Proč je dobré mít více pojišťoven a jak je rozpohybovat

Po pádu komunismu jsme se rozhodli transformovat státní zdravotnictví do pluralitního systému založeného na veřejném zdravotním pojištění. Proces proměny skončil v půli cesty. A dnešní kříženec státního a pluralitního systému v sobě koncentruje spíše jejich negativa než pozitiva. Místo předvídatelného světa, ve kterém regulátor reguluje, pojišťovák pojišťuje, zdravotník léčí a občan jim všem za dobré služby přímo či nepřímo platí, máme systém plný konfliktů zájmů, kolektivní neodpovědnosti, markýrovaného řízení, deficitních a vědomě porušovaných pravidel, práva silnějšího, ročního horizontu úhradových vyhlášek a absence dlouhodobých investic do lidí, budov a zdravotních programů.

Přesto je potřeba velmi hlasitě říci, že i tato nedokončená proměna zdravotnictví nás zatím uchránila osudu našich sousedů. Poláci se vrací z vandru od krajských pojišťoven přes centrální pojišťovnu zpátky ke státnímu financování zdravotnictví, Maďaři mají jednu pojišťovnu pod státní kontrolou, a Slováci to naopak přestřelili s privatizací bez funkčních regulací. Výsledek je stejný – solidarita dostává na frak a pacienti při čerpání péče rozdávají obálky. My už k tomu máme také nakročeno, ale to souznění s Visegradem bychom neměli přehánět. Stále ještě máme šanci dát zdravotnictví do fazóny bez většího třesku a emocí.

Co je potřeba udělat

První podmínkou dobrého fungování systému je odvození příjmu veřejné pojišťovny od očekávaných nákladů jejího pojistného kmene a možnost vzájemné cenové konkurence. Od 1. 1. 2018 bude přerozdělení rozšířeno o vliv farmaceuticko-nákladových skupin, takže to máme z poloviny vyřešeno. Vedle pojistného vstupujícího do přerozdělení by měla být vybírána i nominální částka, jejíž výši si ZP sama nastaví podle své očekávané bilance. Odstraní to problém s přebytky a deficity na účtech pojišťoven a poskytne motivující informaci pojištěncům. Druhou podmínkou je samostatnost pojišťoven se svéprávnými, zainteresovanými a odpovědnými osobnostmi ve statutárních orgánech, tedy nastavení jejich správné corporate governance. Třetí oblastí je úprava způsobu, jak zdravotní pojišťovny peníze utrácejí. Tady musí být na jedné straně zákonem definován rozsah péče, kterou jsou povinny svým pojištěncům zajistit, a na straně druhé mají mít volnost v uzavírání smluvních vztahů. Úhradová vyhláška by se měla vrátit ke svému původnímu účelu, tedy roli záchranné brzdy v situaci, kdy je prokazatelně ohrožena dostupnost některého typu péče. Čtvrtým úkolem je institucionálně zajistit činnosti, které systém potřebuje ke svému fungování. Vytvořit instituci, která na základě zákonem finovaného procesu vstupu a výstupu zdravotních služeb do/z úhrady veřejného pojištění bude určovat rozsah hrazené péče a udržovat klasifikační systémy. Založit servisní organizaci zajišťující společné činnosti, kterou v Kanceláři zdravotních pojišťoven již pojišťovny mají. Stačí jen rozšířit rozsah jejich činností o několik dalších. A konečně potřebujeme účinný dohled a kontrolu, o což by se měly podělit ministerstva zdravotnictví a financí. Až budou zdravotní pojišťovny vkládat svoji energii do efektivního zajištění kvalitních zdravotních služeb místo administrace nařízených regulací, bude vyhráno. Zasaďme se o to, aby se obdobné zadání objevilo v programovém prohlášení budoucí vlády.

O autorovi| MUDr. Pavel Vepřek, Zdravotnictví 2.0

Ohodnoťte tento článek!