„Pozor, vizita!“ na konžský způsob

Inspekce v Milendě

Jak to vypadá ve zdravotním středisku na konžském zapadákově, když dorazí inspekce zkontrolovat kvalitu poskytovaní péče v pralese, který ovládají dětští vojáci.

Porodnice ve vesnici Milenda v konžské provincii Jižní Kivu vypadá vybydleně, ale je zbrusu nová. Chybí okna a rámy dveří jsou nedozděny. Futra jsou zasazena tak nakřivo, že by se na nich vodováha zkroutila do spirály. Aspoň že plechová střecha, kterou žádná jiná stavba v obci nemá, sedí pevně. Jako porodní křeslo slouží obyčejný stůl. V pokojích stojí tři postele s moskytiérami, na podlaze je pohozeno několik matrací, v rohu vyrovnány pytle s cementem. Co chvíli dovnitř vstoupí úpěnlivě pípající kuře a kouř z ohýnku, na kterém si čerstvé matky venku připravují oběd. Ale inspektoři nad tou spouští uznale pokyvují hlavami jako nad příkladně udržovaným zařízením.

Ne, zdravotnictví v jednom z nejchudších států planety, jehož východní část už 20 let sužuje zmatečná občanská válka, nelze posuzovat českými měřítky. Pro evropského pacienta by bylo neakceptovatelné, aby mu léky na těžké choroby předepisoval člověk, který absolvoval pouze jednoroční kurz medicíny. Nebo aby dvě rodičky sdílely jedno lůžko. V Demokratické republice Kongo je však velkým krokem vpřed, že i v těch nejzapadlejších koutech existují zdravotní střediska. V nich proškolený personál umí přivést na svět dítě, rozeznat příznaky malárie nebo včas poslat komplikované případy těhotenství do nemocnice na císařský řez.

People In Need

Inspekce za české peníze

V metropoli Kinshase vypracovali metodiku jak úroveň těchto center srovnávat. Mají k tomu přehledný standardizovaný formulář, jehož vytisknutí však musejí zaplatit zahraniční neziskovky. Tak jako všechno, co se v Jižním Kivu zdravotnictví týče: platy doktorů i sester, léky nebo třeba moskytiéry. Tímto způsobem zastupuje absolutně nefunkční konžský stát v oblasti kolem města Lulingu i organizace Člověk v tísni, která z prostředků od ECHO (Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc) a českých dárců financuje výše zmíněné položky.

Z těchto zdrojů jsou zaplaceni i Lievin Bengana a Matthieu Ngabayeka, se kterými se z metropole provincie Bukavu vydávám do Lulingu na vizitu. Oproti Česku má taková mise adrenalinové parametry. Zaprvé je do ani ne 300 kilometrů vzdáleného Lulingu třeba letět malou cessnou, kterou pro potřeby početných mezinárodních humanitárních organizací provozuje ECHO. Jinak to nejde, město se schovává uprostřed pralesa a nevedou k němu žádné sjízdné cesty.

Po příletu je nezbytné se představit oficiálním místům, tedy odchytnout si byrokrata u něj doma. Otrávený muž s námi dojde na úřad, kde mu předložíme ordre de mission – průvodku, bez které si v Kongu ani neumyjete ruce. Do sešitu mu podle dokumentů přepíšeme své nacionále. Pak ho úředník převrátí a ty samé údaje napíše z druhé strany ještě sám. Proč? „Je to naše metodologie,“ odvětí suše zástupce státu.

Pokoj rodičky v nemocnici v Milendě

Povolení díky špatnému fotbalu

Krasopis do složky je jediný doklad jeho úřední moci, hned po ukončení papírování nás pošle za skutečnými pány Lulingu – rebely ze skupiny Raia Mutumboki. U vrat jejich základny v rozbořeném cihlovém domě z dob belgické kolonizace si nás přeberou dva copánkatí puberťáci v otrhaných kraťasech. Jednomu na nohou září červené holínky, druhému ze sandálů svítí modře natřené nehty. Oba mají skelné oči, zřejmě důsledek požívání nějaké návykové látky. Na respektu jim dodávají kalašnikovy, které mají ledabyle hozené na rameni. S těmihle kluky není radno se dostat do křížku.

Posadí nás na lavičku před nejvyšší přítomnou šarži. Třicátník v červené košili se představí jako sekretář brigády. Trochu ho rozladí, že kvůli přítomnosti bělocha nemůže mluvit svahilsky. Chrlí ze sebe věty špatnou, ale o to hlasitější francouzštinou, kterou prokládá svahilskými termíny. Poulí u toho oči a mává rukama jako kazatel v náboženské extázi. Přitom jenom říká, že Člověk v tísni je v oblasti vítaný, protože pomáhá civilnímu obyvatelstvu. „Buďte tu dva týdny, tři měsíce, čtyřicet let. Jak dlouho chcete. Budeme vás chránit. Jen se ale nepleťte do politiky,“ vyvalí zase oči, aby ukázal, kdo tady velí.

Humanitárním pracovníkům, pokud chtějí v oblasti pomáhat, nezbývá než tuto dvojsečnou ochranu, za kterou je cítit hrozbu, přijmout. A poslouchat další „červenokošiláčovy“ dlouhé litanie. V příjemného partnera do diskuse se změní, až když mu sdělím, že Česká republika se nekvalifikovala na mistrovství světa v kopané. Fotbalový potlach poslouží jako definitivní štempl na povolení k inspekci.

Inspekce v Milendě

Kontroloři v holínkách

Ještě je potřeba sehnat na druhý den dopravní prostředky. Těžká věc, když široko daleko je jediné auto, které patří nemocnici. O transport se tu starají jednostopá vozidla. Jenže byť byla návštěva ohlášená, motorky pro celkově dvanáct kontrolorů nikdo neobstaral. Takže teď se horečně jedná, kde je schrastit. Debatu komplikuje fakt, že se vede v úředním jazyce, tedy francouzštině, kterou však ne všichni zvládají bez problémů. Lievin Bengana na otázku, proč řešení nehledají raději ve svahilštině, reaguje trošku dotčeně: „Jsme tu přeci všichni intelektuálové.“ Konžané jsou mistři improvizace, takže se na druhý den jen hodinu po domluvené hodině odjezdu motorky i se svými šoféry v požadovaném počtu shromáždí. Sice se někde zapomene jeden člen výpravy, ale ostatní se po dvojicích rozjedou na vizitu do svých zón.

Všichni si zkušeně berou holínky, protože cesty jsou tragické. Často je třeba sesednout, aby se v rozbahněném úseku motorce ulevilo. Do dvacet kilometrů vzdálené Milendy to trvá přes hodinu a to máme ještě štěstí, že neprší a že se nás hlídka dětských vojáků při pohledu na bílou tvář a loga Člověka v tísni na vestě neobtěžuje zastavovat.

Konžské děti

Řehtání úředního šimla

U vchodu do zdravotního střediska před zákazovou značkou s přeškrtnutým samopalem nás vítá jeho 42letý šéf Sabiki Assumami. Na starosti má 5800 pacientů. Nejčastěji řeší případy malárie, průjmová onemocnění a porody. „V průměru jich máme 18 za měsíc,“ vyčísluje usměvavý muž, kterému inspektoři hned začnou velkopansky tykat.

Za pozornosti místních děcek, které nadchne přítomnost bělocha ve vesnici, se usadíme kolem stolu v čekárně pod blednoucími plakáty zahraničních neziskovek, které vyzývají mimo jiné k řádné hygieně a plánovanému rodičovství. Je jedenáct hodin a Bengana s Ngabayekou vytahují své formuláře. Schovají je až v 17:20. Pracuje se bez přestávky. Nikdo si neodskočí na jídlo ani na latrínu.

Jak už to tak na inspekcích bývá, prověřují se více papíry než skutečné fungování zdravotních center. Assumami má však lejstra, která mu leží na chaotické hromadě, překvapivě v pořádku. Pacienti mají své karty a vše je z nich pochopitelné, i když do nich nahlédne laik z Evropy. Třeba se v nich ukáže, že sestra buď plave v aritmetice, nebo nezvládá dělat obchůzky k rodičkám v předepsaných čtyřhodinových intervalech.

Assumami dokonce ze šuplíku vytáhne i šanon s krasopisně vyvedenými životopisy všech zaměstnanců včetně hlídače, tak jak to ministerstvo v Kinshase vyžaduje. Kontroloři však přece jen chybu najdou – na dveřích chybějí jmenovky jednotlivých zdravotníků. Milenda tak v hodnocení ztratí několik bodů. I v Kongu umí úřední šiml hlasitě zařehtat.

Sophie Salome

Zázračné porodní statistiky

Důležitější je, že v čekárně visí ceník služeb, Například: prohlídka dospělého – 500 franků, léčba malárie – 1500 franků, porod – 5000 franků (1000 franků = cca 22 korun). Dříve, když erár přestal doktory a spol. vyplácet a neziskovky ho ještě nezastoupily, žil personál jenom z toho, co mu dali sami nemocní. Proto se ceny pohybovaly až na čtyřnásobku a chudé obyvatelstvo se návštěvě ordinace vyhýbalo do chvíle, kdy už bylo často pozdě.

Když do financování zdravotnických zařízení vstoupily zahraniční organizace, daly si podmínku – budeme vás pravidelně vyplácet, ale ceny se musejí snížit a sjednotit. Díky tomu lapiduchům ubylo práce s vymáháním dlužné částky od pacientů, kteří zařízení opustili bez placení. Na vesnici, kde se všichni znají, to přeci jen nebyl takový problém, ale třeba v megapoli Kinshase lze vysokým plotem ohrazené nemocnice vyjít, jen když vrátnému ukážete potvrzení o zaplacení péče. Jinak vás tam drží jako v žaláři.

Pozitivním výsledkem snížení cen je, že počet porodů v hliněných chýších v nehygienických podmínkách výrazně poklesl. „Od té doby, co jsem sem před dvěma roky nastoupil, nám tu neumřela ani jedna matka, ani jeden novorozenec,“ chlubí se Assumami, který má na bílém plášti logo Člověka v tísni. Ale inspektoři ho hned okřikují, že to v Kongu není možné. „Tak se podívejte do záznamů,“ opáčí kritizovaný. Ngabayeka převrací stránky a nakonec slavnostně vykřikne: „Ale do předporodní poradny vám chodí jen 63 procent matek. To se musí zlepšit!“

Ordinace

Pořádek v lejstrech dělá lepší platy

Kontroluje se i to, zda jsou v lékárně medikamenty seřazené podle abecedy a zda nechybí něco z výbavy, jako fonendoskop, tlakoměr, váha na miminka či teploměr. Jeho fungování se prověří tím, že se na chvíli položí na rozpálenou střechu.

Assumamiho nejvíce rozčílí, když na něm Ngabayeka s Benganou, kteří si při tepání jeho práce neberou servítky, požadují, aby sepsal svoji vizi rozvoje střediska. „Ale co mám plánovat, když od státu nedostávám žádné peníze. Proč se zdržovat plány, o kterých vím, že je vláda nikdy neuhradí,“ běduje. Každopádně další body dolů.

Není to jen nějaká statistika pro pobavení papalášů v Kinshase ani bezúčelné mrhání časem a financemi. Pokud se výsledky na základě inspekcí, které se opakují v tříměsíčních intervalech, v konkrétním zařízení zlepší, donoři přitlačí při vyplácení mezd personálu. Odměny jsou tu dost bídné – vedoucí zdravotního střediska, když sečte všechny příjmy od eráru, neziskovek a nemocných, si přijde v přepočtu na 2 tisíce korun měsíčně. Assumamimu se není co divit, když při každé ztrátě bodu zkřiví ústa. Utíkají mu tak franky z jeho osobního rozpočtu. Nakonec se však usmívá vítězně. Dostane se na 75,9 % konžského ideálu, což představuje skokové zlepšení o 20 % oproti předchozí kontrole.

Zdravotní centrum v Milendě

Vždy připraven!

I on uznává, že inspekce svůj smysl mají. Jedním z hlavních problémů v Kongu při správě věcí veřejných je chaotičnost. Důsledné lpění na dodržování pravidel a předpisů to může postupem času zlepšit. Nicméně nezaujatý pozorovatel musí s Assumamim soucítit, když nemůže z hromady papírů vyštrachat požadovaný dokument a vymlouvá se: „Já vás čekal až příští týden, to bych si všechno připravil.“ Ngabayeka na něj přísně pohlédne a káravým hlasem řekne: „Musíš být připravený každý den. Pokud tě třeba pacient požádá o nějaký doklad, musíš vědět kam pro něj sáhnout, i kdyby ses právě probudil.“ Mistři kulatého razítka jsou zkrátka všude na světě stejní.
Cestu podpořila organizace Člověk v tísni.

Ohodnoťte tento článek!