Úvodní slovo

Ortopedie je základním oborem s dvoustupňovou atestací. Je to obor operační. Vzhledem k tomu, že se zabývá prevencí a léčením i vrozených vad, nabývá také shromažďování speciálních anamnestických dat na velké důležitosti. Nedílnou součástí oboru je traumatologie pohybového ústrojí; rozumíme tím jak vlastní akutní ošetření úrazů, tak i řešení jejich následků. Ortopedie pracuje v součinnosti s všeobecnou chirurgií včetně subspecializací (neurochirurgie, cévní a hrudní chirurgie, plastická chirurgie) a s ARO; částečně se prolíná s neurologií, pediatrií, FBLR, lékařskou protetikou a obory komplementu.

S měnícími se životními podmínkami se měnilo i spektrum ortopedických diagnóz. Z původně převážně konzervativního oboru používajícího konzervativní léčebné prostředky – počínaje sádrovými obvazy a konče složitými, mnohdy až bizarními aparáty – se vyvinul moderní operační obor využívající veškerého dobrodiní bezpečné anestézie, technického vybavení operačních sálů, prostředků zevní i vnitřní osteosyntézy a v neposlední řadě i rozvinuté technické ortopedie se stále se zdokonalující konstrukcí protetických výrobků. Samostatnou a velmi významnou kapitolou je endoprotetika s desetitisíci implantacemi kyčelních a kolenních kloubů za rok. Přidáme-li k tomu obrovský rozvoj diagnostických zobrazovacích metod, jako je sonografie, CT, MRI a spojený vývoj dalších léčebných postupů, je zřejmé, že se postupně ze všeobecné specializace ortopedické vyčleňují specializace užší, jako jsou dětská ortopedie, ortopedická onkologie, sportovní traumatologie, endoprotetika, traumatologie a spondylochirurgie; vlastní kapitolou je i septická ortopedie. Ani to však nestačí a jsme svědky superspecializace uvnitř jednotlivých disciplín.Ve všech kulturních státech má ortopedie své pevné a významné místo v hierarchii operačních oborů. V USA, ve Velké Británii, ve skandinávských zemích a částečně i v hispánském světě je ortopedie těsně propojena s traumatologií pohybového ústrojí. V následnických státech bývalé rakousko-uherské monarchie je ortopedie převážně odtržena od akutní traumatologie. Nelogičnost této situace má za následek postupné přibližování anglosaskému trendu. V Německu se v roce 2000 opětovně spojila ortopedická a traumatologická společnost (DGOT). Obdobný vývoj je možno pozorovat na profilu činnosti ortopedické kliniky v Praze Na Bulovce. Toto původně čistě ortopedické zařízení přebíralo během doby stále větší podíl traumatologický a až v roce 1978 s otevřením nového pavilonu byl tento ústav se 180 lůžky deklarován jako pracoviště ortopedicko-traumatologické.

Ortopedicko-traumatologická klinika IPVZ v Praze Na Bulovce patřila v době uvedení do provozu k nejmodernějším zařízením svého druhu ve státě a snesla srovnání i s vyspělým zahraničím. Čas bohužel nestojí a vyrývá vrásky jak zaměstnancům, tak i v menší míře budově a ve větší míře zařízení a vybavení operačních sálů, lůžkové části i komplementu. Rozsahem činnosti, spektrem poskytované péče a koncentrací specialistů si tento ústav již záhy po svém otevření získával stále výraznější vliv na domácí ortopedicko-traumatologické scéně a díky kvalitní a bohaté přednáškové a publikační činnosti se stal i pojmem ve světové ortopedii.

Samotná ortopedie Na Bulovce má svoji dlouholetou tradici. Ortopedické oddělení zde založil po 2. světové válce profesor Pavlánský, přímý žák prof. Zahradníčka, a svojí soustavnou a kvalitní prací dokázal postupně získat respekt svému oddělení a byl jedním z hlavních strůjců uznání ortopedie a traumatologie jako samostatného oboru s dvoustupňovou atestací. Právě prof. Pavlánský byl iniciátorem a duchovním otcem myšlenky vystavět na Bulovce moderní a důstojný ortopedický ústav. Této myšlenky se iniciativně chopil a dále ji až k definitivní realizaci rozvíjel jeho první asistent docent Slavík a skutečností zůstává, že bez jeho nesmírné energie a konsekventního prosazování jednotlivých etap výstavby by se tuto ideu jen stěží podařilo realizovat.

Klinika byla slavnostně otevřena 15. listopadu 1978 za účasti nejvyšších představitelů tehdejší stranické a vládní garnitury. Faktický provoz se rozběhl na jaře 1979 a postupně bylo uvedeno do provozu všech 6 lůžkových stanic se 180 lůžky, 5 operačních sálů, dobudováno bylo ARO a později přibyla i vlastní stanice JIP.

Týdně se operovalo kolem 60 pacientů a tento počet postupně narůstal až k dnešnímu stavu 100 až 110 operandů týdně. Čekací doby – původně 2 až 3leté, se postupně zkrátily na únosnou míru a v dnešní době nepřesahují 6 měsíců.

Profesor Slavík vedl kliniku od jejího vzniku až do roku 1990. Poté vedl kliniku prof. Matějovský a od roku 1995 byl do funkce přednosty ustanoven profesor Dungl. Klinika od samotného vzniku měla ve svém záhlaví název ILF a později IPVZ. Zaměření ústavu na postgraduální výchovu bylo od počátku vedle standardní i specializované péče jeho hlavní náplní. V menší míře se zde odehrávala i pregraduální výuka mediků z 2. a 3. LF, která trvá dosud. Od roku 2001 se má klinika stát plnoprávným školským pracovištěm 1. LF.

Všichni ortopedi v České republice a mnozí i ze Slovenska dobře znají tradičně přísná kritéria ke složení atestační zkoušky. Nepřetržitě po dobu celého roku jsou na klinice přítomni atestanti 1. stupně a odbornou specializační stáž před atestací absolvuje i většina atestantů 2. stupně. Již tradičně na klinice probíhá příprava zahraničních lékařů a v posledních letech zde v plném pracovním poměru pracují i lékaři ze západní Evropy – z Německa, Holandska a Velké Británie.

Velká pozornost je věnována i vědecko-výzkumné práci. Pracovníci kliniky se v minulosti podíleli na řešení řady výzkumných úkolů, ať již v dobách před rokem 1989, tak i v nových podmínkách za podpory grantové agentury MZ IGA. Významná je též publikační činnost – podporuje se tím i trend, který existuje v zemích EU, kde jedním z požadavků na složení specializační zkoušky je i samotná publikace v odborném časopise.

Od roku 1997 má klinika nepřetržitý traumatologický příjem a funkce traumatologického centra je zajišťována v součinnosti s ostatními klinikami a primariáty Nemocnice Na Bulovce. Traumatologická spádová oblast, činící asi 500 000 obyvatel, klade vysoké nároky na pracovníky ortopedické kliniky a množství odvedené práce je úctyhodné. Při průměrném denním traumatologickém příjmu kolem 5 pacientů s akutní operativou a pokud možno definitivním ošetřením – s výjimkou nejtěžších kraniocerebrálních poranění – splňuje klinika všechny požadavky, které jsou na traumacentrum kladeny, a to při značně nižších nákladech ve srovnání se specializovanými úrazovými nemocnicemi. Vycházíme z názoru, že traumatologie není vlastní, úzce vymezený obor, ale je to organizace péče o poraněné s využitím všech odborníků příslušné nemocnice podle typu orgánových postižení.

Pokud se týká množství přijatých a odoperovaných pacientů, činí podíl ortopedické kliniky FN Na Bulovce asi 20 – 25 % ze souhrnných údajů všech pražských zařízení. Samozřejmě komplexní traumatologická péče není v silách jediné kliniky a koncentrace špičkových specialistů pro potřeby pouze jednoho centra není účelná ani ekonomicky.

Nejpalčivějším problémem současnosti je financování provozu. Ortopedická klinika Na Bulovce, při počtu 180 lůžek a 5 tisících operací ročně, je pevně spoutána paušálem, jehož velikost se stále pod různými záminkami snižuje. Zatímco na nezdravotnickou činnost je, jak se zdá, financí dostatek, činnost zdravotnická je některými členy vedení nemocnice málem považována za něco nepatřičného, co jen zbytečně odčerpává finance. Ten, kdo se v minulosti choval hospodárně, a to je příklad právě ortopedické kliniky, doplácí na svoji kázeň nízkým paušálem. Tato všeobecně známá skutečnost bere motivaci poctivým pracovníkům a budí pobavené úsměvy těch, kteří se zachovali podle „českého“ tržního principu. Ostatně když jsem na tuto skutečnost upozorňoval bývalého ministra Stráského, mohl jsem podobnou pobavenou reakci sledovat i u něj.

Poslední řádky s odbornou problematikou zdánlivě nesouvisejí, ale je to bohužel hlavní část starostí, které nás sužují, a mám obavy, aby tím netrpěl základní úkol – odborná, vysoce kvalifikovaná péče o nemocné všech věkových kategorií s vrozenými vadami, nemocemi a úrazy pohybového ústrojí.

Prof. MUDr. Pavel Dungl, DrSc.

Ohodnoťte tento článek!