| Tab. 3 – Hlavní strategie genové terapie zhoubných nádorů | ||
| 1. Přímá modifikace nádorových buněk | ||
| (i) | antisense | |
| (ii) | ribozymy | |
| (iii) | funkční antionkogeny | |
| (iv) | geny pro specifické protilátky | |
| (v) | geny pro imunostimulační faktory | |
| (vi) | sebevražedné geny | |
| 2. Ovlivnění nenádorových buněk | ||
| (vii) | geny pro imunostimulační faktory | |
| (viii) | geny zvyšující rezistenci na cytostatika | |
| (ix) | geny umožňující léčbu GVHD | |
| 3. Zábrana neoangiogeneze | ||
| (x) | přímá, pomocí genů, jejichž produkty potlačují | |
| proliferaci endoteliálních buněk | ||
| (xi) | nepřímá, cílená k potlačení genů nádorových buněk, | |
| jejichž produkt podněcují neoantigenezi | ||
| 4. Viry zprostředkovaná onkolýza | ||
| (xii) | mutanty virů, které se množí v nádorových, | |
| ale nikoli v nenádorových buňkách | ||
| 5. DNA vakcíny | ||
