Editorial

Vážení čtenáři, dovolte mi v úvodu krátkou úvahu nad přínosem hematologie pro moderní medicínu, nad současným postavením hematologie a nad pokroky, kterých v posledních letech tento obor dosáhl.

Prof. MUDr. Karel Indrák, DrSc.

Hematologie se stala modelovým oborem pro řadu moderních diagnostických a léčebných metod. Chronická myeloidní leukémie je prominentním nádorovým onemocněním, protože u ní byla jako u první lidské nádorové choroby v roce 1960 (tedy přesně před 50 lety) Nowellem a Hungerfordem zjištěna přímá souvislost mezi genetickou změnou (Philadelphia chromosomem) a vznikem leukémie. Chronická myeloidní leukémie je také prvním onemocněním, u kterého byl díky poznání vlivu signálních drah na etiopatogenezi choroby v roce 1992 odstartován koncept cílené léčby nádorových chorob.

Tato se začala postupně uplatňovat i v léčbě řady solidních nádorů a dalších chorob. Studium talasémií zase díky jednoduché struktuře genu beta globinového řetězce umožnilo v 80. letech minulého století pochopit obecnou strukturu genu na úrovni DNA. Přepínání aktivity jednotlivých globinových genů od embryonálního stadia až do raného dětství umožnilo identifikovat základní molekulární mechanismy genové regulace. V hematoonkologii byla také poprvé použita monoklonální protilátka anti CD20 pro léčbu lymfomů, a tím byla „odstartována éra biologické léčby“.

Posledních asi 25 let je i obdobím poznávání molekulární podstaty příčin nečekaných trombotických komplikací v neobvyklých lokalizacích u mladých osob, které mnohdy končí fatálně, či příčin opakovaných spontánních potratů – byla identifikována skupina dědičných a získaných trombofilních stavů. Od vědeckého přínosu hematologie pro medicínu se ale vraťme ke klinické praxi. S hematologií se setkávají prakticky všichni lékaři, protože nejen vyšetření krevního obrazu, ale dnes i základní vyšetření hemostázy jsou rutinní, relativně jednoduchá, levná a všude dostupná vyšetření, která i v současnosti zůstávají základními stavebními kameny ke stanovení správné diagnózy. Hematologie je klinicko-laboratorní obor. Patří k „malým“ podoborům vnitřního lékařství, který je již mediky tradičně vnímán jako obtížně „naučitelný“.

U státních závěrečných zkoušek jim dělají hematologické otázky (včetně dotazů na normální hodnoty krevního obrazu!) velké potíže. Hematologické, a především hematoonkologické choroby jsou navíc stále nejen laiky, ale i některými praktiky vnímány jako prognosticky nepříznivá a poměrně málo frekventovaná onemocnění. Proto se na ně často nemyslí nebo s nimi příslušní lékaři (praktičtí lékaři a internisté) mají jen minimální zkušenosti. S problémy se nyní běžně setkávám při interpretaci abnormálních hematologických výsledků i na různě zaměřených a specializovaných internách.

Se stále se zvyšující specializací medicíny a se vznikem komplexů laboratorní medicíny, které chrlí jako na běžícím pásu množství výsledků bez jejich jakékoliv další interpretace, jsme překvapivě často žádáni internisty dokonce i o diferenciální diagnostiku příčiny anémií a stále více nemocných je na hematologická oddělení odesíláno i praktickými lékaři. Dobrý hematolog se tak často ocitá v pozici Scherlocka Holmese a pokud má dostatečné interní i hematologické znalosti, může internistům pomoci širokou škálou diferenciálnědiagnostických úvah vedoucích ke správné, byť často ne primárně hematologické diagnóze.

Na jedné straně je to velmi dobře – nemocní s hematologickým onemocněním se dostávají k lékaři-specialistovi v daleko časnější fázi onemocnění, nesetkáváme se již s tím, že pacient, který měl zjištěnu anémii, by byl nejprve „přeléčen“ všemi dostupnými antianemickými preparáty – železem, vitamínem B12 a kyselinou listovou a k hematologovi se dostal až po selhání léčby, v době, kdy příznaky choroby byly touto „léčbou“ maskovány. Proč tomu tak je? Je to nedostatečným počtem hodin věnovaných výuce hematologie na lékařských fakultách, vysokou superspecializací internistů, prudkým rozvojem poznání a složitostí klinicko-laboratorního oboru či ekonomickými důvody vedoucími praktické lékaře i internisty k větší šetrnosti a rychlé „distribuci“ nemocných jinam?

Téměř denně se v diskusi s kolegy hematology přesvědčuji o tom, že v současnosti je obecná povědomost praktických lékařů i internistů o hematologii nízká a stále častěji se setkáváme se závažnými diagnostickými nedostatky či chybovostí laboratorních výsledků z dílny unifikovaných pracovišť laboratorní medicíny. Přitom pokrok šel v hematologii mílovými kroky a neváhám říci, že hematologie patří k nejprogresivněji se rozvíjejícím medicínským oborům.

Ohodnoťte tento článek!