Psychopati ve zdravotnictví. Co s nimi? Ilustrační foto: Shutterstock

medicínského hlediska není psychopatie snadno uchopitelná. Určité možnosti léčby sice existují, dosahují ale nejasných výsledků, diagnostika má své limity. Nemoc bývá často zaměňována za jiné poruchy. I o tom se debatovalo na první české konferenci o psychopatii.

I když zájem o psychopatii ze strany zdravotníků v posledních letech roste, stále je tato porucha v medicínském prostředí nejasně ukotvena a často zaměňována za jiné poruchy. V současnosti není uznána jako diagnóza, byť podle odborníků existují velmi validní diagnostické nástroje. Mezi nejspolehlivější patří test PCL-R, jehož autorem je americký psycholog Robert Hare. Test hodnotí chování respondenta pomocí bodové škály a velmi rychle dokáže odhalit člověka s psychopatickými rysy. Změny lze pozorovat u psychopatů i na samotném mozku. Nefunguje jim spojení mezi amygdalou a centrem uvědomění v čelní mozkové kůře. Bolest vnímají psychopati slabě a strach nemají vůbec, proto nemají ani morálku. „Vše, co projde do vědomí člověka, jde to do thalamu, pak do amygdaly, a pokud je to ohrožující podnět, pokračuje to do hypothalamu, kde se spustí poplachová fáze stresu, která nás má stimulovat ke rvačce nebo úprku. U psychopatů to nic nevyvolá. Nereagují stresem, nejsou vůbec nabuzení, jednají klidně. Jsou přirození, vzoroví, přitažliví,“ popisoval na konferenci významný psychiatr Radkin Honzák.

Kvalita testů pokulhává

Přesný počet psychopatů není znám. Odhaduje se, že je to mezi dvěma až pěti procenty populace, přičemž ve vězení jde až o třetinu lidí, a podle některých údajů dokonce o celou polovinu. Diagnostický problém tkví zejména v tom, že psychopat nikdy nevyhledá odborníka a nepozoruje u sebe žádné problémy. Určitý vzorek poskytují například psychotesty u profesí s vyšším společenským vlivem, jako je tomu u pilotů či vrcholových manažerů. Jsou ale mnohdy limitovány kvalitou. „Diagnostikovat piloty pětiminutovým on-line testem, kdy piloty nikdo nevidí, považuji za zločin. Je to bohužel možné, protože to umožňuje legislativa,“ říká psychoterapeut se specializací na psychodiagnostiku Daniel Tůma. „Máme kouče s třídenním výcvikem, který se někde naučil, co má říkat, k tomu máme respondenta, který se někde naučil, co má odpovídat. Dají to dohromady a jsou spokojení,“ dodává ještě Tůma. Přitom psychopati budou první, kdo se správné odpovědi naučí. Jsou velmi empatičtí a manipulativní. Nevzdělaný kouč nemá tudíž šanci psychopata rozeznat, proto se mohou velmi snadno dostávat do vysokých funkcí.

Hlavní rys: manipulace, povrchní šarm

Velmi příbuzným jevem psychopatie je disociální porucha osobnosti, nelze je ale vzájemně zaměňovat. „Má sice podobné charakteristiky, ale u disociální poruchy je uveden jako hlavní rys i bezohlednost v sociálních vztazích. Psychopati mají mimořádnou schopnost se ve vztazích orientovat a pohybovat. Lidé s disociální či antisoZ ciální poruchou osobnosti nejsou na rozdíl od psychopatů schopni manipulativního chování a chybí jim povrchní šarm. Psychopati také bývají úspěšnější,“ říká klinický psycholog a soudní znalec Radek Ptáček. Nelze podle něj psychopaty zaměňovat se sociopaty, kteří „nemají vzorce predátora, neumí číhat. Oproti psychopatovi budou více roztržití, nervózní. Jsou schopni odpuštění a projevují sice nízké, ale alespoň nějaké emoce,“ dodává ještě znalec. Často bývá psychopatie řazena mezi duševní poruchy. Ale to jsou poruchy vymezené v diagnostických a statistických manuálech mentálních poruch, jsou to onemocnění, která mají svůj průběh, a lze je úspěšně léčit.

Obtížná léčba

Pokud by se psychopat k nějakému odborníkovi již dostal a ten jeho poruchu odhalil, bude mít přesto velmi omezené nástroje léčby. Obecně se předpokládá, že na psychopaty platí zejména metody negativního podmiňování, tedy ještě „větší klacek“. Jenže podle některých odborníků to příliš nefunguje. „Ve vězení se ukazuje, že se jejich chování nemění. Experimentální výzkumy ukazují, že by mohlo fungovat pozitivní podmiňování. Politicky je to ale složité. Představte si, že vám někdo oloupí dceru a pachatele by dali do nějakého fešáckého vězení, kde by ho chválili za to, že se chová normálně,“ říká přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni Jan Vevera, který s vězni pracuje. Podle něj by to ale mohlo přinést výsledky.

Zcela změnit psychopata asi není možné, lze ale ovlivnit míru vyjádření jeho rysů, to je vidět třeba na míře recidivy u vězňů. „Skvělých výsledků například dosahuje program TERČ: terapie orientovaná na trestný čin. Zavádí ji v Čechách pan doktor Jiřička, hlavní psycholog vězeňské správy. Program vychází z metod kognitivněbehaviorální terapie. V jejím rámci se pracuje s mladými vězni rok před propuštěním, každý týden se s nimi dělá jedna skupina. Tam podrobně hovoří o konkrétních trestných činech, jsou přinuceni o nich mluvit a dívat se na ně jinak než dosud,“ popisuje terapii Vevera. Ukazuje se, že zatímco se do vězení během roku vrátí 50–70 procent propuštěných vězňů, z lidí, kteří prošli tímto programem, to bylo jen deset procent. „To je naprosto skvělé číslo. Moc tomu fandím, je to záslužná věc a efekt je naprosto zázračný,“ dodává Vevera. I proto se terapie pomalu rozšiřuje do dalších věznic, kde vznikají specializovaná oddělení, jež s recidivou bojují.

Omezené možnosti nabízí i farmakologická léčba. Lze tlumit jen určité příznaky, které mnohdy poruchu provází, třeba agresivitu. „Dáváme jim léky na schizofrenii či epilepsii, protože mohou být v malých dávkách prospěšné. Nevíme ale, co jim máme přesně dávat, nefungují na ně totiž stoprocentně,“ dodává Vevera. Sám už delší dobu pracuje s profesorem Stanislavem Kmochem z Ústavu dědičných metabolických poruch na studii, která hledá geny způsobující agresi. „Předpokládáme, že tím vysvětlíme třeba jen 15 procent násilí, ale to je třeba o 20 vražd ročně méně,“ říká Vevera. Genetická studie by měla ukázat, jaké léky komu prospějí. „Věříme, že najdeme lidi, kteří mají problémy s monoaminooxidázou, což je enzym, který odbourává dopamin a serotonin. Rovněž doufáme, že najdeme geny kódující častou formu Parkinsonovy nemoci, nebo geny způsobující nedostatečnou tvorbu serotoninu či třeba ukládaní mědi v mozku, které dosud nebylo diagnostikováno. A to jsou poruchy, které umožňují cílenou léčbu,“ popisuje Vevera. Michaela Ryšavá – Svobodová

Ohodnoťte tento článek!