Editorial

Prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, Postgraduální medicína se věnuje tématu metabolických kostních chorob opakovaně a není to poprvé, že je tématu věnován i Focus. Pro klinickou osteologii je to velmi potěšující – je zřejmé, že jde o významné téma nejen medicínské, sociální a zdravotně-ekonomické, ale i o téma čtenářsky atraktivní a žádané.

Má to samozřejmě i druhou stránku – je potřeba přinášet stále něco nového, dbát na to, aby téma bylo pro čtenářskou obec časopisu dostatečně zajímavé a aby bylo vždy soustředěné na to, co je nejaktuálnější. Tentokrát se setkávají dokonce dvě události – aktuální číslo Postgraduální medicíny a XIV. mezinárodní kongres českých a slovenských osteologů, na kterém bude číslo k dispozici. Přitom témata článků se nemohou překrývat s tématy a sekcemi kongresu, obé má jiné zaměření. O to více jsem rád, že se podařilo najít sestavu špičkových autorů, kteří v tomto čísle Postgraduální medicíny prezentují nejen (stále nezbytné a potřebné) údaje o postmenopauzální osteoporóze a její léčbě, ale i o dalších oblastech oboru. Úzká vazba mezi metabolickými chorobami kostí a endokrinopatiemi je v tomto souboru prezentována jak přehlednou prací, tak zaměřením na dosud málo diskutovanou a sledovanou oblast – vazbu mezi růstovým hormonem a metabolismem kostní tkáně. Nejčastějším iatrogenním postižením kosti je osteoporóza vyvolaná podáváním glukokortikoidů – velmi účinných léků v pozitivním – a občas i v poněkud negativním smyslu. Tyto články jsou dokladem toho, že mezioborovost metabolického postižení kostí je postavena výrazným způsobem především na endokrinologii.

Ku prospěchu našich společných nemocných se čím dále více prohlubuje spolupráce mezi osteology a onkology. Postižení kostí, které velmi často nádorové onemocnění provází, má být řešeno ve vzájemné kooperaci – nejen pro účelné doplnění znalostí o typech patofyziologických změn, ale i pro nové léčebné možnosti, které se stále více stávají společnou léčbou metastatického postižení skeletu a často současně probíhající systémové osteoporózy. Není možné zapomínat, že do péče osteologa (a obvykle současně i ortopeda) patří i vrozené poruchy kostní tkáně, z nichž osteogenesis imperfecta je pravděpodobně četnější, než si doposud myslíme. Zvláště lehčí formy zůstávají poddiagnostikované a skrývají se pod různými jinými diagnózami, ne vzácně jako „těžká osteoporóza“.

Vždy si přitom vzpomenu na lékařku, která přišla do ambulance našeho Osteocentra v sedmdesáti letech pro četné fraktury od dětství, opakované aborty a mnoho dalších typických příznaků. Prošla péčí řady kolegů, nikoho ale nenapadlo myslet na osteogenesis imperfecta – pravděpodobně proto, že výskyt nemoci stále podceňujeme. Přitom pro těžší formy dosud nemáme dostatečně účinnou léčbu a bez dobré spolupráce s ortopedem a jím prováděných korekčních operací se neobejdeme.
Klasickou oblastí však stále zůstává postmenopauzální osteoporóza a proto najdete v souboru článků Focusu jak podrobnější pohled na menopauzu jako takovou, tak i přehled znalostí o postmenopauzální osteoporóze a možnostech její léčby. Dominantní léčbou stále zůstávají bisfosfonáty a čím déle je podáváme a čím více nových a účinnějších preparátů máme k dispozici, tím více se musíme zamýšlet i nad jejich potenciálními vedlejšími účinky a nad potřebnou dobou léčby – tak, abychom léčili účelně a úspěšně.

Přeji vám zajímavé a poučné čtení.

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!