Volejbal

Tento sport pochází z USA: vymyslel ho 9. února 1895 William G. Morgan z amerického státu Massachusetts. Předsevzal si vytvořit bezkontaktní halový sport s minimálním rizikem zranění. V tu dobu zřejmě netušil, že jeho hra najde své obdivovatele i daleko za mořem a vydrží přes sto let.

volejbal

Slovo volejbal vychází z anglického volleyball (volley – volej, přímé odehrání míče, aniž by se dotkl země, ball – míč; česky též odbíjená) a je označením pro týmový míčový sport, který je dnes populární po celém světě. Jeho vynálezce William G. Morgan volejbal původně pojmenoval „mintonette“, podle způsobu odehrávání míčů se ale sportu začalo říkat volejbal. Pravidla jsou jednoduchá: ve hře se dvě družstva na obdélníkovém hřišti rozpůleném sítí snaží odehrát míč na soupeřovu polovinu tak, aby ho soupeř nezpracoval a míč se dotkl země.

Mezinárodní volejbalová federace FIVB byla založena v roce 1947 a první mistrovství světa se pořádalo v roce 1949 v Praze! Od roku 1964 je volejbal součástí programu olympijských her. V roce 1986 přijala FIVB i jeho variantu – plážový volejbal, který se stal součástí programu olympijských her v roce 1996 v Atlantě v USA.

Úrazová epidemiologie volejbalu

Sportovní úrazová epidemiologie je disciplína, která se věnuje porozumění druhům zranění, která se přihodí sportovcům. Dále studuje rizikové faktory, které činí sportovce náchylnými ke zranění.
Výzkum ukázal, že zranění, která sportovec utrpí v jednom sportu, se liší od těch, která jsou způsobena účastí v jiných sportech. Specifické „úrazové vzory“ jsou výsledkem souhry rizikových faktorů, které patří ke sportovci, a těch, které tkví v samotném sportu a sportovním zařízení.
Četnost úrazů u mužů a žen je stejná. Muži ale trénují více. Akutními úrazy u volejbalistů jsou úrazy hlezna a prstů. Chronické stavy, které bývají obvykle léčeny, jsou kolena a ramena.

Mladí sportovci

Děti jsou fyziologicky i anatomicky nedospělé. Jak rostou a vyvíjejí se, nastávají anatomické a fyziologické změny ovlivňující nejen sportovní potenciál a výkon, ale také náchylnost k poranění.
Kosterní a svalový systém mladého sportovce je odlišný od dospělého. Dětské kosti rostou. Místa, odkud kosti rostou, jsou na konci dlouhých kostí (chrupavčité růstové y) a jsou vysoce náchylná na poranění. Důsledkem úrazu těchto plotének mohou být trvalé poruchy růstu poraněné kosti. A jelikož se ploténky nacházejí na konci dlouhých kostí tam, kde je skloubení s další kostí, může i navenek banální úraz kloubu způsobit poranění růstové ploténky. Bylo zjištěno, že sporty s vysokým počtem výskoků jsou vysoce rizikové z hlediska zranění. Děti jsou také méně zdatné, následkem toho při sportovním výkonu vydávají více energie. Její výdej je však méně účinný, dochází k větším ztrátám tepla. V souvislosti s výdejem tepla jsou děti více náchylné k onemocnění. Mladí sportovci se méně potí a mají vyšší práh žízně! Proto nemají potřebu pít, ačkoli vodu ztrácejí.

Mechanismy úrazů

Mechanismy úrazů dělíme na přímé, tedy na úrazové násilí, které jde přímo na postiženou část těla, a nepřímé – úrazové násilí je přeneseno častějším kontaktem s míčem, s protihráčem, se zemí po dopadu nebo se spoluhráčem či s jiným sportovním zařízením. Velmi časté úrazy představuje poškození pohybového aparátu vlivem úrazu a chronických stavů. Jedná se zejména o poškození kostí, tedy zlomeniny, naštípnutí či záněty okostice. Dále o poškození vazů, svalů, šlach a kloubů. Časté je též poranění kůže: odřeniny, puchýře, mozoly, podkožní krevní výrony při pohmožděninách a povrchní tržné rány.

Mikrotraumata a chronické stavy

Mikrotraumata jsou drobná poranění organismu, která jsou charakterizována minimálním ovlivněním výkonnosti i relativně malými subjektivními příznaky. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že postižený je často ani nepozoruje a pokračuje v plném tělesném zatížení. Na postižené tkáni, zejména ve svalech, tak vznikají místní změny, jako jsou malé praskliny a drobná krvácení. První změny se objeví na mikroskopické úrovni. Nastává infiltrace vazivem, tzv. vazivová degenerace, která může přecházet až k osifikujícím procesům (v místě poranění se vytváří kostěná tkáň). Další změny se mohou projevit na kostech a na kloubech, kde se rovněž mohou objevovat osifikace v kloubních pouzdrech, úponech svalů, šlach, vazů.

Pokud jde o chronické stavy, typické pro ně jsou plíživý nástup a střídání intenzity obtíží, které narůstají s věkem. Za příčiny je možné považovat opotřebení přemírou přiměřené (fyziologické) zátěže, nadměrnou opakovanou zátěž při extrémních sportovních výkonech, opakované úrazy, zejména v oblasti kloubů, a jejich nedůsledné léčení.


Rizikové faktory volejbalu

tréninkový proces – četnost tréninků, nároky na biorytmus
nedostatečné rozcvičení – svalové protažení, kloubní pohyblivost
náročný program – tréninky, zápasy
zdravotní problémy – doba rekonvalescence, „přecházení“
nemocí výživa, pitný režim – zásoba energie, hydratace, odvádění tepla
životospráva – doba spánku, pasivní i aktivní odpočinek
podíl vnějšího prostředí – terén, okolní teplota


O autorovi: Eva Maraulasová

Volejbal
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů