Poznejte demenci správně a včas

„Alzheimerova nemoc je hrozba přehlížená laiky, příbuznými, praktickými lékaři a dokonce i specialisty,“ říká doc. MUDr. Aleš Bartoš, Ph. D. z FN Královské Vinohrady v Praze, který spolu s PhDr. Martinou Hasalíkovou v těchto dnech vydal knihu „Poznejte demenci správně a včas“.

ilustrační foto

* V jaké míře se v České republice vyskytuje demence a jak jsme na tom v porovnání s Evropou?

Žádná epidemiologická data o výskytu demence v Česku nejsou známa. Na základě údajů z vyspělých zemí odhadujeme, že u nás by v současnosti mohlo být asi 100 000– 120 000 pacientů s Alzheimerovou nemocí.

* V knížce se hodně zmiňujete o včasné diagnóze. Jak se má člověk zachovat, aby se u něj „alzheimer“ brzy rozpoznal?

V České republice existuje světově unikátní projekt nazvaný Dny paměti, který vytvořila Česká alzheimerovská společnost a o kterém také píšeme v naší knize. Je zaměřen na vyhledávání osob, které mají pocit, že jim neslouží paměť. Asi ve 20 kontaktních místech České alzheimerovské společnosti po celé České republice probíhají bezplatná vyšetření paměti. Kdokoli má pocit, že zapomíná, má možnost se nechat otestovat vyškoleným personálem.

Sadou testů a dotazníků je možné orientačně zjistit, zda je výkon ještě odpovídající věkovým změnám a přirozenému stárnutí, nebo zda by se mohlo jednat o onemocnění. Pokud výsledek ukazuje poruchu, je dotyčný odeslán k některému ze specialistů. U nich je možné upřesnit diagnózu po důkladném vyšetřování. Za dva a půl roku využilo služeb projektu přes 2000 lidí z celé naší republiky, z nichž asi 40 procent bylo odesláno k další diagnostice a léčbě ve spolupracujících ordinacích neurologů, psychiatrů a geriatrů.

Při prvních analýzách se ukazuje, že je tímto systémem zachycena řada osob včas, ještě s lehkými poruchami. Výhodou je jeho přívětivost. Prvozáchyt se neodehrává „u doktora“, člověk je během něj ve velmi civilním prostředí. Samozřejmě je důležité, aby se lidé i lékaři o této možnosti dozvěděli. K tomu slouží i naše kniha.

* Ve své knížce oslovujete praktické lékaře, mluvíte přímo k nim. Co očekáváte v tomto směru?

Původní zadání knihy mělo být adresováno především jim. Praktický lékař bývá tím, kdo by zde mohl mít klíčovou roli, ale ne vždy ji opravdu sehraje. Chápeme, že jsou zatíženi běžným chodem své práce i různými preventivními programy. Rozumíme tomu, že jsou důležité, ale zdá se, že tématika vyšetřování poznávacích, kognitivních zdatností do rejstříku jejich běžných vyhledávacích činností nepatří vůbec.

Je pravděpodobné, že jejich ordinacemi prochází řada osob, které trpí poruchami paměti, kognitivními poruchami, demencí, aniž by si toho kdo všiml. Potěšilo by mne, kdyby tomu tak nebylo a přispěla by k tomu například i naše kniha.

* Jak si vysvětlujete, že nejbližší příbuzní, ale i lékaři nepoznají kognitivní poruchu či demenci?

V knize se právě snažíme podávat návod, aby si všimli. Poruchy paměti a kognitivní poruchy jsou zvláštní a záludné v tom, že často dlouho nebývají na dotyčném snadno rozpoznatelné. Přijde výborně ustrojen, společensky skvěle frázuje a dokáže dokonale maskovat – vědomě, ale především asi nevědomě – své nedostatky v duševních schopnostech. Nejbližší lidé, praktičtí lékaři a dokonce ani lékaři specialisté jiných oborů než psychiatrie a geriatrie, vůbec nepoznají, že dotyčná osoba trpí demencí.

Při své konsiliární činnosti u starších osob občas rozšířím vyšetřování na poznávací, kognitivní funkce mimo hlavní potíže pacienta (bolesti zad, brnění nohou, otřes mozku apod.). Někdy jsem překvapen, jaké kognitivní nedostatky se dají najít cíleným vyšetřováním. Občas se přičítají prostému stárnutí. Je pravda, že zejména při lehkých poruchách paměti není snadné odlišit přirozené stárnutí od patologického, jsou i lékaři, kteří považují demenci pouze za urychlené stárnutí a nikoli nemoc.

Špatná diagnostika demencí také vyplývá z nedostatečné znalosti vhodných metod k jejich rozpoznání. K tomu, aby více vstoupily do povědomí, by měla sloužit i naše kniha. I při dobré informovanosti je však další překážkou velká časová zátěž, prostě takové vyšetření zabere daleko více času než např. změření tlaku krve nebo odběr krve. Z toho asi pramení neobliba se těmito poruchami zabývat.

U rodinných příslušníků si myslím, že to bývá z jakéhosi pocitu sounáležitosti: „To je přece můj tatínek, maminka, manžel…, vždycky byl zdravý, to on jen zapomíná věkem…“ Poslední, kdo si všimne, je rodina. A nechají toho člověka dojít do pokročilé demence, kdy už nemám moc co nabídnout a možnost ovlivnění nemoci účinnými léky je minimální.

* V knize jsem nenašla obvyklou kapitolu hovořící o novinkách v léčbě. Proč tam není?

Bohužel, novinky se totiž nekonají. Naštěstí jsou už přes 10 let k dispozici léky, které postup Alzheimerovy nemoci alespoň zpomalují. Pomáhají tak snižovat zátěž pečovatelů, protože toto onemocnění se týká i jich. Odnášejí to dokonce leckdy víc než samotný pacient, který si svoji nemoc často vůbec neuvědomuje. Diví se, proč je vlastně vyšetřován. Nejde však o léčbu, která by nějak dramaticky ovlivnila osud pacienta. Ten je nelítostný a obvykle za tři až pět let vede nemoc ke smrti dotyčného.

* Určitou dobu se hovořilo o očkování proti „alzheimeru“. Dočkáme se ho?

Světově proslulý pokus s očkovací látkou provedl významný americký odborník v roce 1999, kdy naočkoval látku myším. Imunitní reakce takzvaně vyčistila mozek od jakýchsi „sazí“, jimiž je mozek pacientů s Alzheimerovou nemocí zanášen. Pokus vzbudil velké naděje a očekávání. Výzkum byl doveden až k vývoji očkovací látky pro člověka, jež obsahovala bílkovinu zčásti podobnou bílkovinám, které se vyskytují v mozku.

Bohužel však u některých pacientů došlo k závážným komplikacím, zejména k encefalitidám, a tak byla léková studie ukončena. Podle výsledků pitev osob, které se experimentu s očkováním účastnily a zemřely, ať už v rámci zmíněných komplikací nebo přirozeného vývoje, část z nich skutečně mozek vyčištěný od oněch „sazí“ měla. Ovšem při porovnání s kontrolní skupinou, která tuto očkovací látku nedostávala, nebyl mezi očkovanými a neočkovanými příliš velký rozdíl poznávacích schopností. Praktické dopady pro pacienty by to tedy zatím mělo malé.


O autorovi: Dana Frantálová, foto: archiv autorky, Leoš Chodura

Ohodnoťte tento článek!