Psychický dopad popáleninového traumatu

Popáleniny jsou nejhorším úrazem, který může člověka postihnout. U dětí nepatří mezi nejčastější úrazy, jsou však nejzávažnějším traumatem, které může dítě zažít. Rozsáhlé a hluboké popáleniny bývají velmi bolestivé a vyžadují dlouhodobou, po fyzické i psychické stránce pro pacienta náročnou léčbu.
POPÁLENINOVÉ TRAUMA

Z vlastních zkušeností víme, jak je tento úraz traumatizující. Úraz jako takový je velmi skličující, a pokud si na něj dítě pamatuje, jsou tyto vzpomínky velmi bolestné i v dospělosti. Péče, léčba i rehabilitace jsou zdlouhavé a složité. Léčbou však péče o popáleného nekončí. Péče o jizvy je dlouhodobá, často na celý život. Člověk postižený termickým úrazem celý život žije s tím, že vypadá jinak. Jeho dospívání není takové jako u ostatních mladých lidí. Starostí každodenního života je vyrovnávat se s tím, že je jiný, ošklivý. Zejména pokud jsou popáleniny deformující nebo velmi viditelného charakteru. Takto postižení lidé mívají problém se začleňováním do nových kolektivů, s navazováním přátelství či partnerských vztahů. Je těžké se do života jiných zapsat jinak než jako „ten popálený“. Je jisté, že popáleniny jsou vážným traumatem, a i když od úrazu uplyne třeba i 20 let a člověk je s ním již smířený a vyrovnaný, bez fyzických i psychických problémů, i po tolika letech potřebuje podporu, empatii a pochopení.
Úraz popálením vyžaduje specializovanou intenzivní péči. U dětí postižených popáleninovým traumatem není problémem jen psychické trauma, které popáleniny provází, ale i odloučení od jejich blízkých, vytržení ze známého prostředí, strach z cizích lidí, léčebných postupů a omezení pohyblivosti. Reakce na popálení závisí na povaze a věku dítěte a samozřejmě na závažnosti úrazu. Je známo, že dospívající jsou na změny těla nejcitlivější. Významným faktorem působícím na psychiku popáleného je lokalizace úrazu. Největší překážkou sociální reintegrace bývají postižené ruce a obličej. Roli také hraje rozsah popálenin, který fyzicky omezuje pacienta. Je třeba chápat, že i menší fyzické omezení může způsobit těžké deprese.

Komplex psychických změn

Popáleninový úraz představuje trauma, které přináší obrovskou fyzickou zátěž spjatou s operačními výkony, bolestmi a tělesným dyskomfortem. Nejčastěji pozorovanými poruchami bývají: • poruchy spánku – nespavost, • špatné vnímání reality, apatie, • pocit bezmoci, která souvisí s nesoběstačností.
Po rozsáhlém úrazu se rozvíjí komplex psychických změn. Symptomy lze rozdělit do tří skupin: 1. Akutní stres jako okamžitá reakce na traumatizující událost, která ohrozila somatickou integritu. Dochází ke snížení pozornosti, omezení schopnosti chápání, k dezorientaci, až útěkové reakci. Lze pozorovat úzkost, vztek, zoufalství. Tato reakce odeznívá poměrně rychle.
2. Posttraumatická stresová porucha je pozdější reakce na stresovou událost. Typické pro tuto situaci jsou epizody oživující prodělané trauma, sny související s emočním otupením, vyhýbání se sociálním kontaktům, někdy až suicidální myšlenky. Porucha může trvat i půl roku a někdy může přejít až do trvalé změny osobnosti člověka.
3. Porucha přizpůsobení, stav subjektivní tísně a emoční porucha, která narušuje sociální vazby jako následek přítomnosti somatického onemocnění. Přibližně do jednoho měsíce se zpravidla objevuje depresivní nálada, úzkost, obavy, neschopnost plánovat, zhoršení výkonu při každodenních činnostech, sklony k dramatickému chování, výbuchy, agresivita. Patří sem i hospitalismus u dětí.
Disfigured face syndrom a sociální smrt

V důsledku úrazu způsobeného popálením může dojít k velkému postižení, až znetvoření některé části těla. Slovo „znetvořený“ je neetické, znamená to vyjmutí člověka z lidské osoby, jako by nepatřil do tohoto světa. Psychika pacientů je ohrožena horší schopností se přizpůsobit, stigmatizací ze strany okolí a výrazným snížením kvality života. Popáleninový úraz je velmi specifický v tom, že u mnoha lidí při pohledu na jeho následky vyvolává spíše odpor než soucit. Veřejnost je v porovnání s jinými handicapy s tímto typem úrazu seznámena minimálně. Sociální okolí většinou reaguje nepřiměřeně. Lidé na postiženého někdy nevhodně zírají a neomaleně se vyptávají nebo se pohledu na úraz vyhýbají. Tato reakce je velmi primitivní. Je spjata se strachem z neznámého a z myšlenky, že člověk s takovým znetvořením musí být postižen i jinak.
Disfigured face syndrom vzniká u pacientů s těžkými popáleninami obličeje, kdy dochází k jeho znetvoření hlavně v oblasti faciálního trianglu (hranice mezi vnějšími úhly očí a středem brady). Syndrom je popisován jako rozptýlený pocit identity nebo její úplná ztráta, která je – pokud vůbec – kompenzována úplnou neangažovaností, odpoutáním od všeho a následným vyčer páním vitality. Dochází k trvalým nepříznivým změnám osobnosti, k dismorfobii (mocný pocit ošklivosti a znetvořenosti nebo obava z ní), v různých případech až k sociální smrti, nebo dokonce sebevraždě. Postižení obličeje je velmi citlivé téma. Psychologická práce v tomto případě je velmi složitá a dlouhodobá.

Práce s popálenými lidmi

Práce psychologa na popáleninovém oddělení spočívá v krizové intervenci, podpůrné psychoterapii, v některých případech pak v systematické dlouhodobé psychoterapii nebo rodinné terapii. V průběhu léčby se mohou v důsledku různých komplikací v léčbě krize u těchto pacientů opakovat, různě se může proměňovat jejich charakter – zprvu jde o krizi v souvislosti se zážitkem ohrožení života, později s uvědoměním si zdravotních následků popáleninového úrazu.
Při práci s krizí se vychází ze schématu, které popisuje následující fáze: • šok a omráčení, • fáze výkřiku, • hledání smyslu/ hledání vi -níka, • znovuprožívání/popření, • posttraumatická fáze – PTSD, zapouzdření, uzdravení.
Psychologická práce se zaměřuje na posílení ega a osobnosti postiženého. Jedna z možností je práce se zdroji: • rodina a přátelské vztahy, • materiální zázemí, • šťastné životní vzpomínky a zážitky, • kulturní zázemí, • víra, • schopnost navázat mezilidské kontakty, • schopnost být v kontaktu se svým tělem, • kvalita osobnosti pacienta.
Pomocí sledování spotřeby analgetik zjišťujeme, zda je pacient ve stavu, kdy může komunikovat. Již v období rehabilitace se soustředíme na možnosti sociálního a pracovního zařazení postiženého po dokončení léčby. Snažíme se zapojit všechny výše uvedené zdroje. V rámci komunikace s těmito lidmi sledujeme jejich chování i reakce příbuzných. Návštěvy, které na pacienta působí nevhodně, omezíme nebo zcela vyloučíme. Přání pacienta se ale vždy snažíme respektovat. Je důležité, aby spolupráce mezi personálem na popáleninovém pracovišti a pacientem, spolu s jeho rodinou, neskončila propuštěním z nemocnice. Personál by měl být i nadále s nemocným v kontaktu, aby mu mohl s jeho těžkou životní situací pomáhat. U pacientů, kteří prodělali úraz popálením, se dá vysledovat, jak moc je zranění ovlivnilo, jak devastující vliv mělo na jejich psychiku. S následky tohoto úrazu se vypořádávají po celý život. Zajímavé je, že i po mnoha letech reagují na téma svého popálení jinak než lidé, kteří prodělali jiný úraz. Popáleninové trauma v nich i po letech zanechává pocit významné negativní události v jejich životě. Literatura u autorů

O autorovi| Pavla Šenkeříková, PhDr. Petr Snopek, DiS., UTB Zlín Fakulta humanitních studií, Pavlasenkerikova@seznam.cz

Jizvy po popáleninách po 21 letech

Ohodnoťte tento článek!