Editorial

Vážení čtenáři, na léčbě nemocných s maligními solidními nádory se podílejí chirurgové a onkologové, a to po vyšetřeních provedených radiologem, gastroenterologem a dalšími lékaři interních oborů.

Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.

Podmínkou potencionálně kurativní léčby je chirurgický výkon provedený chirurgem, urologem, gynekologem či operatérem jiného příslušného chirurgického oboru. Neoadjuvantní a adjuvantní léčbu u naprosté většiny nemocných řídí onkolog specializovaný na chemoterapii či aktinoterapii.

U řady nemocných je spolupráce ještě provázanější. Je jisté, že výsledek léčby u konkrétního nemocného závisí právě na úzké spolupráci kliniků. Většina z nás se proto ani neptá, kdo je „větší“ onkolog, zda chirurg, který radikálně nádor odstraní, či onkolog, který pacientovi po operaci nebo před ní poskytuje život prodlužující adjuvantní, resp. neoadjuvantní chemoterapii.

Oborové dělení mezi chirurgy a onkology je respektováno. Někdy můžeme zaslechnout, že po chirurgickém resekčním výkonu je „konečně“ zahájena onkologická léčba. Nebo podobně, že v případě recidivy nebo metachronního metastatického procesu je onkologická léčba „přerušena“ a nemocný je přijat k provedení reoperace nebo k odstranění metastáz. Pokud je takové interpretování onkologické léčby bráno jen jako špičkování mezi lékaři z jednotlivých oborů, o nic nejde a je to možné brát s úsměvem. Pokud je však v tomto duchu informována veřejnost, pak už to tak nevinné není. Jde o zkreslenou a zavádějící prezentaci pomíjející interdisciplinární proces onkologické léčky a je v zájmu všech, aby jej pacienti správně pochopili a mohli na něm spolupracovat.

V případě dodržení ujednocených, a v některých případech dnes již standardizovaných, postupů pacient profituje. Ale pokud některý onkolog jednoznačně preferuje jen chemoterapii místo indikovaného chirurgického výkonu, nebo naopak některý chirurg provede operační výkon bez racionálního posouzení přínosu pro nemocného v rovině EBM (evidence-based medicine), provádí výkon ojediněle anebo ho při neznalosti mylně kontraindikuje, pacient neprofituje a předčasně umírá. Takové špatné modely přetrvávají většinou na těch pracovištích, kde výsledky své práce pravidelně nekontrolují a nehodnotí.

Autoři, kteří se podíleli na tomto čísle Postgraduální medicíny, byli osloveni jako zkušení odborníci ve svých oborech. Výše zmíněné aspekty a úskalí znají a interdisciplinární pojetí onkologické léčby je jim vlastní. Témata byla vybrána z hlediska častosti výskytu jednotlivých solidních maligních nádorů v naší populaci. Cílem bylo, aby se onkolog a chirurg vyjádřili k problematice konkrétního zhoubného onemocnění ze svého hlediska při hledání společného postupu v rámci interdisciplinární spolupráce.

Je zřejmé, že vývoj onkologie se ve 3. tisíciletí jednoznačně posouvá do interdisciplinární oblasti s důrazem na koncept personalizované komplexní péče na základě jedinečnosti každého pacienta.
Cílem předkládaného souboru sdělení je přispět nejen k pochopení sounáležitosti jednotlivých odborníků, ale především k úvaze o nejefektivnějším terapeutickém postupu u konkrétního onkologického nemocného.

Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.


Prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc.

Motto: „To go fast, go alone. To go far, go together.“

Ještě v minulém století byla onkologie považována za ponurou, medicínsky bezmocnou lékařskou disciplínu a byla téměř na okraji zájmů lékařské veřejnosti. V průběhu let se situace radikálně změnila. Diagnostika a léčba zhoubných nádorů zaznamenaly překotný rozvoj molekulární diagnostikou počínaje a cílenou terapií na molekulární úrovni konče. Nemocní mají mnohem větší šanci na uzdravení nebo na delší a zejména kvalitnější život než před dvaceti lety. Onkologie již dávno není izolovaná lékařská disciplína, ale prostupuje napříč všemi obory. Onkologické vědecko-výzkumné projekty nejsou uskutečnitelné bez úzké mezioborové spolupráce.

Historicky první léčebnou modalitou v onkologii byla chirurgie. Při rozvoji radioterapie a později hormonální léčby, chemoterapie a cílené biologické léčby se v klinické praxi stále více uplatňuje kombinace léčebných modalit. Multidisciplinární léčebný přístup je proto základem současné onkologické léčby a rozhodnutí o terapii včetně časové posloupnosti léčebných modalit připravuje mezioborový pracovní tým. Společná dohoda o léčbě pacienta se zhoubným nádorem může zlepšit výsledky terapie bez zvyšování nákladů.

Mezioborová spolupráce ve vyspělých zemích je ve srovnání s námi stále o krok dál a komplexní přístup péče o nemocné se zhoubnými nádory má na řadě pracovišť prostor ke zlepšení. Doporučené postupy a protokoly nemohou nahradit diskusi a společné rozhodnutí specialistů. Multidisciplinární rozhodnutí nenahrazuje zodpovědnost každého specialisty v jednotlivých etapách léčby a nemocný neztrácí „svého“ lékaře.

Klinická onkologie se bude vyvíjet cestou subspecializací (např. mamo-onkolog, pneumo-onkolog, uro-onkolog…), což paradoxně posílí význam multidisciplinárních týmů. Multidisciplinární přístup není v nesouladu s konceptem personalizované (adresné) onkologické péče, která vychází z filosofie jedinečnosti každého pacienta. Rozvoj onkologie správným směrem není představitelný bez spolupráce akademických pracovišt, společných vědecko-výzkumných programů, pregraduálních a postgraduálních vzdělávacích aktivit a mezinárodní kooperace. V evropském kontextu není přijatelné definovat onkologické centrum bez doložených vědecko-výzkumných aktivit.

Prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc.

Ohodnoťte tento článek!