Léčba diabetu 2. typu

Léčba se opírá o dva základní pilíře. Prvním z nich je striktní dodržování diabetické diety a druhým zvýšení pohybové aktivity. Obě tato opatření by měla vést v ideálním případě nejen k redukci tělesné hmotnosti pacienta, ale také by měla zlepšovat využití cukru v krvi jako zdroje energie.

Pokud uvedená opatření nestačí k dosažení uspokojivých hladin cukru v krvi, přistupujeme k podávání léků – perorálních antidiabetik. Základním předpokladem léčby těmito léky je zachována vlastní sekrece inzulinu, která však nestačí udržovat normální hodnoty glykemie (hladiny cukru v krvi). Tyto léky nenahrazují diabetickou dietu, redukci nadměrné hmotnosti ani přiměřený pohyb. Cukrovka léčená tabletami není lehčí než cukrovka léčená inzulinem. Při dlouhodobě neuspokojivých hladinách cukru v krvi může docházet ke stejným pozdním komplikacím. Č

asto je nezbytné po určité době přejít z léčby perorálními antidiabetiky na léčbu inzulinem. Někdy je naopak možné po zhubnutí a zintenzivnění pohybové aktivity tyto léky vysadit. V určitých situacích je nutné i při léčbě perorálními antidiabetiky přechodně přejít na léčbu inzulinem. Jedná se zejména o dobu závažnějšího onemocnění (infekce, operace), hojení rozsáhlejších poranění nebo dobu těhotenství. Trvalé převedení na inzulin je nevyhnutelné při selhání léčby perorálními antidiabetiky, při rozvoji některých komplikací diabetu.

ROZDĚLENÍ ANTIDIABETIK

Perorální antidiabetika můžeme rozdělit do několika základních skupin: A. Léky, které zvyšují sekreci vlastního inzulinu a zlepšují jeho účinek, například deriváty sulfonylurey nebo glinidy Při užívání těchto preparátů se mohou vyskytnout hypoglykemie, hlavně při vynechání pravidelného jídla, nezvyklé fyzické námaze a požití většího množství alkoholu. Velmi rizikové je pití alkoholických nápojů nalačno. Pokles hladiny cukru v krvi může být u starších pacientů hlubší a napodobovat cévní mozkové příhody a zmatenost.

B. Léky, které nepůsobí na výdej inzulinu ze slinivky, ale zvyšují citlivost tkání k vlastnímu inzulinu a blokují novotvorbu cukru v játrech, tj. biguanidy U této skupiny léků nehrozí výskyt hypoglykemie. Biguanidy jsou předepisovány zejména pacientům s nadváhou nebo obezitou. Nezvyšují chuť k jídlu a zlepšují odbourávání tukové tkáně. Nebezpečná je jejich kombinace s alkoholem. Při jejich užívání je nezbytná trvalá abstinence.

C. Glitazony, tedy léky, které působí uvnitř svalových a tukových buněk, na jejich jaderných receptorech Příznivě ovlivňují metabolismus glukózy a tuků, snižují inzulinovou rezistenci. Bývají užívány rovněž v kombinaci s metforminem, méně často i s deriváty sulfonylurey. Pioglitazon je možné podávat také v kombinaci s inzulinem. Nežádoucími účinky bývají nárůst tělesné hmotnosti, zadržování tekutin v těle, riziko poškození jater, u těch, kteří v minulosti prodělali srdeční selhání, může vést k jeho opakování.

D. Léky blokující vstřebání cukrů z tenkého střeva Jejich vedlejší účinky jsou minimální, ovšem jen při dodržování diety s nízkým obsahem sacharidů. Z nerozštěpených cukrů vzniká v tlustém střevě metan. Ten způsobuje plynatost a nadýmání. Hypoglykemie se vyskytují jen při kombinaci s inzulinem nebo léky zvyšujícími produkci vlastního inzulinu slinivkou břišní. V případě hypoglykemie je nutné podat hroznový cukr (glukózu), ne řepný cukr (sacharózu) nebo píchnout pacientovi glukagon nebo roztok glukózy i. v.

E. Inkretiny Inkretiny jsou vylučovány střevními buňkami jako odpověď na příjem sacharidů potravou. Mají regulační účinek na činnost slinivky břišní. Modifikují vstřebávání sacharidů ze střeva a jejich využití ve svalech, játrech a tukové tkáni, tedy v orgánech, které mají významný vliv na hladinu cukru v krvi. U cukrovky 2. typu je účinek inkretinových hormonů snížen. Proto léky, které pozitivně ovlivňují inkretinový systém, bývají určeny hlavně pro léčbu diabetiků 2. typu.

Tyto léky dělíme do dvou skupin: a) Na látky, co působí stejně jako inkretiny. Patří sem například Exenatid. Předlohou pro tento lék je látka, exendin-4, pocházející ze slin ještěra korovce jedovatého.
Významně ovlivňuje glykemii po jídle (postprandiální glykemii). Vede k mírnému snížení tělesné hmotnosti. Aplikuje se podkožně, obvykle ve dvou denních dávkách, nejlépe před jídlem.
Exenatid je doporučován pro pacienty s diabetem 2. typu, kteří špatně reagují na základní léčbu a jejich choroba netrvá příliš dlouho.
b) Druhou skupinu představují gliptiny, které zpomalují odbourávání inkretinů tělu vlastních, například Sitagliptin, Vildagliptin. Léky z této terapeutické skupiny nepodporují zvýšení tělesné hmotnosti, které jde bohužel často ruku v ruce se zlepšením kompenzace cukrovky při užívání některých jiných per orálních antidiabetik. Jejich podávání minimalizuje riziko vzniku hypoglykemie i při těsné kompenzaci cukrovky. Při jejich užívání se téměř nevyskytují otoky v obličeji, které mohou být nepříjemným vedlejším efektem léčby perorálními antidiabetiky z jiných skupin. Gliptiny bývají podávány v tabletách, 1–2x denně, mohou se s výhodou kombinovat s metforminem i deriváty sulfonylurey někdy i s glitazony. Bývají podávány pacientům s diabetem 2. typu zejména v počátečních stadiích choroby. Snižují riziko hypoglykemií, proto lze gliptiny použít u pacientů s vysokým rizikem hypoglykemie nebo v případech, kde je hypoglykemie spojena s rizikem komplikací.

Zásady užívání perorálních antidiabetik

1. Dodržovat diabetickou dietu a s ní spojená režimová opatření.

2. Snažit se o dostatečnou pohybovou aktivitu v souladu s celkovým zdravotním stavem.

3. Docílit přiměřené tělesné hmotnosti, vážit se pravidelně.

4. Předcházet hypoglykemiím (pravidelným jídlem, opatrností při konzumaci alkoholu a fyzické námaze).
5. Provádět selfmonitoring (sebesledování) podle návodu ošetřujícího lékaře.


O autorovi: Připravila: MUDr. Mgr. Sylvie Špitálníková

Léčba diabetu 2. typu
Ohodnoťte tento článek!
3.5 (70%) 2 hlas/ů