Vážení čtenáři,

během posledního roku jsem s redakcí Postgraduální medicíny intenzívně diskutoval o možnosti prezentovat nějakým způsobem mladý a multidisciplinární obor – cestovní lékařství. Někdo ze čtenářů o něm už možná slyšel, většina českých zdravotnických pracovníků se s ním ale v běžné praxi asi ještě nesetkala.

Když jsem se zeptal v naší nemocnici několika kolegů, co si pod pojmem cestovní lékařství představují, pak si někdo představoval původní pojetí oboru „hygieny“, jiný infekční lékařství a jeden z kolegů se rozesmál s tím, že ještě neslyšel o tom, že by nějaký takový hloupý obor existoval.

Teprve až rozsáhlá přírodní katastrofa na konci roku 2004 v jihovýchodní Asii možná někomu otevřela oči. Nemyslím teď zničením lidských životů, devastací přírody a jejích zdrojů, ale především tím, že ukázala, kolik osob dnes po celém světě cestuje a jak jsou zranitelné.

Když nastupujeme do zaměstnání, třeba na místo administrativního pracovníka do státní správy, musíme projít vstupní prohlídkou, absolvujeme školení bezpečnosti práce, a to i přesto, že nám žádné významné riziko zdravotních obtíží z pracovního procesu nehrozí. Pokud však cestujeme do zahraničí, nepovažujeme za nutné navštívit lékaře a poradit se s ním o tom, jaká rizika při cestě do vybraného koutu zeměkoule nám mohou hrozit a jakým způsobem se jich vyvarovat.

Po cestě do tropů nevěnujeme často pozornost příznakům nemoci a lékaře hned nenavštívíme, a pokud ano, zdravotní stav se snažíme bagatelizovat.

Cestovní lékařství má např. v Německu velmi dlouhou tradici, i přesto bylo na podzim roku 2004 hlášeno až 300 případů virové hepatitidy A u německých turistů pobývajících v nejlepších hotelech v Egyptě. Ruku na srdce, kolik našich turistů se nechá očkovat před cestou do této destinace proti hepatitidě A!

V minulém roce byl na naší JIP hospitalizován pacient, který měl vysoké teploty, váhový úbytek a kruté bolesti hlavy po návratu z Indie. Pomýšlelo se na horečku dengue, která byla nakonec potvrzena, ale těžký klinický stav nutil přemýšlet v diferenciální diagnostice i o jiných chorobách.

Za pacientem docházela jeho manželka a tak, když se stav upravil, byl místo na běžné oddělení propuštěn domů. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho následující den potkal ve městě na obědě v restauraci. Málokdy se vidí přechod z JIP rovnou do pracovního procesu. Argumentoval tím, že musí pracovat…

Za tři měsíce jsme se setkali znovu, protože se objednal na vyšetření do ambulance. Objevil se totiž u něj velmi těžký postinfekční únavový syndrom spojený s podrážděností a ztrátou koncentrace.

Předchozí řádky snad na příkladech ukázaly, že cestovní medicína se stará nejen o klienty-cestovatele před cestou do zahraničí, ale i o klienty-pacienty, kteří měli nějaké zdravotní obtíže při pobytu v zahraničí. Určitě není přepychem taková centra ve zdravotnických zařízeních zřizovat a spíše si myslím, že v současném globálním světě je to nutnost.

Naše centrum ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové navštívilo při 0,4 úvazku sestry a lékaře přibližně 2000 klientů za rok 2004. Tyto počty asi hovoří za mnohé. Na jednu stranu je to hodně, protože vedení nemocnice vypadá spokojeně, když hodnotí naši práci, na druhou stranu je to málo, protože nás navštívilo jen nevýznamné procento cestovatelů.

Cestovní lékařství tedy není z mého pohledu přepychem a je skutečně nutností současné doby. Pro jeho prosazení mezi „klasické“ medicínské obory je nutné intenzívně předávat jeho principy a myšlenky nejen do ostatních lékařských specializací, ale hlavně mezi naše cestovatele.

Přípravě jsme společně s kolegy a s redakcí věnovali skutečně hodně času, o který jsme okrádali naše blízké, a věřím, že s tímto číslem budou čtenáři Postgraduální medicíny spokojeni.

Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.

Ohodnoťte tento článek!