Odpovědnost za škodu na zdraví

Téměř každý lékařský výkon je spojen s určitým rizikem pro pacienta, přičemž stupeň takového rizika je úměrný složitosti prováděného výkonu.

Lékař není a ani nemůže být zodpovědný za výsledek prováděné léčby v tom smyslu, že by měl být volán k odpovědnosti tehdy, kdy se ani přes řádně provedenou léčbu nepodařilo dosáhnout požadovaného zlepšení zdravotního stavu pacienta či záchrany jeho života. Pokud však dojde k pochybení, má pacient právo požadovat náhradu způsobené škody či nemajetkové újmy.

Formy odpovědnosti

Vzhledem k současné právní úpravě můžeme v odpovědnostních vztazích mezi lékařem či zdravotnickým zařízením a pacientem rozlišovat obecnou odpovědnost za škodu, odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, která byla použita k lékařskému výkonu, dále pak odpovědnost za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti a v neposlední řadě také odpovědnost trestněprávní.

Zatímco odpovědnost za škodu na zdraví může nastoupit v případě zdravotní újmy pacienta, odpovědnost za zásah do osobnostních práv má své místo v případě, kdy ze strany zdravotnického zařízení či ošetřujícího lékaře nebylo respektováno právo pacienta na svobodný a informovaný souhlas s prováděným vyšetřovacím či léčebným výkonem, či byla porušena s tím související povinnost dostatečného poučení pacienta.

Obecná odpovědnost za škodu

Dle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti (v našem případě postup non lege artis při lékařském výkonu), vznik škody (tedy újmy na životě či zdraví pacienta), dále existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, jakož i zavinění, ať již ve formě úmyslu či nedbalosti.

Jestliže způsobí škodu na zdraví pacienta lékař, který je zaměstnancem zdravotnického zařízení, vzniká zpravidla odpovědnostní vztah přímo mezi zdravotnickým zařízením a pacientem. Odpovědnostní vztah mezi lékařem a jeho zaměstnavatelem, tedy zdravotnickým zařízením se pak řídí pracovněprávními předpisy čili příslušnými ustanoveními zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnanců za škodu.

Ustanovení § 421a odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že každý odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, které bylo při plnění závazku použito, přičemž se této odpovědnosti nemůže zprostit. Uvedená odpovědnost se vztahuje i na poskytování zdravotnických služeb.

Na rozdíl od obecného odpovědnostního vztahu, jenž vzniká v případě zaviněného porušení postupu lege artis ze strany lékaře (či jiného zdravotnického pracovníka), má pro vznik této zvláštní odpovědnosti význam skutečnost, že škodný následek (škoda na zdraví), byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze přístroje či jiné věci použité k léčbě, a to bez ohledu na zavinění. Okolnosti mající původ v povaze přístroje mohou souviset jak se závadou takového přístroje, tak i s jeho běžnými vlastnostmi.

V praxi se tak může jednat o velmi širokou škálu předpokladů vzniku této odpovědnosti. Jako příklad lze uvést popálení pacienta při používání ozařovacího přístroje nebo rentgenu, či o zdravotní újmu při použití nesterilních injekčních jehel.
Uvedená odpovědnost může ovšem nastoupit i v případě poruchy zdraví v důsledku řádného použití injekční jehly, kdy příčina škody na zdraví spočívala v důsledku reflexního mechanismu pacienta souvisejícího s jeho osobní dispozicí.
Může se jednat i o vznik škody vyvolaný vedlejšími účinky léčiva, jestliže nebylo známo, že k takovým vedlejším účinkům může dojít.

Rozsah náhrady škody

Podle příslušných ustanovení občanského zákoníku se při škodě na zdraví odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, dále pak ztráta na výdělku, náhrada za dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, náhrada za ztrátu na důchodu, jakož i náklady léčení. Občanský zákoník upravuje i jednorázové odškodnění pozůstalých při usmrcení a další náhrady při usmrcení.

Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění je stanovena vyhláškou MZ ČR. Odškodnění bolesti se určuje dle sazeb bodového ohodnocení, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků, přičemž je za bolest považováno každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví poškozenému. Rovněž odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení.

Toto odškodnění náleží za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním.
Při náhradě ztráty na výdělku způsobené škodou na zdraví se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého dosahoval před poškozením.

Náhrada má formu peněžitého důchodu.
Poškozenému rovněž náleží náhrada za dobu pracovní neschopnosti, jež činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenskou. Další z nároků poškozeného, a sice náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.

Jednorázové odškodnění

Náhrada za ztrátu na důchodu náleží v částce rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v období rozhodném pro vyměření důchodu.

Při škodě na zdraví jsou hrazeny i účelné náklady spojené s léčením. V případě škody spočívající v usmrcení příbuzného náleží manželovi či manželce, každému dítěti jako i každému rodiči, jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč. Každý sourozenec zesnulého pak má nárok na jednorázové odškodnění ve výši 175 000 Kč a každá osoba blízká, jež žila s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou smrti, ve společné domácnosti, má nárok na 240 000 Kč.

Při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte má každý z rodičů nárok na odškodnění ve výši 85 000 Kč. Pozůstalí, kterým zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, mají nárok na náhradu nákladů na výživu, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Dále se při usmrcení hradí přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným, a to tomu, kdo tyto náklady vynaložil.

Práva pacienta Škála možných zásahů do osobnostních práv pacienta je značně široká a může spočívat v řadě různých druhů porušení jeho legislativně chráněných zájmů. Mezi předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu patří porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění.


O autorovi: JUDr. Tomáš Tuza, advokát

Ohodnoťte tento článek!