Sundejte mě z toho kolotoče

Rozhodli jsme se čas od času otisknout příběh některého z vás. Hned napoprvé jde o příběh výjimečný, napsala ho totiž žena, která bojuje s chorobou tak zákeřnou, jakou je alzheimer.

Od malinka ho nenávidím. Je mi vždy zle, když se na něj podívám. Nikdy nechodím na kolotoč, to je moje zásada. Ale teď je porušena. Nevím, kdo ji porušil, ale já to nebyla. Už několik hodin se mi motá hlava a neustále zvracím. Říkám si ,,asi jsem něco snědla‘‘. Sedím na posteli a přemýšlím ,,proč mám všechen nábytek na stropě‘‘?

Měla bych ho dát zpět na své místo! Ale je mi tak zle, že nemám už ani sílu přemýšlet. Nakonec zůstávám ležet na zemi v koupelně u záchodu, protože nemám ani sílu dojít do pokoje. Já zvracím na záchodě a moje pudlice Mikinka se mnou drží basu a zvrací do postele. Asi jsme správná dvojka.
Jenom se modlím, aby už ten kolotoč někdo zastavil. A po 12 hodinách hrůzy, asi zázrak. Rachotí klíč ve dveřích a někdo přichází.

Říkám si, asi je to pán, co zastavuje kolotoče. Byl to můj syn Petr? Ale to já nevím. Začal mě nějak tahat a najednou jsem byla někde úplně jinde.
Bylo to moje štěstí, že syn došel. Měli jsme něco vyřizovat. Teď už je fajn, že se nemusím dívat, jak mi lítá nábytek po stropě.

Asi jsem u doktora, ten člověk má bílý plášť a ptá se, jak vám je paní? Odpovídám, sundejte mě z toho kolotoče a já půjdu domů.
Bílý plášť odpoví, kam byste chodila, vypadáte jak na silvestra ve dvě ráno.
Teď už mě to naštvalo a říkám, já nejsu opilá, mně se jenom motá hlava z toho kolotoče a není silvestr, je léto vy vole. Tak už to někdo zastavte, řvu na ty dva chlapy. Ale ti něco šuškají a mě jen přidržují, abych nepadala. Bílý plášť mi něco píchá a dál už nic nevím.

Chci spát, jsem vyčerpaná

Najednou je všemu konec. Pomalu otvírám oči. Bojím se kolotoče. Hurá, už se nic nemotá, jsem Šťastná. V ruce mám kapačku, asi jsem v nemocnici. U postele sedí mladý černovlasý, vysoký muž. Je na něm vidět, že si ulehčením oddychl, když jsem otevřela oči a pátravě jsem si ho prohlížela. Bylo ticho a ten mladík mě vzal za ruku. Nevím, proč to dělá, nemám sílu se mu vyškubnout, neznám ho a nechci, aby mě držel za moji ruku. Jediné, na co se zmůžu je, že se zeptám, a vy jste kdo?
Odpověděl, já jsem tvůj syn, Petr. Měla jsi mami mrtvičku, ale už je dobře, a začíná mě krmit kuřetem. Kuře miluji, a tak nic neříkám a pomalu jím.

V hlavě mi ale lítají myšlenky, že asi jsem v blázinci, cizí člověk mě tu krmí a říká mi mami a kde je ten chlap, co zapomněl zastavit kolotoč? Ten by snad patřil do blázince! Ten svět je ale divný. Už to kuře nechci. Chci spát, jsem vyčerpaná.
Pár dní se mnou dělají různé testy, potom dají lejstra a léky tomu mládenci a jdu domů. Vrchol všeho byl, že si ten mladík dovedl asi osmiletého chlapečka, a ten mi bez zábran říká, ahoj babi, já jsem tvůj vnuk Honzík! Raději mlčím, už ať jsem doma. Tady v tom blázinci je možné všechno.

Do plánu se vloudila chybička

Doma je uklizeno, nábytek na svém místě, postel převlečená a všechno vypráno. Začínám se cítit v bezpečí.
Odpoledne zase přišel ten mladík a dovedl mi pejska. Je to pudlice aprikot a hrozně kňučí a pořád mě olizuje. To je můj pes! ,,Však ti ho mami vedu, bylo jí už po tobě smutno!‘‘ Donesl něco na jídlo, dal to do lednice, nachystal mi léky a odešel. Přišel asi za dva dny, podívat se na nás dvě: ,,Jak se máte, kočky?‘‘

,,Já dobře, ale ten pes pořád stojí u lednice a já nevím, co chce.“ Otevřel ledničku a povídá: ,,Vy jste nic nejedly? Ten pes má hlad!‘‘ A tak nás nakrmil, mně pomohl s hygienou. Potom ze sebe shodil tepláky a triko, asi spěchal, naházel vše, jak to ze sebe strhl, naruby na křeslo a zase odešel. V duchu si dělám plán. Ráno, až si odpočinu, půjdu za paní doktorkou a budu jí to žalovat. Cizí muž mi tady nebude hospodařit. Do mého plánu se ale vloudila chybička.

Nemůžu najít žádné oblečení. Celý den hledám a večer padám do postele únavou. Nechám to na zítřek a ráno znova hledám, nic ale nenajdu.
Vtom mi padly oči na oblečení, které tam nechal ten mladík. Docela mi padlo. To, že bylo na ruby, mi nevadilo, ani se mi nezdálo moc velké, i když rozdíl mezi mnou a tím mladíkem byl 40 kilo a 30 centimetrů.

Chci spát, jsem vyčerpaná

Bydlím ve středu města, tak se musím hezky upravit. Taky se za mnou každý otáčí. V duchu si říkám, vidíš, jak se lidem líbíš. K doktorce je to kousek, cestu znám.
Čekárna je plná. Je LPK, lékařská posudková kontrola, ale to já nevím. Jsem středem pozornosti. Vychází sestřička z ordinace, volá dalšího. V tom mě uvidí a orosí se jí čelo. Okamžitě mě bere dovnitř. Stouplo mi sebevědomí, že všechny pacienty předbíhám.

Doktorka se ale zlobí, chce volat sanitku. Já se zase bojím, protože tam není sama, ale je tam i jiná lékařka.
Úplně zapomínám, proč tam vlastně jsem. Slibuji doktorce, že půjdu domů sama, že trefím. Souhlasí a říká: ,,Zatím sem nechoďte, všechno se mnou vyřizuje váš syn Petr, který se o vás dobře stará.“ Tím vlastně odpověděla na moji nevyřčenou otázku, kdo je ten mladík. Takže má cesta s módní přehlídkou nebyla zbytečná. Aspoň se lidi pobavili. Stejně každej lítá jako rapl, a tak se alespoň na chvíli zastavili, zasmáli se a vydechli si.

Ohodnoťte tento článek!