentních ke standardní léčbě. Nemocní byli randomizováni pro podávání sorafenibu (400 mg 2krát denně p.o.)nebo placeba.451 nemocných dostalo sorafenib a 452 placebo.

Primárním cílem klinické studie byla doba přežití. První plánovaná statistická analýza s hodnocením období bez progrese onemocnění (PFS) byla provedena v lednu 2005 a prokázala statisticky signifikantní rozdíl ve prospěch sorafenibu ve srovnání s placebem. Od května 2005 bylo následně povoleno podávání sorafenibu u nemocných,kteří dostávali placebo. V lednu 2005 byl medián doby bez progrese onemocnění ve skupině se sorafenibem 5,5 měsíce a 2,8 měsíce ve skupině s placebem (HR:0,44;95%CI: 0,35-0,55;p *Signifikantně prodlužila dobu přežití bez progrese (PFS) -5,5 měsíce sorafenib vs.2,8 měsíce placebo -na základě dvojnásobně prodlouženého PFS,pacienti užívající placebo mohli přejít do skupiny,ve které byl podáván sorafenib. *Prodloužila celkové přežití (OS overall survival) – 19,3 měsíce sorafenib vs.15,9 měsíce placebo – trend v prodloužení OS byl zachován i 6 měsíců po „překřížení“. *Klinický benefit byl dosažen u 84 %pacientů,PR (parciální remise)a SD (stable disease)signifikantně vyšší ve skupině se sorafenibem. *Hodnota PFS nebyla ovlivněna věkem,předchozí léčbou cytokiny,přítomností metastáz v plicích a játrech,výší rizika podle MSKCC skóre,dobou diagnózy. *Dobře tolerovaná léčba s předvídatelným a zvladatelným profilem nežádoucích účinků. *Sorafenib pozitivně ovlivnil kvalitu života pacientů:zlepšil některé symptomy mRCC (např.respirační funkce)a parametry kvality života dle dotazníku HRQoL (např.„schopnost užívat života“). V roce 2007 se objevily první výsledky hodnocení sekvenčního podání sorafenibu a sunitinibu. Clevelandská skupina prokázala na malém počtu nemocných objektivní léčebnou odpověď po selhání sorafenibu a obráceně.(41) Probíhají studie sledující možnost sekvenčního použití obou tyrozinkinázových inhibitorů (sunitinib a sorafenib). Sunitinib Sunitinib (v ČR je dostupný pod obchodním názvem Sutent))je považován za látku ze skupiny tzv.malých molekul. Je schopen zasahovat do charakteristických vlastností nádorové buňky a okolního stromatu,a tím ovlivňovat nekontrolovaný růst nádo-rové buněčné populace. Jedná se především o blokádu proliferace,angiogeneze a apoptózy. Za normálních okolností je buněčná proliferace regulována cestou rovnováhy mezi růstovými promotory a růstovými inhibitory. Klíčovou úlohu v přenosu stimulu z extracelulárního prostředí do intracelulárního představují tzv.receptory pro tyrozinkinázu. Nádorové buňky samy o sobě indukují mnoho vlastních růstových působků,čímž snižují svoji závislost na podnětech ze svého normálního tkáňového prostředí. Nekontrolovaná nádorová buněčná proliferace je způsobena mutací v rozličných částech receptorů tyrozinkinázy,nadměrnou stimulací extracelulární části tyrozinkinázového receptoru pro PDGF (platelet derived growth factor),receptoru pro VEGF (vascular endothelial growth factor),KIT a receptoru pro EGF (epidermal growth factor). Jako příklad antiangiogenního účinku lze uvést blokádu sunitinibem na intracelulární části receptorů pro PDGF a VEGF na pericytech a endoteliích,což vede k inhibici signálních cest způsobujících nádorovou angiogenezi. Farmakologické vlastnosti Farmakokinetika sunitinibu a sunitinib maleátu byla zkoumána na 135 zdravých dobrovolnících a 266 pacientech se solidním tumorem. Farmakokinetické údaje ze studie I.fáze podporují doporučenou dávku sunitinibu 50 mg/den.(42) Z výsledků farmakokinetických studií je po perorálním podávání zdravým dobrovolníkům eliminační poločas sunitinibu a jeho primárně aktivního metabolitu přibližně 40-60 hodin. Rovnovážné koncentrace sunitinibu a jeho primárně aktivního metabolitu je dosaženo během 10 až 14 dnů. Populační analýzy farmakokinetiky podle demografických údajů ukazují,že není potřeba úprava dávkování kvůli hmotnosti nebo celkovému stavu. Dlouhý biologický poločas eliminace sunitinibu (41-68 hodin) podporuje užití látky jedenkrát denně a základní koncentrace v plazmě zůstává nad 50 ng/ml prahové aktivity. Po perorální aplikaci sunitinibu je maximální koncentrace pozorována průměrně za 6 až 12 hodin po podané dávce. Jídlo nemělo na biologickou dostupnost sunitinibu vliv. Sunitinib je biotransformován na svůj hlavní metabolit cytochromem P-450,enzymem CYP3A4. Sunitinib je vylučován primárně stolicí (61 %),renální eliminace látky a jejích metabolitů je přibližně 16 %. Léčba sunitinibem u renálního karcinomu U renálního karcinomu byly ve studiích II.fáze provedeny dvě po sobě následující (iniciální a konfirmační)otevřené,jednoramenné,multicentrické studie u pacientů s lokálně recidivujícím a/nebo metastatickým onemocněním.(43,44)Obě studie zařazovaly pacienty do druhé linie léčby po předléčení imunoterapií,v konfirmační studii bylo v zařazovacích kritériích požadováno navíc radiografické stanovení progrese onemocnění a byla nutná předchozí nefrektomie. Pacienti dostávali sunitinib v dávce 50 mg/den po dobu 4 týdnů s následnou přestávkou 2 týdny. V iniciální fázi studie bylo zařazeno 63 pacientů a v konfirmační studii bylo zařazeno 106 pacientů. Primárním cílem studie II.fáze bylo stanovit procento dosažených celkových odpovědí (overall response rate – ORR)). Celková odpověď je součet částečných a kompletních remisí. Obě studie vykazovaly dosažení téměř shodné objektivní odpovědi,,a to i podle zhodnocení nezávislou třetí stranou (studie I:36 %;studie II:35 %). U dalších 29 %pacientů došlo ke stabilizaci onemocnění. Medián trvání dosažené odpovědi byl 12,5 měsíce v iniciální studii a 10 měsíců v konfirmační studii. Z dalších významných údajů byly stanoveny medián doby do progrese onemocnění (progression-free survival – PFS))u celé léčené skupiny a celkové přežití (overall survival – OS)). Medián doby do progrese onemocnění byl v iniciální studii 8,7 měsíce,v konfirmační studii 8,1 měsíce,pro společné údaje 8,2 měsíce. Medián OS v iniciální studii byl 16,4 měsíce. Výborné výsledky dosažené u předléčených pacientů iniciovaly uspořádání studie III.fáze. Sunitinib byl randomizovaně porovnáván s interferonem alfa (IFN-alfa)u lokálně recidivujícího či metastatického renálního karcinomu v první linii léčby. Podmínkou pro zařazení do studie byla předchozí nefrektomie, pacienti nebyli předléčeni imunoterapií ani chemoterapií. K léčbě byli pacienti ve studii randomizováni v poměru 1 :1 k terapii se sunitinibem,nebo IFN-alfa. Zařazování pacientů do studie probíhalo v období od srpna 2004 do října 2005. Celkem bylo do léčby zařazeno 750 pacientů,375 do každé skupiny. Pacienti dostávali sunitinib ve standardní dávce 50 mg perorálně jedenkrát denně bez ohledu na příjem potravy v opakovaných 6týdenních cyklech zahrnujících 4 týdny léčby a následně 2 týdny bez léčby. IFN-alfa byl podáván subkutánně injekčně třikrát týdně ve standardních dávkách 9 MIU. Obě léčby pokračovaly až do progrese onemocnění,nepřijatelné toxicity nebo odvolání souhlasu s účastí ve studii. Primárním výsledným ukazatelem studie bylo PFS,definované jako čas od randomizace do první doložené objektivní progrese onemocnění nebo úmrtí z jakékoliv příčiny,podle toho,co nastalo jako první. Sekundární výsledné ukazatele zahrnovaly hodnocení ORR podle kritérií RECIST,OS a kvalitu života hodnocenou pacientem. V hodnocení PFS a ORR bylo dosaženo statisticky signifikantních výsledků. PFS jakožto primární cíl studie byl ve větvi se sunitinibem 47,3 týdne proti 27,9 týdnů ve větvi s IFN-alfa,což představuje rozdíl 6 měsíců. Při léčbě sunitinibem je PFS signifikantně delší než při léčbě interferonem alfa,a to nezávisle na počtu rizikových faktorů (u nízko-,středně-i vysokorizikových pacientů).(45) ORR bylo u sunitinibu dosaženo v 35,7 %proti 8,8 %ve větvi s IFN-alfa. Ke stabilizaci onemocnění došlo u 48 %pacientů. Medián celkového přežití nebyl dosud dosažen. Podle údajů dostupných v době hodnocení klinické studie zemřelo 49 pacientů léčených sunitinibem a 65 pacientů léčených IFN-alfa. Při hodnocení kvality života mezi oběma léčebnými skupinami pacienti léčení sunitinibem zaznamenali signifikantně lepší kvalitu života (p Bevacizumab je humanizovaná monoklonální IgG1 protilátka proti vaskulárnímu endoteliálnímu růstovému faktoru VEGF (vascular endothelial growth factor)(rhu Mab VEGF),připravená rekombinantní technologií na buňkách ovaria čínských křečků. Přibližně 93 %aminokyselinových sekvencí pochází z lidského imunoglobulinu,7 %tvoří myší protilátka.(46)Molekulová hmotnost je 149 kilodaltonů. Mechanismus účinku Bevacizumab brání interakci VEGF se specifickými receptory na endotelových buňkách (VEGFR-1 a VEGFR-2)a blokuje biologické účinky tohoto růstového faktoru. Po vazbě VEGF na receptor se aktivuje transdukční kaskáda,která vyústí ve změny odpovědné za růst,proliferaci a migraci endotelových buněk a inhibici jejich apoptózy. Výsledkem je novotvorba cév v nádoru. Umožní se tak plynulý přísun kyslíku a živin do nádoru,což usnadní jeho růst a metastazování. Inhibice zmíněných účinků navozená bevacizumabem těmto pochodům zabrání,růst nádoru se omezí a riziko metastazování sníží. Farmakodynamické vlastnosti Bevacizumab inhibuje různé účinky všech izoforem VEGF-A, především cévní permeabilitu a proliferaci endotelií. Blokuje i další účinky VEGF,jako je indukce exprese proteinu bcl-2 a apoptózy endotelových buněk. Nemá však neutralizační účinek na VEGF-C a má jen částečný účinek na VEGF–B. Farmakokinetické vlastnosti Farmakokinetický profil byl stanoven analýzou celkové sérové koncentrace bevacizumabu,tj.volného bevacizumabu i bevacizumabu vázaného na ligandy pro VEGF. Farmakokinetika je lineární a je podobná jako u jiných monoklonálních protilátek. V klinických studiích I.fáze byl terminální poločas stanoven na 21 dnů,což odpovídá terminálnímu eliminačnímu poločasu endogenního IgG u člověka,který je 18-23 dnů.(47)Clearance bevacizumabu je 0,23/l/den a je závislá na celkové tělesné hmotnosti,pohlaví (u mužů je vyšší)a celkové nádorové mase (vyšší u velké nádorové masy). Nicméně tyto rozdíly neovlivňují účinnost léčby bevacizumabem. Změny farmakokinetiky při současném renálním nebo hepatálním onemocnění ani rozdíly farmakokinetiky v závislosti na věku nebyly studovány. Své místo v léčbě karcinomu ledvin potvrdil i bevacizumab (Avastin)- ve studii AVOREN – bevacizumab plus interferon alfa–2a v léčbě metastatického renálního karcinomu. Jednalo se o randomizovanou,dvojitě zaslepenou studii fáze III. Do studie bylo zařazeno 649 pacientů s nepředléčeným metastatickým renálním karcinomem,kteří byli randomizováni do dvou ramen. Do prvního ramena bylo zařazeno 327 pacientů,léčeni byli interferonem alfa-2a (9 MU subkutánně 3krát za týden)a bevacizumabem (10 mg/kg každé 2 týdny). Do druhého ramena bylo zařazeno 322 pacientů,dostávali placebo a interferon alfa-2a. Primárním cílem bylo celkové přežití (overall survival – OS)). Sekundární cíl obsahoval přežití do progrese (progression-free survival – PFS))a bezpečnost léčby (safety). Interní analýza progression-free survival byla provedeno po zaznamenání 250 úmrtí. Byly publikovány výsledky 325 pacientů v rameni bevacizumab +interferon alfa a 316 pacientů v rameni placebo +interferon alfa,kteří podstoupili léčbu. V době odslepení bylo zaznamenáno 230 progresí ve skupině bevacizumab +interferon alfa a 275 progresí v kontrolní skupině,114 úmrtí v rameni bevacizumab + interferon alfa a 137 úmrtí v kontrolní skupině. Medián progression-free survival byl signifikantně delší v rameni bevacizumab + interferon alfa oproti kontrolní skupině (10,2 měsíců proti 5,4 měsíce;HR 0,63;95%Cl 0,52-0,75,p =0,0001). Zvýšení progression-free survival bylo vidět v rameni bevacizumab +interferon alfa bez ohledu na riziko skupiny nebo redukci dávky interferonu alfa. Případ úmrtí jako nežádoucí příhoda byl zaznamenán u 8 (2 %)pacientů,kteří dostali jednu a více dávky bevacizumabu a u 7 (2 %)pacientů v kontrolní skupině. Jen 3 úmrtí podle investigátora pravděpodobně mohla být v souvislosti s aplikací bevacizumabu. Nejčastější zaznamenané nežádoucí příhody gr.3 a horší byly únava 40 (12 %)pacientů ve skupině s bevacizumabem proti 25 (8 %)pacientům v kontrolní skupině]a astenie 34 (10 %)proti 20 (7 %)].(48) Temsirolimus Temsirolimus je selektivní inhibitor mTOR (savčí rapamycinový cílový receptor)). Temsirolimus se váže na intracelulární protein (FKPB-12)a komplex protein-temsirolimus váže a inhibuje aktivaci mTOR,který kontroluje buněčné dělení.. Inhibice aktivity mTOR vede k blokádě růstu léčených nádorových buněk ve fázi G1 v důsledku selektivního narušení translace regulačních proteinů buněčného cyklu,jako jsou např. D-cykliny,c-myc a ornitin dekarboxyláza. Temsirolimus uplatňuje svůj účinek vytvořením komplexu s FKBP-12 a mTOR. Když se mTOR naváže na komplex,jeho schopnost fosforylovat,a tím kontrolovat aktivitu translačních proteinů (4E-BP1 a S6K,obě v metabolické cestě P13 kinázy/AKT směrem dolů od mTOR),které kontrolují buněčné dělení,je blokována. Kromě regulace proteinů buněčného cyklu umí mTOR regulovat translaci hypoxií indukovatelných faktorů,HIF-1 a HIF-2 alfa. Tyto transkripční faktory regulují schopnost nádoru adaptovat se na hypoxické mikroprostředí a produkovat angiogenní faktory,jako např.vaskulární endoteliální růstový faktor (VEGF). Protinádorový účinek temsirolimu částečně využívá schopnosti potlačovat hladiny HIF a VEGF v nádoru a jeho mikroprostředí,čímž se zpomaluje tvorba nových cév. Klinická účinnost Bezpečnost a účinnost Toriselu v léčbě pokročilého renálního karcinomu (RCC)byla studována ve dvou následujících randomizovaných klinických studiích: Studie 1 – temsirolimus,,interferon alfa nebo obojí u metastatického renálního karcinomu fáze 3,multicentrická,trojramenná, randomizovaná,otevřená studie na předtím neléčených pacientech s pokročilým buněčným karcinomem ledvin a s 3 nebo více z celkem 6 předem vybraných prognostických rizikových faktorů (méně než 1 rok od prvního stanovení diagnózy RCC do randomizace,Karnofsky index 60 nebo 70,hemoglobin pod spodní hranicí normy,hladiny přepočteného vápníku vyšší než 10 mg/dl,laktátdehydrogenáza >1,5 násobek horní hranice normy,více než 1 orgánová metastáza). Primárním cílem studie byla celková míra přežití (overall survival,OS). Sekundární cíle zahrnovaly přežití bez pokračující progrese (progression-free survival,PFS),míru odpovědi na léčbu (objective response rate, ORR),míru klinického přínosu,dobu do selhání léčby (time to treatment failure,TTF)a měření kvality života. Pacienti byli rozděleni podle primárního indexu nefrektomie ve třech geografických oblastech a následně byli randomizovaně přiděleni do skupin (1 :1 :1),kde jedna skupina pacientů dostávala samotný IFN-2a (n =207),druhá skupina samotný Torisel (25 mg týdně;n =209),a třetí skupina kombinaci IFN-2a a temsirolimus (n =210). Ve studii při sledování primárního cíle (OS)bylo podávání 25 mg temsirolimu spojeno se statisticky významným zlepšením v porovnání s IFN-2a – ve 2..pre-specifické interim analýze (n = 945] 446 příhod;p =0,0078). Skupina s temsirolimem vykázala zvýšení mediánu v OS o 49 %v porovnání se skupinou léčenou IFN-2a (10,9 měsíce vs.7,3 měsíce;p =0,0078). Temsirolimus byl taktéž spojen se signifikantním zlepšením v sekundárních cílech,tedy v PFS,TTF a v poměru klinického přínosu (přežití bez zhoršování příznaků nemoci 5,6 měsíce vs.3,2 měsíce;p =0,0042). Kombinace 15 mg temsirolimu a IFN-2a neměla za následek signifikantní zvýšení celkové doby přežití v porovnání se samotným IFN-2a v interim analýze (medián 8,4 měsíce vs.7,3 měsíce; míra rizika =0,96,p =0,6965)ani v závěrečné analýze (medián 8,4 měsíce vs.7,3 měsíce;míra rizika =0,93,p = 0,4902). Léčba kombinací temsirolimu a IFN-vedla k signifikantnímu zvýšení výskytu některých nežádoucích účinků stupně 3-4 (ztráta hmotnosti,anémie,neutropenie,trombocytopenie a zánět sliznic)v porovnání s nežádoucími účinky pozorovanými ve skupinách se samotnou léčbou IFN-a temsirolimem. V klinické studii 1,31 %pacientů léčených temsirolimem bylo ve věku 65 let nebo nad 65 let. U pacientů mladších než 65 let byl medián celkové doby přežití 12 měsíců (95%CI 9,9-14,2)s mírou rizika 0,67 (95%CI 0,53-0,87)v porovnání s pacienty léčenými pouze IFN-alfa. U pacientů ve věku 65 let a starších než 65 let byl medián celkové doby přežití 8,6 měsíců (95%CI 6,411,5)s mírou rizika 1,15 (95%CI 0,78-1,68)v porovnání s pacienty léčenými pouze IFN-2a.(49) V další studii byl temsirolimus kombinovaný s interferonem alfa u metastatického renálního karcinomu. Studie byla randomizovaná,dvojitě slepá,multicentrická a ambulantní,a měla zhodnotit účinnost,bezpečnost a farmakokinetiku tří hladin dávek temsirolimu,podávaného pacientům,kteří již předtím byli léčeni pro pokročilý RCC.. Primárním výstupem účinnosti byla ORR a rovněž byl hodnocen OS. Sto jedenáct pacientů bylo randomizovaně rozděleno v poměru 1 :1 :1,dostávali 25 mg,75 mg nebo 250 mg temsirolimu intravenózně jednou týdně. Při 25 mg (n = 36)měli všichni pacienti metastázy;4 pacienti (11 %)neměli předtím chemo-ani imunoterapii;17 pacientů (47 %)mělo jen jednu předcházející léčbu,a 15 pacientů (42 %)podstoupilo dvě nebo více léčení před léčbou samotného RCC. U 27 (75 %) pacientů byla provedena nefrektomie. Dvacet čtyři pacienti (67 %)patřili do skupiny ECOG (Eastern Cooperative Oncology Group)s PS (performance status)=1,a 12 (33 %)patřilo do ECOG PS =0. U pacientů léčených jednou týdně 25 mg temsirolimu byl OS 13,8 měsíců (95%CI:9,0;18,7 měsíců);ORR 5,6 %(95%CI: 0,7;18,7 %).(50) Biologická terapie – shrnutí

Jednou z možných budoucích cest bioterapie pokročilého renálního karcinomu je kombinovat více biologických agens,a tak umožnit zásah na více signálních transdukčních uzlech (vertikální blokáda)nebo zásah na stejné úrovni,ale s různým mechanismem účinku (horizontální blokáda). Z klinických studií fáze I nelze zatím vyvodit žádné závěry. Z použitých kombinací se jednalo o temsirolimus s bevacizumabem nebo sorafenibem. Bevacizumab byl také kombinován se sunitinibem. U většiny těchto kombinací dochází k nárůstu toxicity. Kombinace sorafenibu s bevacizumabem nebo temsirolimem bude předmětem randomizované klinické studie fáze II (E2804). Důležitou a zatím v klinických studiích nejednoznačně zodpovězenou otázkou je přínos interferonu alfa v kombinaci se sorafenibem.

MUDr. Petr Beneš, Fakultní nemocnice Olomouc,Onkologická klinika e-mail: petr.benes@fnol.cz


Literatura

1. KIRKALI,Z.,TUZEL,E.,MUNGAN,MU. Recent advances in kidney cancer and metastatic disease. BJU Int,2001,88,No.8,p.818-824.

2. RIES,LAG.,EISNER,MP.,KOSARY,CL.,et al.(Eds). SEER Cancer Statistics Review,1973-1997. Bethesda,Maryland :National Cancer Institute,2000.

3. LANDIS,SH.,MURRAY,T.,BOLDEN,S.,et al. Cancer statistics:1999. CA Cancer J Clin,1999,49,p.8-31.

4. BUKOWSKI,RM.,WOOD,LS. Renal cell carcinoma:state of the art diagnosis and treatment. Clin Oncol,2007,10,p.11-22.

5. PETRUŽELKA,L. Sunitinib v léčbě karcinomu ledviny. Remedia,2007,17,s.211215.

6. TOSAKA,A.,OHYA,K.,YAMADA,K.,et al. Incidence and properties of renal masses and asymptomatic renal cell carcinoma detected by abdominal ultrasonography. J Urol,1990,144,No.5,p.1097-1099.

7. KOLCOVÁ,V.,GERYK,E.,JECHOVÁ,M. Zhoubné novotvary – Česká republika a vybrané státy. Praha :Galén,1999,s.45.

8. ÚZIS ČR:Zdravotnická statistika. Novotvary 2000 ČR. Praha,2004.

9. KONNAK,JW.,GROSSMAN,HB. Renal cell carcinoma as an incidental finding. J Urol,1985,134,p.1094-1096.

10. SKINNER,DG.,COLVIN,RB.,VERMILLION,CD.,et al. Diagnosis and management of renal cell carcinoma. A clinical and pathologic study of 309 cases. Cancer, 1971,28,p.1165-1177.

11. JAYSON,M.,SANDERS,H. Increased incidence of serendipitously discovered renal cell carcinoma. Urology,1998,51,No.2,p.203-205.

12. CHOW,WH.,DEVESA,SS.,WARREN,JL.,et al. Rising incidence of renal cell cancer in the United States. JAMA,1999,281,p.1628-1631.

13. RIES,LAG.,EISNER,MP.,KOSARY,CL.,et al.(Eds.)SEER Cancer Statistics Review,1973-1997. Bethesda,Maryland :National Cancer Institute,2000.

14. ROBSON,CJ. Radical nephrectomy for renal cell carcinoma. J Urol,1963,89, p.37-41.

15. MOTZER,RJ.,BANDER,NH.,NANUS,DM. Renal cell carcinoma. N Engl J Med, 1996,335,p.865-875.

16. PYRHONEN,S.,SALMINEN,E.,RUUTU,M.,et al. Prospective randomized trial of interferon alfa-2a plus vinblastine versus vinblastine alone in patients with advanced renal cell cancer. J Clin Oncol,1999,17,p.2859-2867.

17. FLANAGAN,RC.,BLUMENSTEIN,BA.,SALMON,S.,CRAWFORD,E. Cytoreduction nephrectomy in metastatic renal cancer:the results of Southwest Oncology Group trial 8949. Proc ASCO 2000;3.

18. KAVOLIUS,JP.,MASTORAKOS,DP.,PAVLOVICH,C.,et al. Resection of metastatic renal cell carcinoma. J Clin Oncol,1998,16,p.2261-2266.

19. LAW,TM.,MOTZER,RJ.,MAZUMDAR,M.,et al. Phase III randomized trial of interleukin-2 with or without lymphokine-activated killer cells in the treatment of patients with advanced renal cell carcinoma. Cancer,1995,76,p.824-832.

20. FYFE,GA.,FISHER,RI.,ROSENBERG,SA,et al. Long-term response data for 255 patients with metastatic renal cell carcinoma treated with high-dose recombinant interleukin-2 therapy. J Clin Oncol,1996,14,p.2410-2411.

21. GODLEY,PA.,ATAGA,KI. Renal cell carcinoma. Curr Opin Oncol,2000,12, p.260-264.

22. WAGLE,DG.,SCAL,DR. Renal cell carcinoma – a review of 256 cases.. J Surg Oncol,1970,2,p.23-32.

23. MOTZER,RJ.,RUSSO,P. Systemic therapy for renal cell carcinoma. J Urol, 2000,163,p.408-417.

24. MOTZER,RJ.,SCHWARTZ,L.,LAW,TM.,et al. Interferon alfa-2a and 13-cis-retinoic acid in renal cell carcinoma:antitumor activity in a phase II trial and interactions in vitro. J Clin Oncol,1995,13,p.1950-1957.

25. MOTZER,RJ.,MURPHY,BA.,BACIK,J.,et al. Phase III trial of interferon alfa-2a with or without 13-cis-retinoic acid for patients with advanced renal cell carcinoma. J Clin Oncol,2000,18,p.2972-2980.

26. ATZPODIEN,J.,et al. Thirteen-year,long-term efficacy of interferon 2alpha and interleukin 2-based home therapy in patients with advanced renal cell carcinoma. Cancer,2002,5,p.1045.

27. GIORGIO,P.,PIVA,L.,BORACCHI,P.,et al. Adjuvant interferon to radical nephrectomy in Robson’s stage II and III renal cell carcinoma:contradictory results in pN0 and pN1 patients. Proc ASCO 1999;18.

28. KJAER,M.,FREDERIKSEN,PL.,ENGELHOLM,SA. Postoperative radiotherapy in stage II and III renal adenocarcinoma. A randomized trial by the Copenhagen Renal Cancer Study Group. Int J Radiat Oncol Biol Phys,1987,13,p.665-672.

29. MAYER,O. Sorafenib v léčbě renálního karcinomu. Farmakoterapie,2007,3, s.114-115.

30. KANE,RC.,FARRELL,AT.,HALEH,S.,et al. Sorafenib for the treatment of advanced renal cell carcinoma. Clin Cancer Res,2006,12,p.7271-7280.

31. PETRUŽELKA,L. Sorafenib. Remedia,2007,17,s.216-222.

32. WILHELM,SM.,CARTER,C.,TANG,LY.,et al. BAY 43-9006 exhibits broad spectrum oral antitumour activity and targets the RAF/MEK/ERK pathway and receptor tyrosine kinases involved in tumour progression and angiogenesis. Cancer Res, 2004,64,p.7099-7109.

33. CARLOMAGNO,F.,ANAGANTI,S.,GUIDA,T.,et al. BAY 43-9006 inhibition of oncogenic RET mutants. J Natl Cancer Inst,2006,98,p.326-334.

34. HAAN,O.,STADLER,W. Sorafenib. Curr Opin Oncol,2006,18,p.615-621.

35. FLAHERTY,KT. Sorafenib in renal cell carcinoma. Clin Cancer Res,2007,13, p.747-752.

36. LARKIN,JMG.,EISEN,T. Renal cell carcinoma and the use of sorafenib. Therapeutics and clinical risk management,2006,2,p.87-98.

37. KANE,RC.,FARRELL,AT.,HALEH,S.,et al. Sorafenib for the treatment of advanced renal cell carcinoma. Clin Cancer Res,2006,12,p.7271-7280.

38. RATAIN,MJ.,EISEN,T.,STADLER,WM.,et al. Phase II placebo-controlled randomized discontinuation trial of sorafenib in patients with metastatic renal cell carcinoma. J Clin Oncol,2006,24,p.2505-2512.

39. SZCZYLIK,C.,TEMKOV,T.,STAEHLER,M.,et al. Randomized phase II trial of first-line treatment with sorafenib versus interferon in patients with advanced renal cell carcinoma:final results. Proc Am Soc Clin Oncol,2007,25S,241.

40. ESCUDIER,B.,EISEN,T.,STADLERW,M.,et al. Sorafenib in advanced clear-cell renal-cell carcinoma. N Engl J Med,2007,356,p.125-134.

41. DHAM,A.,DUDEK,AZ. Sequential therapy with sorafenib and sunitinib in renal cell carcinoma. Proc Am Soc Clin Oncol,2007,25S:261.

42. FAIVRE,S.,DELBALDO,C.,VERA,K.,et al. Safety,pharmacokinetic,and anti-tumor activity of SU11248,a novel oral multitarget tyrosine kinase inhibitor,in patients with cancer. J Clin Oncol,2006,24,p.25-35.

43. MOTZER,R.,RINI,B.,MICHAELSON,MD.,et al. Sunitinib malate (SU11248) shows antitumor acitivity in patients with metastatic renal cell carcinoma:updated results from phase II trials. Eur J Cancer,2005,3(Suppl.2),227(Abstr 797).

44. MOTZER,RJ.,RINI,B.,MICHAELSON MD.,et al. Phase 2 trials of SU11248 show antitumor activity in second-line therapy for patients with metastatic renal cell carcinoma. Proc Am Soc Clin Oncol,2005,23,380s(Abstr 4508).

45. MOTZER,RJ.,HUTSON,TE.,TOMCZAK,P.,et al. Sunitinib versus Interferon Alfa in Metastatic Renal-Cell Carcinoma. NEJM,2007,356,p.115-124.

46. FERRARA,N.,DAVIS-SMYTH,T. The biology of vascular endothelial growth factor. Endocr Rev,1997,18,p.4-25.

47. GORDON,MS.,MARGOLIN,K.,TALPAZ,M.,et al. Phase I safety and pharmacokinetic study of recombinant human anti-vascular endothelial growth factor in patients with advanced cancer. J Clin Oncol,2001,19,p.843-850.

48. ESCUDIER,B.,PLUZANSKA,A.,KORALEWSKI,P.,et al. Bevacizumab plus interferon alfa-2a for treatment of metastatic renal cell carcinoma:a randomised,double-blind phase III trial. The Lancet,2007,370,p.2103-2111

49. HUDES,G.,CARDUCCI,M.,TOMCZAK,P.,et al. Temsirolimus,Interferon alfa or both for advanced renal-cell carcinoma. N Engl J Med,2007,356,p.2271-2281.

50. MOTZER,J.,HUDES,G.,CURTI,B.,et al. Phase I/II trial of tensirolimus combined with interferon alfa for advanced renal cell carcinoma. J Clin Oncol,2007,25, p.3958-3964.

Seznam zkratek:

CT – výpočetní tomografie EGF – epidermal growth factor HIF – hypoxií indukovaný faktor MR – magnetická rezonance ORR – overall response rate OS – celkové přežití (overall survival) PDGF – destičkový růstový faktor (platelet derived growth factor) PFS – období bez progrese onemocnění (progression-free survival) PR – parciální remise RCC – renal cell carcinoma SD – stable disease TGF – transformující růstový faktor USG – ultrasonografie VEGF – vaskulární endotelový růstový faktor (vascular endothelial growth factor) VHL – Von Hippelova–Lindauova choroba

Ohodnoťte tento článek!