Profesor Blahoš slavil

„Přívaly času se řítí jak vlnění tekoucích vod. I ty se v tišinách klidní, byť v krátkých jen oddechu chvílích.“

Tímto vlastním překladem Ovidiových veršů začínalo pozvání profesora Jaroslava Blahoše na chvíli oddechu při přátelském setkání u příležitosti jeho životního jubilea.
Do Lékařského domu v Praze mu přišla popřát řada významných osobností české medicíny a zdravotnictví – profesoři Michal Anděl, Jiří Beneš, Karel Cvachovec, Miroslav Červinka, Josef Koutecký, Pavel Pafko, Štěpán Svačina, Jan Škrha, Rudolf Zahradník, Miroslav Zavoral, Tomáš Zima, Eduard Zvěřina, doc. Jan Měšťák, MUDr. Antonín Malina a mnoho dalších. Nechyběl ani starosta města Horažďovice Ing. Michael Forman.

Pár osobních vzpomínek

Dovolte, abych se na tomto místě s vámi podělila o pár drobných zážitků, které mě s panem profesorem Blahošem pojí. Oba jsme strávili nějaký čas v Etiopii. On jako lékař, já jako manželka lékaře. Kdysi jsem na stránkách našeho časopisu stručně popsala, kterak se můj manžel snažil nabrat jakýsi vzorek mé mikroflóry při urputných střevních potížích, které mě v té zemi postihly. A to nás s panem profesorem kupodivu seznámilo. Když jsem se mu chtěla na tiskové konferenci představit, vyšel mi v ústrety s jemným úsměvem a se slovy: „Opravdu vám v té Etiopii bylo tak zle, jak píšete?“ Moc mě potěšilo, že nás čte a že četl i můj sloupek. Pobytu v Etiopii vděčím i za jeho pozvání na zámek v Blatné, kde před časem jednu letní sobotu baronka Jana Hildprandtová pořádala oslavu etiopského Nového roku. Bylo to krásné setkání, kde se kromě Etiopie hovořilo také o Janu Evangelistovi Purkyněm, který v této šlechtické rodině působil jako učitel. Poklábosila jsem si amharsky (těch deset slov, která umím) a připomněla si chuť úžasné etiopské kávy.
Pan profesor mě také naučil francouzsky, a to za deset minut. No, abych nepřeháněla, jen jednu větu, ale v tu chvíli po mě velice potřebnou. Když jsem u příležitosti povýšení prof. Blahoše na důstojníka Čestné legie v sále Buquoyského paláce „stála frontu“ na francouzského velvyslance, abych jej pozdravila, můj doprovod mě rychle naučil aspoň větu: „Excusez moi, messieur, je ne parle pas francais. Je parle anglais“. Zdálo se mi, že byl pan velvyslanec příjemně překvapen. Tu větu jsem od té doby použila mockrát, díky, pane profesore. Přejeme vám pevné zdraví a spoustu životních radostí.

Dort ve tvaru oblíbeného hudebního nástroje – harmoniky – dostal od svých nejbližších kolegů z České lékařské společnosti.
Mezi gratulanty byla také Dagmar Havlová.

Ohodnoťte tento článek!