Psychologické aspekty profese sestry

Osobní i odborné kompetence sester z hlediska psychologických hledisek jejich práce byly hlavním tématem konference, která proběhla v březnu v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

Pořadatelem konference bylo sdružení Gaudia proti rakovině, v němž pracují lékaři, psychologové a sociální pracovníci s psychoterapeutickým vzděláním. Pracovníci Gaudia zde byli nejen pořadateli, ale i přednášejícími. Na úvod promluvila předsedkyně sdružení MUDr. Olga Kunertová. Přiblížila poslání Gaudia, jímž je především zpřístupňovat lidem s těžkým, zejména onkologickým onemocněním a jejich příbuzným a blízkým osobám psychoterapii a sociální poradenství. Pomoc však poskytuje i lidem na „druhé straně fronty“ – zdravotníkům nabízí konzultace psychického stavu pacienta, supervize, mediaci kontaktu s pacientem a jeho příbuznými, asistenci při sdělování diagnózy a v neposlední řadě i vzdělávání v komunikačních dovednostech a psychosomatických souvislostech nemocí.
O duševní hygieně a supervizi, tedy metodě, jejíž pomocí revidujeme svůj vlastní postup s odborníkem, promluvila Mgr. Věra Dufková. Syndromu vyhoření se z různých úhlů pohledu věnovala Mgr. Kateřina Rangotis Benešová. Praktickou lekci jak s burn out bojovat a předcházet mu i pomocí práce s vlastním tělem předvedla Mirka Havrdová. Ve své přednášce o vedení rozhovoru jako součásti profese sestry MUDr. Kunertová objasňovala, jakou roli v profesi sestry zaujímá komunikace s pacientem a jak správně komunikovat. Na konferenci zazněly i příspěvky o psychosomatice a na téma asertivity v komunikaci s pacientem.

Jak komunikovat s pacientem v krizi

I další z přednášek, které auditorium velice zaujaly, byla o komunikaci. Psycholožka Mgr. Lenka Tichotová se v ní věnovala základním technikám pro zvládnutí rozhovoru s pacientem či jeho příbuzným v situaci psychické krize. Krizi můžeme chápat jako situaci, která je subjektivně prožívaná jako ohrožující, která v sobě proto nese punc naléhavosti a která je zpravidla spojená se silnými emocemi a neobvyklým (extrémním) chováním. Většinou jde o situaci krátkodobou, může se však protrahovat nebo opakovat, nedojdeli k vyřešení spouštěcích okolností. Sestra se při své práci nejčastěji může setkat s krizemi vyvolanými u pacientů bolestí či nevolností, ale i neradostnou diagnózou či zhoršením stavu, nečekanou konfrontací s onemocněním, maladaptací na pobyt v nemocnici, případně tragickou událostí v rodině.
Krize vede obvykle i ke změně regulativních způsobů chování jedince, který se v ní ocitá. Nese možnost zásadní změny ať v pozitivním nebo v negativním smyslu. Z toho vyplývá, že krize je zároveň nebezpečím i příležitostí. Při komunikaci s pacientem v krizi je nutné počítat s možností jeho změněného vnímání. Někdy také může, z našeho pohledu, reagovat nepřiměřeně (agresivně, hystericky, teatrálně, příliš tiše, příliš nezaujatě…) a jeho reakce může mít i různé fyzické projevy. K základům krizové intervence patří uvědomit si rizika, jimž se při jejím poskytování máme vyhnout. Naléhavost situace nás může svádět ke spěchu, nepozornosti, netrpělivosti, udílení nevyžádaných rad, ale i ke zneschopňování klienta, utěšování a planým slibům. Není třeba vyřešit situaci (klient ví, že nejste banka ani právník…). Co naopak pomoci může, je „oslovit naději“ a najít možná přání (zamyslet se nad tím, proč mi říká právě toto). Klientův problém nerozebíráme a nehledáme viníky.

Krizovou intervencí krok za krokem

Prvním krokem krizové intervence je vytvoření bezpečného prostoru, a to pro klienta i pro sebe. Jde nejen o vhodnou místnost a soukromí, ale i dohodu s kolegy ohledně aranžmá a zajištění podpory zvenčí. Podstatná je i příprava sebe sama včetně ujasnění si, co nabízím a co už ne. Druhý krok spočívá v „připojení se“, jehož součástí je aktivní naslouchání. Smyslem aktivního naslouchání je vzbudit v klientovi důvěru, přesvědčit jej, že jsme na jeho straně, že mu rozumíme a jeho problém bereme vážně. „I kdyby klient hovořil o tom, že je pronásledován zlými zelenými mužíky, musí od nás slyšet pochopení toho, jak to musí být strašné,“ s jistou nadsázkou shrnula Lenka Tichotová. Ve třetím kroku je třeba dávat jasně najevo, co mohu nabídnout a za jakých podmínek. Posledním, čtvrtým, krokem je domluvit se s klientem na společné práci (společném postupu) – a udělat ji.
Poskytnout krizovou intervenci je mimořádně náročné, proto je zcela legitimní, ba dokonce nutné, položit si na závěr otázku, co pak udělat sám se sebou. „V takovýchto situacích je nutné myslet na psychohygienu. Jsme lidé, nikoli stroje a nevydržíme vše. Snaha přecházet nepříjemnosti a potlačování emocí vede k brzkému vyhoření. Pomáhá debriefing, třeba si po službě popovídat s kolegy, co se mi dnes stalo. Dobrou možností je i supervize, “ uzavřela magistra Tichotová.

Doprovázení umírajících

O specifických psychologických potřebách pacientů v paliativní péči a o možnostech psychoterapeutické práce s nimi hovořila psycholožka Mgr. Blanka Petrošová, která řadu let působí na paliativním oddělení Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (NMKSB). I díky ní zde mají všichni nevyléčitelní a umírající, ale i jejich příbuzní a blízcí lidé nabídku terapeutické podpory. Za hospitalizovanými pacienty psychologové přicházejí na pokoje, s těmi, kteří mají možnost někam docházet, a jejich blízkými hovoří ambulantně v NMKSB nebo v terapeutických prostorách, jež má Gaudia na Žižkově. Terapeutická podpora je poskytována i v domácím prostředí a prostřednictvím Skype.
Práce sestry a klinického psychologa má i v paliativě řadu styčných bodů. Oba pracují v přímé péči a setkávají se s pacienty, kteří se kvůli onemocnění dostávají do náročné životní situace. Jejich zájmem také je, aby se pacient/ klient cítil lépe. Umění vést rozhovor je přirozenou součástí profese sestry, rozhovor s pacientem je důležitou částí její práce, kdežto pro psychologa je právě rozhovor jeho hlavním terapeutickým nástrojem.
Pacienti často potřebují o svém prožívání nemoci a jejích důsledků mluvit, ale zatímco se jim zpravidla dostává kvalitní medicínské péče, někdy strádají nedostatkem komunikace. Lékaři a sestry nejsou vedeni k tomu, aby se zabývali prožíváním pacientů, ale i kdyby k tomu vedeni byli, nezbývá jim na takovou komunikaci dostatečný prostor. Pravdou však je, že právě sestra je pro pacienta člověkem, ke kterému má v daném okamžiku nejblíže. Sestra s ním tráví nejvíce času a má nejvíce příležitostí s ním komunikovat.

Jde především o jeho cestu…

Z hlediska psychologa pro práci s umírajícími a jejich příbuznými vlastně ani nejsou nějaká speciální pravidla, pracují s nimi stejně jako s ostatními klienty. I v práci s umírajícími se osvědčují obecné principy terapeutické práce. Mezi ně patří rovněž respektování klienta – jeho schopností, stavu, názorů, přání, reakcí, jeho tempa.
„Věříme v klientovy schopnosti a zdroje, vycházíme z toho, že klient ví, co je pro něj dobré, o čem chce mluvit, v čem se chce zorientovat a k čemu chce dojít, čeho chce dosáhnout. My mu k tomu jen poskytujeme prostor a podmínky. V psychoterapeutickém rozhovoru tu nejsme od toho, abychom klientovi poradili nebo vysvětlili, co my si myslíme, že by pro něj bylo nejlepší, nebo mu předali nějaký univerzální vyzkoušený návod. Jednak nevěříme, že něco takového existuje, a pak považujeme za účinnější, když pomůžeme klientovi, aby sám došel k tomu, co chce a potřebuje a jak toho dosáhne. Nesoudíme jeho postoje, názory a nepotřebujeme, aby dospěl ke stanoviskům podobným těm našim,“ říká Blanka Petrošová.
Při rozhovoru se pokud možno snažíme o hledání zdrojů, zdůrazňování péče o sebe a možností, které v péči o sebe má, a co dalšího může využít. Pomáhá i vyptat se klienta, jak doposud řešil náročné situace, co mu obvykle pomáhá, kdo je mu oporou, v čem on sám je dobrý. Vždy je možné také vyzdvihnout, jak klient náročnou situaci zvládá, ocenit ho za to, že chce o umírání mluvit, že se tomu věnuje. Takový přístup umožňuje pokusit se být užitečný každému konkrétnímu klientovi a hlavně zabývat se klientovými přáními a žádostmi, ne posuzováním jeho životní cesty. Důležité je uvědomování si jedinečnosti každého klienta i jedinečnosti jeho obtíží.

…ale i naše cesta je důležitá

Při doprovázení je třeba vytvořit dostatečně bezpečný prostor, aby klient mohl otevřeně mluvit o všem, aby se nemusel obávat nesouhlasu nebo odmítnutí. Dáváme mu najevo zájem o něj a respekt vůči němu. K vytvoření takové atmosféry se ovšem i my sami potřebujeme cítit dobře, v bezpečí. Během rozhovoru bychom neměli cítit beznaděj, frustraci, že nemůžeme pacientovi pomoci (soustředím se na to, co mohu udělat – ne na to, co udělat nemohu). V rozhovoru, který má pomoci, se nesmíme sami bát například nechat klienta otevřít nepříjemné téma. Chybou je soucítit příliš (nenecháme se paralyzovat) nebo se na klienta zlobit, pokud dělá něco, s čím nesouhlasíme.
Zvládnout to všechno dohromady klade na pomáhajícího, ať už jde o sestru nebo profesionálního psychologa, velké nároky. Na otázku, jak tohle v sobě „ošetřovat“, není jednoduchá odpověď. Pomáhá především znát se, mít téma umírání „osahané“, uvědomit si, co já si o klientem otevřeném tématu myslím, jak jsou pro mě přístupné a srozumitelné „jiné“ názory. Uvědomit si musíme, o čem je těžké mluvit, co neradi slyšíme, co je těžko stravitelné, co je pro mě nepřijatelné – a s tím vším v sobě pracovat průběžně.
Ještě něco velmi důležitého si musíme uvědomit: existuje oprávněný předpoklad, že to, čím se člověk trápí, nejsou fakta, ale představy a očekávání s těmito fakty spojené.
Více informací o sdružení najdete na: www.gaudiaprotirakovine.cz

Ohodnoťte tento článek!