Trestněprávní odpovědnost lékaře

při poskytování přednemocniční neodkladné péče

MUDr. Josef Vosátka

Zdravotnická záchranná služba SZZ, Mladá Boleslav

Klíčová slova

přednemocniční neodkladná péče • právní odpovědnost • trestní odpovědnost • nedbalost vědomá a nevědomá • krajní nouze • neposkytnutí pomoci.

Souhrn

Autor se zabývá právní odpovědností lékaře se zaměřením na oblast přednemocniční neodkladné péče. Podrobněji rozvádí trestní odpovědnost, způsob zavinění, rozlišuje nedbalost vědomou a nevědomou. Zabývá se trestním činem neposkytnutí pomoci, negativním reverzem u dítěte a poskytováním péče i bez souhlasu pacienta.

Lékař je ve své každodenní činnosti při výkonu profese vystaven riziku chybného jednání. Pravděpodobnost pochybení je výrazně vyšší u lékaře pracujícího v oblasti přednemocniční neodkladné péče vzhledem ke specifickým podmínkám, v nichž se musí rozhodovat a pracovat. Mezi tyto podmínky patří především: časový faktor, faktor prostředí, nekomplexnost informací pro rozhodování. Lékař je zatížen vysokou mírou odpovědnosti, což na něj zpětně nemusí působit pozitivně. Za uvedených podmínek může mít i menší pochybení někdy závažné následky.

Právní odpovědnost vyžaduje splnění následujících předpokladů (1):

jednání nebo opomenutí musí být protiprávní, tzn. že je v rozporu s právními předpisy o povinnostech lékaře,


z tohoto jednání vznikl škodlivý následek,


mezi jednáním (opomenutím) a škodlivým následkem je příčinná souvislost,


k jednání (opomenutí) došlo zaviněně, tj. úmyslně nebo z nedbalosti.

Druhy právní odpovědnosti:

trestní odpovědnost = odpovědnost podle trestního práva,


občanskoprávní odpovědnost = odpovědnost za škodu na zdraví (podle občanskoprávních předpisů),


správní odpovědnost = odpovědnost za dodržování platných právních norem v oblasti správního práva,


pracovněprávní odpovědnost = odpovědnost podle zákoníku práce (vztah zaměstnanec – zaměstnavatel).

Pro trestní odpovědnost je vždy obligatorní podmínkou zavinění, zatímco v některých oblastech, např. v oblasti občanského práva, platí princip tzv. „objektivní odpovědnosti“, což znamená, že se např. nepožaduje podmínka zavinění.

Trestní odpovědnost

Jedná se o nejzávažnější oblast právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků, z níž se často odvíjejí i další druhy právní odpovědnosti. Například výrok trestního soudu o vině je dostatečným důkazem i pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za škodu a pracovněprávní odpovědnosti podle zákoníku práce.

Z hlediska fyzické osoby – lékaře – lze vyvodit důsledky trestněprávní odpovědnosti pouze tehdy, porušil-li lékař svoji právní povinnost (tj. povinnost vyplývající ze zákona), porušil-li ji zaviněně a mezi zaviněným porušením povinnosti a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost.

K zavinění může dojít úmyslně nebo z nedbalosti. Úmyslné poškození pacienta lékařem bývá zcela výjimečné, v naprosté většině případů se jedná o nedbalost. Ta může být dvojího typu:

Nedbalost vědomá: pracovník ví, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nenastane.

Nedbalost nevědomá: pracovník neví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení, ač o tom vzhledem k okolnostem vědět má a může. Za nedbalost nevědomou je možné pokládat i nedostatek potřebných znalostí, resp. vědomostí, které lékař měl a mohl znát.

Pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o trestný čin, musí být vedle formální podmínky (znaky činu jsou uvedeny v zákoně) splněna také materiální podmínka (čin musí být nebezpečný pro společnost) (2). Dalším případem, kdy o trestný čin nepůjde, ačkoli jednání může vykazovat znaky trestního činu, jsou tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Z obecně uváděných okolností se ve zdravotnictví mohou uplatnit dvě:

Zákon rozvádí pojem krajní nouze, kdy dochází ke střetu dvou zájmů chráněných právem. Musí však být splněny některé podmínky, konkrétně (3):

je odvraceno nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem,


nebezpečí hrozí přímo, bezprostředně,


nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak,


ten, komu hrozí nebezpečí, není povinen je snášet,


následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Zákon dosud neupravuje problematiku tzv. přípustné míry rizika při výkonu lékařského povolání.

Trestné činy při poskytování zdravotní péče

Současná právní úprava rozlišuje dva stupně ublížení na zdraví. Nižší stupeň nazývá prostě ublížením na zdraví, vyšší stupeň těžkou újmou na zdraví (4).

Ublížení na zdraví z nedbalosti je v současné době trestným činem pouze v případě, jestliže byl spáchán osobou, která porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou jí podle zákona. Není-li tato podmínka splněna, jedná se pouze o přestupek (5).

Těžká újma na zdraví, resp. smrt z nedbalosti je vždy trestným činem, pro který lze uložit trest odnětí svobody až na dva roky nebo zákaz činnosti. Pokud byl tento trestný čin spáchán osobou, která porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou jí podle zákona, zvyšuje se trestní sazba trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let (6).

Rozlišení, kdy jde o případy spojené s porušením důležité povinnosti, je v praxi často obtížné. Je nutné vždy přihlížet ke konkrétním podmínkám případu. Jakýkoli případ pochybení lékaře by neměl být automaticky pokládán za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání. Omyl v úsudku, manuální chyba nebo opomenutí, které není spojeno s neetickým jednáním, případně situace, kdy lékař postupoval svědomitě, ale přesto došlo k chybě, by neměly být považovány za hrubé zanedbání zdravotní péče. Toto by se mělo týkat případů neposkytnutí pomoci, hrubého zanedbání péče o nemocného nebo neetického jednání lékaře.

Neposkytnutí pomoci je podle § 207 trestního zákona trestným činem. Pachateli hrozí trest odnětí svobody až na 1 rok, avšak pokud jde o osobu, která podle povahy svého povolání je povinna takovou pomoc poskytnout – což se vztahuje na lékaře i další zdravotnické pracovníky, zvyšuje se trestní sazba až na 2 roky. V tomto případě (druhý odstavec § 207) není uvedena poznámka: „… pokud tak nemůže učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“. Nedá se však paušalizovat a nelze vyžadovat na lékaři v terénu povinnost riskovat, negovat nebezpečí a poskytovat pomoc absolutně za všech okolností. Domnívám se, že toto je rozumně specifikováno v odstavci 6, § 6 Vyhlášky MZ ČR 434/1992 Sb. o zdravotnické záchranné službě, kde je uvedeno, že „vyšetření a ošetření výjezdová skupina neposkytne v těch případech, kdy by jejich provedení vážně ohrozilo zdraví nebo život členů skupiny“ (9).

Omluvou případného neposkytnutí pomoci lékařem není argument, že se necítí dostatečně kvalifikován k poskytnutí řádné pomoci. V určitých případech je možno za poskytnutí pomoci považovat přivolání záchranné služby, ne vždy se nutně musí jednat o provádění základních úkonů první pomoci (KPR). Omylem je považovat za poskytnutí pomoci bezhlavý nezajištěný odvoz zraněného do nemocnice např. osobním autem ve stavu bezvědomí apod.

Trestný čin neposkytnutí pomoci nelze spáchat z nedbalosti, jedná se vždy o úmyslný trestný čin. Nemusí jít o úmysl přímý, tzn. že dotyčný úmyslně opomenul pomoc poskytnout. Stačí úmysl nepřímý, což je skutečnost, že dotyčný věděl, že potřebná pomoc nebude poskytnuta (8).

Případy neposkytnutí pomoci lékařem se daleko častěji odehrají ve službě než v situacích mimo službu, např. při dopravních nehodách nebo náhlých “kolapsových” stavech apod. na ulicích a v různých veřejných prostorách, kdy naopak lékaři i další zdravotničtí pracovníci bez váhání zasahují. Ani při výjezdech záchranné služby se tyto případy nevyskytují, nejčastěji se objevují ve službě LSPP, kdy lékař odmítne vykonat návštěvu, aniž by si přesně objektivizoval důvody.

Vzhledem k tomu, jaké představy lidé o LSPP často mají a jaké požadavky na LSPP vznášejí, je určitá “opatrnost” v tomto směru pochopitelná. Případy, které se s touto tematikou objevily v tisku nebo v literatuře, by se však dnes již téměř neměly vyskytovat, neboť všechny případy bezprostředního ohrožení života musí primárně řešit záchranná služba a nikoli LSPP. Povinnost poskytnout pomoc má lékař i ve svém bydlišti, je-li třeba požádán spolunájemníky, sousedy apod. Musí však jít o akutní případy, kdy je nebezpečí z prodlení. Lékař není povinen nahrazovat okolním sousedům běžnou lékařskou péči.

Další případ event. odpovědnosti podle trestního zákona představuje situace, kdy si v případě potřeby akutní neodkladné péče u dítěte nechá lékař od rodičů podepsat negativní reverz a v důsledku neposkytnutí péče pro její odmítnutí rodiči dojde u dítěte ke škodě na zdraví nebo smrti. Rodič nebo zákonný zástupce může za dítě nebo osobu zbavenou způsobilosti k právním výkonům odepřít souhlas pouze v případech odkladných. Při akutní neodkladné péči toto právo nemá a celá tíha rozhodování i odpovědnosti se přesouvá na lékaře.

Povinnost náležitě informovat pacienta a poskytnout mu péči na základě jeho souhlasu již nepatří do oblasti trestněprávní odpovědnosti lékaře, ale je zatím stále řešena starým zákonem o péči o zdraví lidu č. 20 z r. 1966. Přesto však došlo při výkladu konkrétních ustanovení v posledních deseti letech k určitému posunu, kdy se jak na obsah informace, tak na respektování stanoviska pacienta k dalšímu postupu při poskytování zdravotní péče klade daleko větší důraz než dříve. V akutních případech však bude postup odlišný, i když ve shodě se zákonem, protože mnohem významněji se lékař dostává do situace, kdy může poskytovat péči i bez souhlasu pacienta. Kromě případů, kdy osoba jevící známky duševní poruchy nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí a případů dětských nebo nesvéprávných pacientů se jedná o situace, kdy si nelze souhlas vyžádat vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného a přesto je nutné provést neodkladné výkony k záchraně jeho života nebo zdraví.

Jestliže však zdravotní stav neovlivňuje psychiku pacienta natolik, aby mohl být lékařem považován za nezpůsobilého k udělení souhlasu a pacient navržený postup odmítá, je třeba, aby lékař toto stanovisko pacienta respektoval a vyřešil situaci podepsáním negativního reverzu. Pokud půjde o případy, kdy se nejedná o bezprostřední ohrožení života, nemělo by následně dojít k nějaké právně sporné situaci. V případech ohrožení života by však měl lékař využít všech svých schopností, dovedností (i triků?), aby přesvědčil pacienta o správnosti jím navrhovaného postupu. Pokud se přesto lékaři nepodaří pacienta přemluvit, měl by si být ve svém vlastním zájmu vědom, že učinil vše, co bylo v konkrétní situaci možné, že nepostupoval neodborně a nedbale, nic nezanedbal a že péče nebyla poskytnuta pouze proto, že pacient využil svého práva poskytnutí péče odmítnout. Tím lékař vykoná maximum pro to, aby v budoucnu nemusel nést odpovědnost podle trestního zákona.

Literatura

1. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 24

2. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 36-37

3. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 38

4. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 41

5. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 42

6. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 42

7. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 47

8. Stolínová J., Mach J.: Právní odpovědnost v medicíně. Galén, 1998, Praha, s. 47

9. Vyhláška MZ ČR č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, se změnami a doplňky provedenými vyhláškou MZ č. 51/1995 Sb., a vyhláškou MZ č. 175/1995 Sb.

e-mail: josef.vosatka@szzmb.cz

Trestněprávní odpovědnost lékaře
Ohodnoťte tento článek!