Zhoubné nádory ledvin

V incidenci karcinomu ledvin je Česká republika na 1. místě v Evropě. Nové léky přinesly zcela novou naději pro nemocné s pokročilým či metastatickým RCC na dlouhodobé přežití. Stále však dovedou pouze oddálit progresi a nedovedou onemocnění definitivně vyléčit.

Summary

Finek, J. Malignant kidney tumours

Czech Republic takes the 1st place in Europe when it comes to kidney carcinoma incidence. New drugs brought a new hope for long term survival to the patients suffering from advanced or metastatic RCC, however the disease's progression can still only be slowed and delayed and the disease cannot be fully cured.

Česká republika se v incidenci zhoubných novotvarů již dlouho udržuje na předních místech v Evropě. Ovšem jen u dvou diagnóz dosahuje naprostého prvenství, a to u karcinomu kolorekta u mužů a karcinomu ledvin. Maligní nádory ledvin tvoří 1–3 % všech zhoubných novotvarů, incidence tohoto onemocnění dosahuje svého vrcholu mezi 40. a 60. rokem věku. Konvenční světlobuněčný karcinom tvoří 75 % všech nádorů ledvin, u mužů se vyskytují zhoubné nádory ledvin dvakrát častěji než u žen. Toto onemocnění je často spojeno s chromosomálními aberacemi, delece krátkého raménka třetího chromosomu se vyskytuje u karcinomů ledvin sdružených s chorobou von Hippel-Lindau.
V roce 2008 byla incidence zhoubného nádoru ledviny kromě pánvičky v České republice 27,14 a mortalita 11,13. V absolutních číslech bylo v roce 2008 hlášeno 2841 těchto nádorů, zemřelo 1165 nemocných. Jedná se o poslední publikovaná data (Obr. 1)

Obr. 1 C64 – ZN ledviny mimo pánvičku

Léčba světlobuněčného karcinomu ledviny

Chirurgická léčba představuje jedinou kurativní léčebnou metodu časného světlobuněčného karcinomu ledviny. radioterapie zde má význam pouze marginální. V léčbě generalizovaného karcinomu ledviny byla zkoušena řada léčebných postupů, ovšem s nevalnými výsledky.
Budeme-li jejich efektivitu měřit prodloužením přežití nemocných, tak jeho statisticky významné prodloužení nepřinesla ani chemoterapie, ani kombinační schémata chemoterapie a cytokinů. Jediné schéma, které prodloužilo život nemocným, byla vysokodávkovaná imunoterapie bolusem interleukinu 2. Tato léčba byla ovšem zatížena velmi výraznou, mnohdy efektu neadekvátní, toxicitou.

Léčebné agens v léčbě metastatického renálního karcinomu

Za necelých 6 let se objevilo na trhu 6 přípravků cílené léčby v indikaci terapie metastatického renálního karcinomu (metastatic renal cell carcinoma – mRCC) – sunitinib, sorafenib, temsirolimus, everolimus, bevacizumab v kombinaci s IFN, pazopanib. S novými možnostmi léčby nastává otázka, jak nejlépe nákladnou léčbu racionalizovat tak, aby přinášela co největší užitek pacientům, byla opodstatněná a dobře zdůvodnitelná. Vycházíme-li z doporučení zásad evidence based medicine, základem pro rozhodování a volby léčebné alternativy by měly být výsledky kontrolovaných klinických studií, které jsou také podkladem pro udělení registrace regulačními autoritami.

Dalším vodítkem by měly být národní i mezinárodní doporučené léčebné postupy, které zohledňují výsledky klinických studií i schválené indikace. Indikace jednotlivých preparátů vychází z prognostických kritérií, mezi něž patří zvýšená hladina LDEH nad 1,5násobek normy, snížená hladina hemoglobinu, korigované kalcium vyšší než 2,5 mmol/l, krátký čas od diagnózy do vzniku generalizovaného onemocnění – kratší jednoho roku, nízký Karnofsky výkonnostní stav 60–70 %, postižení více orgánů (Tab. 1, Obr. 2).

Tab. 1 Aktualizovaná doporučení NCCN k léčbě mRCC

Obr. 2 Léčebné schéma podle doporučení České onkologické společnosti JEP

Současný Standard of Care mRCC

Vycházeje z dat registračních studií, má robustní data v první linii léčby sunitinib, který se také stal Standard of Care pokročilého renálního karcinomu. Dalším preparátem, který se nyní dostává do klinické praxe, je pazopanib, přinášející identické léčebné odpovědi. Naopak historicky podávaný interferon alfa (IFN-?) si udržel své postavení pouze v kombinaci s bevacizumabem, jinou roli v první linii léčby mRCC nemá. Skupinu nemocných, předléčených cytokiny, jak figuruje v léčebných doporučeních, musíme chápat jako skupinu historickou, která ztrácí ve své početnosti na významu a posléze v horizontu několika let zanikne.

Ostatní možnosti prvoliniové léčby metastatického renálního karcinomu

Kombinace IFN-? + bevacizumab má srovnatelnou efektivitu se sunitinibem a pazopanibem, ovšem nákladově se léčba pohybuje téměř o 30 % výše. Sorafenib nemá přesvědčivá data o své efektivitě u nemocných s mRCC léčených v prvé linii, tato data má pouze u nemocných předléčených cytokiny. Temsirolimus je indikován k léčbě nemocných se špatnou prognózou (vysokým počtem rizikových faktorů).

Léčba všemi preparáty probíhá v dávkování podle platných SPC do progrese onemocnění či významné toxicity (grade III a IV), kdy efekt léčby je třeba ověřovat každé 3 měsíce. V současnosti neexistuje žádná vzájemná srovnávací studie mezi molekulami multikinázových inhibitorů. Na srovnatelnou účinnost pazopanibu s látkami dostupnými na trhu lze usuzovat zatím jen z nepřímého srovnání. Za Standard of Care v 1. linii léčby lze dnes považovat sunitinib, čemuž odpovídají léčebná doporučení jak národní, tak mezinárodní (Tab. 2). Stejnou efektivitu však prokazují pazopanib a bevacizumab s interferonem alfa.

Tab. 2 Základní parametry účinnosti pro pazopanib a sunitinib

Základní studie v 1. linii léčby metastatického a pokročilého světlobuněčného nádoru ledvin

Sunitinib

V současné době je sunitinib (Sutent) v České republice registrován v indikacích neresekovatelného a/nebo metastazujícího maligního gastrointestinálního stromálního tumoru po selhání léčby imatinibem či u pokročilého a/nebo metastazujícího adenokarcinomu ledviny. Sunitinib je registrován jak po selhání cytokinů, tak místo cytokinů v 1. linii renálního karcinomu. Ve výše zmiňované indikaci sunitinibu u metastazujícího karcinomu ledviny byla jeho účinnost sledována ve dvou podobných studiích v rámci II. fáze klinického zkoušení ve standardním dávkovacím režimu u pacientů refrakterních na cytokinovou léčbu. Objektivní odpověď (CR+PR) byla zjištěna u 45 % nemocných (95% CI: 39–54). Sunitinib zároveň významně oddaloval dobu progrese onemocnění – o 8,4 měsíce (95% CI: 7,9–10,7) a celkovou dobu přežití prodloužil v průměru o 22,3 měsíce (95% CI: 14,8–36,0).

Účinnost sunitinibu byla u metastazujícího karcinomu ledviny porovnávána s IFN-?. Jednalo se o III. fázi klinického testování (n = 750), ve které byli pacienti léčeni sunitinibem (6týdenní cykly: 4 týdny 50 mg/den + 2 týdny bez léčby) nebo IFN-? (9 MU 3krát týdně s. c.). Průměrná doba léčby byla 11 měsíců (1– 25). Hodnocená účinnost – objektivní odpověď byla podle investigátorů 44 % u sunitinibu (95% CI: 39–49) a pouze 11 % u IFN-? (95% CI: 8–15). Byla to tedy odpověď statisticky významně vyšší ve prospěch sunitinibu (p < 0,000001). Kompletní odpověď byla zjištěna ve 4 případech u sunitinibu a ve 2 případech IFN-?. Medián doby do progrese onemocnění (PFS) byl u sunitinibu 11 měsíců, což znamená, že se více než zdvojnásobil ve srovnání s interferonem. Medián PFS u interferonu byl totiž pouhé 4 měsíce podle hodnocení investigátorů a 5 měsíců podle hodnocení nezávislé skupiny. Opět šlo o statisticky významný rozdíl (p < 0,000001). Lepší výsledky sunitinibu ve srovnání s interferonem se projevovaly napříč všemi podskupinami. Sunitinib byl účinnější než interferon jak u pacientů s nízkým rizikem, u pacientů se středním a vysokým rizikem. Podskupiny se stanovily podle rizikových faktorů. Podle autorů studie totiž PFS závisí právě na těchto rizikových faktorech, mezi které se řadí bazální hladina hemoglobinu, kalcia, ECOG skóre, přítomnost metastáz a doba zachycení onemocnění (Obr. 3).

Obr. 3 Příklad přežívání nemocných léčených sunitinibem, data z registru RenIS, IBA, Brno. Přežití je vždy počítáno od data zahájení léčby sunitinibem

Pazopanib

Pazopanib (Votrient) je perorálně podávaný, silný inhibitor tyrozinkinázy, působící na více cílových místech (Tyrosine Kinase Inhibitor, TKI), na receptorech pro vaskulární endotelový růstový faktor (Vascular Endothelial Growth Factor Receptors) VEGFR-1, -2 a -3, jako inhibitor destičkového růstového faktoru (Platelet-Derived Growth Factor) PDGFR-? a -ß a receptoru pro SCF (Stem Cell Factor) (c-KIT) s hodnotami IC50 10, 30, 47, 71, 84, resp. 74 nmol. V preklinických hodnoceních inhiboval pazopanib (v závislosti na dávce) ligandem indukovanou autofosforylaci receptorů VEGFR-2, c-Kit a PDGFR-ß v buňkách. In vivo inhibuje pazopanib fosforylaci VEGFR-2 indukovanou VEGF v plicích u myší, angiogenezi u různých zvířecích modelů a růst mnohočetných lidských nádorových xenograftů u myší.

Terapeutické indikace pazopanibu

Přípravek pazopanib je určen k podávání v první linii léčby pokročilého a/nebo metastazujícího karcinomu ledviny a k léčbě pacientů, kterým byly dříve podávány cytokiny pro pokročilé onemocnění.

Dávkování

Doporučená dávka pazopanibu je 800 mg jednou denně.

Úprava dávky

Dávka se upravuje postupným přidáváním 200 mg podle individuální snášenlivosti pacienta, aby bylo možné zvládnout nežádoucí účinky. Dávka pazopanibu by neměla překročit 800 mg.

Studie s pazopanibem

Pazopanib byl u mRCC mimo jiné hodnocen v randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované multicentrické studii fáze III, VEG105192, a to u pacientů s lokálně pokročilým nebo metastazujícím RCC, kteří byli rozděleni do skupiny s pazopanibem v dávce 800 mg jednou denně nebo s placebem v poměru 2 : 1. V době zahájení studie v roce 2006 sunitinib ani sorafenib nebyly dostupn, nebo jen velmi omezeně, nevhodné jako komparátor. Cytokiny také nebyly vzhledem k jejich toxicitě standardem léčby ve všech zemích, kde studie probíhala. Proto bylo placebo akceptováno jako komparátor. Krátce po zahájení studie byl amendmentem umožněn vstup také nepředléčeným pacientům. Placebové rameno bylo redukováno na 1/3 původně předpokládaného počtu pacientů. Naopak, po progresi byla léčba pazopanibem nabídnuta všem.
Primárním cílem studie bylo zhodnocení a porovnání dvou ramen léčby, pokud jde o přežití bez progrese (PFS). Hlavním sekundárním cílovým parametrem bylo celkové přežití (OS). Další cílové parametry hodnotily celkovou míru odpovědi a trvání odpovědi. Z celkového počtu 435 pacientů bylo 233 dříve neléčených, 202 pacientů bylo v druhé linii a již podstoupili jednu předchozí léčbu na bázi IL-2 nebo INF-?. Výkonnostní stav podle ECOG byl mezi skupinou s pazopanibem a placebem podobný (ECOG 0: 42 % vs. 41 %, ECOG 1: 58 % vs. 59 %).

Většina pacientů byla ve skupině s nízkým rizikem (39 %) nebo středním rizikem (54 %) podle MSKCC (Memorial Sloan Kettering Cancer Centre)/prognostických faktorů podle Motzera. Všichni pacienti měli nádor histologicky ověřený, původem ze světlých buněk (clear cell) nebo s převahou světlých buněk. Přibližně polovina ze všech pacientů měla onemocněním postižené 3 nebo více orgánů a většina pacientů měla na počátku léčby metastatická ložiska v plicích (74 %) anebo lymfatických uzlinách (54 %). V obou ramenech byl podobný poměr pacientů dosud neléčených a již dříve léčených cytokiny (53 % a 47 % v rameni s pazopanibem, 54 % a 46 % v rameni s placebem). V podskupině již dříve léčené cytokiny podstoupila většina pacientů (75 %) předchozí léčbu interferony. Nefrektomii se podrobilo 89 % pacientů ve skupině s pazopanibem a 88 % ve skupině s placebem, radioterapii 22 % ve skupině s pazopanibem, resp. 15 % ve skupině s placebem. Primární cílový parametr PFS byl založen na hodnocení nezávislým radiologickým vyšetřením v celé studijní populaci (dosud neléčení pacienti a pacienti dříve léčení cytokiny).

V celé populaci bylo u pazopanibem léčeného ramene dosaženo mediánu 9,2 měsíce přežití bez progrese oproti 4,2 měsíce v ramenu s placebem (p < 0,0000001). Dosažená odpověď u pazopanibu byla 30 % oproti 3 % u placeba (p < 0,001). U nepředléčených pacientů bylo dosaženo přežití bez progrese 11,1 měsíce u pazopanibu oproti 2,8 měsíce u placeba (p < 0,0000001). U předléčených cytokiny byla délka PFS 7,4 měsíce oproti 4,2 měsíce ve prospěch pazopanibu (p < 0,001). Celkové přežití bylo sekundárním cílem ve srovnávací studii. V době analýzy primárního cíle (PFS) nebyla data potřebná pro analýzu celkového přežití úplná. Jednoznačný trend prodloužení přežití je zřejmý u ramene léčeného pazopanibem se statisticky nižším rizikem úmrtí (HR 0,73; 95% CI: 0,53–1,00; p = 0,020). Pacienti v placebovém rameni mohli po progresi být dále léčeni pazopanibem. Tato skutečnost do určité míry znemožňuje statisticky diferencovat přínos pazopanibu k celkovému přežití. Z nepřímé srovnávací analýzy vyplývá, že léčba pazopanibem je účinnější než léčba interferony: HR 0,5 (PFS) (95% CI: 0,31–0,81).

U nepředléčených pacientů je léčba pazopanibem srovnatelná s léčbou sunitinibem: HR 0,93 (PFS) (0,56–1,56); i s léčebným režimem zahrnujícím bevacizumab + INF: HR 0,79 (PFS) (0,48–1,32).
V současné době se velmi napjatě očekávají výsledky studií s adjuvantním podáním pazopanibu. Temsirolimus (Torisel) je jako lék první volby určen k léčbě nemocných s pokročilým světlobuněčným karcinomem ledviny, kteří mají alespoň tři ze šesti prognosticky závažných rizikových faktorů.
Temsirolimus je selektivní inhibitor mTOR (savčí rapamycinový cílový receptor). Váže se na intracelulární protein (FKPB-12) a komplex protein-temsirolimus váže a inhibuje aktivaci mTOR, který kontroluje buněčné dělení. Inhibice aktivity mTOR vede k blokádě růstu léčených nádorových buněk ve fázi G1 v důsledku selektivního narušení translace regulačních proteinů buněčného cyklu, jako jsou např. D-cykliny, c-myc a ornitin dekarboxyláza.

Temsirolimus uplatňuje svůj účinek vytvořením komplexu s FKBP-12 a mTOR. Když se mTOR naváže na komplex, jeho schopnost fosforylovat, a tím kontrolovat aktivitu translačních proteinů (4E-BP1 a S6K, obě v metabolické cestě P13 kinázy/AKT směrem dolů od mTOR), které kontrolují buněčné dělení, je blokována. Kromě regulace proteinů buněčného cyklu umí mTOR regulovat translaci hypoxií indukovatelných faktorů, HIF-1 a HIF-2 alfa. Tyto transkripční faktory regulují schopnost nádoru adaptovat se na hypoxické mikroprostředí a produkovat angiogenní faktory, jako např. vaskulární endoteliální růstový faktor (VEGF). Protinádorový účinek temsirolimu částečně využívá schopnosti potlačovat hladiny HIF a VEGF v nádoru a jeho mikroprostředí, čímž se zpomaluje tvorba nových cév.
Nežádoucí účinky – nejzávažnější nežádoucí účinky jsou hypersenzitivní reakce na temsirolimus, hyperglykémie, glukózová intolerance, infekce, intersticiální plicní choroba, hyperlipidémie, intracerebrální krvácení, renální selhání, perforace střev a komplikované hojení ran.

Studie s temsirolimem

Bezpečnost a účinnost temsirolimu v léčbě pokročilého renálního karcinomu byla studována ve dvou následujících randomizovaných klinických studiích. Studie 1 fáze 3 byla multicentrická, trojramenná, randomizovaná, otevřená studie na předtím neléčených pacientech s pokročilým buněčným karcinomem ledvin a s třemi nebo více z celkem šesti předem vybraných prognostických rizikových faktorů (méně než 1 rok od prvního stanovení diagnózy RCC do randomizace, Karnofsky index 60 nebo 70, hemoglobin pod spodní hranicí normy, hladiny přepočteného vápníku více než 10 mg/dl, laktátdehydrogenáza > 1,5násobek horní hranice normy, více než 1 orgán s přítomnou metastázou). Primárním cílem studie byla celková míra přežití (overall survival, OS). Sekundární cíle zahrnovaly přežití bez pokračující progrese (progression-free survival, PFS), míru odpovědi na léčbu (objective response rate, ORR), míru klinického přínosu, dobu do selhání léčby (time to treatment failure, TTF) a měření kvality života. Pacienti byli rozděleni podle primárního indexu nefrektomie ve třech geografických oblastech a následně do skupin (1 : 1 : 1), kde jedna skupina pacientů dostávala samotný IFN-??= ?207????? ?(n druhá skupina samotný temsirolimus (25 mg týdně, n = 209) a třetí skupina kombinaci IFN-? a temsirolimus (n = 210).

Ve studii l při sledování primárního cíle bylo podávání 25 mg temsirolimu spojeno se statisticky významným zlepšením v porovnání s IFN-? ve 2. prespecifické interim analýze (n = 446 příhod, p = 0,0070070078). Skupina s temsirolimem vykázala zvýšení mediánu v OS o 49 % v porovnání se skupinou léčenou IFN-?. Temsirolimus byl taktéž spojen se signifikantním zlepšením v sekundárních cílech, tedy v PES, TTF a v poměru klinického přínosu.

Kombinace 15 mg temsirolimu a IFN-? neměla za následek signifikantní zvýšení celkové doby přežití v porovnání se samotným IFN-? v interim analýze (medián 8,4 vs. 7,3 měsíce, míra rizika = 0,96, p = 0,6965) ani v závěrečné analýze (medián 8,4 vs. 7,3 měsíce, míra rizika = 0,93, p = 0,4902). Léčba kombinací temsirolimus a IFN-? vedla k signifikantnímu zvýšení výskytu některých nežádoucích účinků stupně 3–4 (ztráta hmotnosti, anémie, neutropenie, trombocytopenie a zánět sliznice) v porovnání s nežádoucími účinky pozorovanými ve skupinách se samotnou léčbou IFN-? a temsirolimem.
V klinické studii pacientů léčených temsirolimem bylo 1,31 % ve věku 65 let nebo nad 65 let. U pacientů mladších než 65 let byl medián celkové doby přežití 12 měsíců (95% CI: 9,9–14,2) s mírou rizika 0,67 (95% CI: 0,53–0,87) v porovnání s pacienty léčenými pouze IFN-?. U pacientů ve věku 65 let a starších než 65 let byl medián celkové doby přežití 8,6 měsíce (95% CI: 6,4–11,5) s mírou rizika 1,15 (95% CI: 0,78–1,68) v porovnání s pacienty léčenými pouze IFN-?.

Studie 2 byla randomizovaná, dvojitě slepá, multicentrická ambulantní studie, která měla zhodnotit účinnost f farmakokinetiky tří hladin dávek temsirolimu, podávaného pacientům, kteří byli již předtím léčeni pro pokročilý RCC. Primárním výstupem účinnosti byla ORR a taky byl hodnocen OS. Sto jedenáct pacientů bylo randomizovaně rozděleno v poměru 1 : 1 : 1 a dostávali 25 mg, 75 mg nebo 250 mg temsirolimu intravenózně jednou týdně. Při 25 mg (n = 36) měli všichni pacienti metastázy, 4 pacienti (11 %) neměli předtím chemo- ani imunoterapii, 17 pacientů (47 %) mělo jen jednu předcházející léčbu a 15 pacientů (42 %) mělo dvě nebo více léčení před teraTemsirolimus pií samotného RCC, 27 % pacientů podstoupilo nefrektomii, 24,67 % pacientů patřilo do skupiny ECOG (Eastern Cooperative Oncology Group) s PS (performace status) 1 %, a 12 (33 %) patřilo do ECOG PS = 0.

Léčba po vyčerpání efektu sunitinibu (pazopanibu)

V českých i mezinárodních doporučených postupech pro léčbu mRCC je jako léčebná alternativa ve 2. linii uvedena léčba sunitinibem, sorafenibem, temsirolimem, pazopanibem (Tab. 3). Z biologických preparátů pro druhou linii má nejrobustnější data everolimus (Afinitor). Do skupiny léčiv tzv. VEGF-cílené terapie, kterým již byla udělena registrace, patří jednak inhibitory tyrozinkinázy sunitinib, sorafenib a pazopanib, a dále monoklonální protilátka s anti-VEGF aktivitou bevacizumab. Vzhledem k podobnému mechanismu účinku budou mít prospěch z léčby everolimem pravděpodobně všichni pacienti, u kterých došlo k selhání léčby po VEGF-TKI . Přípravek everolimus je podle platného SPC indikován k léčbě pacientů s pokročilým renálním karcinomem, u kterých došlo k progresi onemocnění během VEGF-cílené terapie nebo po ní. V současné době je everolimus jediným léčivým přípravkem, který má data evidence-based-medicine potvrzující jeho účinnost ve 2. linii léčby po selhání předchozí terapie VEGF. Nejsou k dispozici data o účinnosti everolimu po jednotlivých VEGF-TKI, nelze potvrdit ani vyvrátit tvrzení, že everolimus bude mít po všech VRGF-TKI stejnou účinnost.

Tab. 3 Doporučení podle NCCN pro léčbu mRCC

Bezpečnost léčby multikinázovými inhibitory

Před zahájením terapie jakýmkoli multikinázovým inhibitorem je třeba myslet na možnosti lékové interakce: ketokonazol, itrakonazol – používané k léčbě plísňových infekcí, erytromycin, klaritromycin, rifampicin – léky užívané k léčbě infekcí, ritonavir – lék užívaný k léčbě HIV, dexametazon – kortikosteroid užívaný pro různé stavy, fenytoin, karbamazepin, fenobarbital – léčba epilepsie a jiných stavů, rostlinné přípravky obsahující třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum) – užívané k léčbě depresí a úzkosti. Nejčastějšími vedlejšími účinky, opět podobnými pro celou skupiny multikinázových inhibitorů, jsou bolest/podráždění v dutině ústní, vředy či zánět úst, poruchy chuti, bolestivé nebo pálivé pocity na jazyku, žaludeční nevolnost, pocit na zvracení, zvracení, průjem, zánět trávicího ústrojí, zvýšená plynatost v žaludku nebo střevech, zácpa, bolesti břicha, ztráta/snížení chuti k jídlu, slabost, úbytek hmotnosti – zežloutnutí kůže/změna zbarvení kůže, změna barvy vlasů, úbytek až ztráta vlasů, vyrážka na dlaních a chodidlech, puchýře, vyrážka, suchá pokožka, krvácení z nosu, mimořádná únava, vysoký krevní tlak, migréna, bolest hlavy, snížení počtu krevních destiček, červených krvinek anebo neutrofilů, snížení počtu bílých krvinek, hypotyreóza, bolest paží a nohou. Někdy tyto vedlejší účinky jsou natolik výrazné, že je třeba modifikovat dávku či léčbu ukončit. Indikace léčby, její provádění a léčba vedlejších účinků vždy patří do rukou zkušeného klinického onkologa. Proto by měli nemocní, léčení všemi uvedenými preparáty být výhradně v péči Komplexních onkologických center.

Závěr

Nové léky přinesly zcela novou naději pro nemocné s pokročilým či metastatickým RCC na dlouhodobé přežití. Stále však dovedou pouze oddálit progresi a nedovedou onemocnění definitivně vyléčit. V současné době běží řada studií v adjuvantním podání, kde by se multikinázové inhibitory mohly stát život zachraňujícím lékem.


O autorovi: Doc. MUDr. Jindřich Fínek, Ph. D.
Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Plzeň, Onkologické a radioterapeutické oddělení

e-mail: jindrich.finek@fnplzen.cz

Ohodnoťte tento článek!