Roky jsem dávno přestala počítat

Držitelkou Čestného ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství se stala Mgr. Františka Ertlová, metodik vzdělávání Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.

Celý život jste zasvětila ošetřovatelství, ale původně jste sestrou být vůbec nechtěla. Proč a kdy vás tahle práce chytila?

Já jsem se o budoucím povolání rozhodovala již ve svých necelých 15 letech, v tom věku jsem však o tom ještě neměla žádnou ucelenou představu. Od druhé třídy základní školy jsem chtěla být učitelkou, mým vzorem byla naše paní učitelka. Přihlásila jsem se tedy na střední pedagogickou školu, jako druhou jsem si napsala střední zdravotnickou školu. Důvod? Hlásila se tam spolužačka, ale já o práci ve zdravotnictví nevěděla nic, v podstatě jsem nikdy nebyla nemocná, nikdo z rodiny nebyl hospitalizován v nemocnici, zkušenosti tedy žádné. Pedagogická škola nevyšla, ale na zdravotnickou jsem nechtěla. Vyzvedla jsem si tedy přihlášku a na poslední chvíli jsem ji odnesla na gymnázium, kam mě přijali. Po gymnáziu jsem začala pracovat, původně s představou, že to bude jen na chvilku, ve vojenské nemocnici v Karlových Varech, na operačním sále jako sanitářka. A jak jsem tam tak lítala po sále s koštětem, stačila jsem evidovat vše, co se tam dělo. Každá operace mě zajímala, ptala jsem se sester i lékařů, co dělali, proč to dělali, s jakým výsledkem a tak dále. A když jsem byla přítomna operaci vojáka, který se chtěl zastřelit a po nějaké době z nemocnice odešel „zdravý“, byla to velká výzva – už vím, co chci dělat! A tak jsem při zaměstnání vystudovala zdravotnickou školu.

Byla to dobrá volba?

Nikdy jsem nezapochybovala. Práce mě od samého počátku bavila, dělala jsem ji ráda a myslím, že i dobře. Třebaže se občas stalo, že pacientky zpočátku nechtěly, aby je ošetřovala „žákyňka“, protože v té době jsem vypadala velmi mladistvě. V Brně, kam jsem se s manželem přestěhovala, jsem prošla různými obory a „zakotvila“ jako anesteziologická sestra se specializací v oboru Anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče.

Desítky let vyučujete zdravotníky, kteří už jsou sami v praxi. Odnášejí si od vás nejen znalosti, ale i důvěru k vám, a s tou se k vám vracejí. Čím je to?

V roce 1993 jsem nastoupila jako asistentka na katedru akutní medicíny dnešního Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně. Mé pedagogické začátky byly někdy velmi perné, ale i úsměvné a „moji řidiči“ byli těmi nejlepšími žáky, se kterými jsem se naučila být pedagogem. A tak jsem si splnila dávný sen – zúročila jsem zkušenosti a stala se učitelem na vysoké škole pedagogické v Olomouci.

Myslíte si, že po padesátce se může člověk ještě učit nové věci, akceptovat změny, zapomenout na stereotypy?

Roky jsem dávno přestala počítat, řekla bych tak před třiceti lety. Stereotyp není moje oblíbené slovo, ať již v práci či doma, vše musí být akční, nové nebo alespoň jiné. Dozvídat se nové věci, podílet se na vývoji něčeho pokrokového, mít kontakt s přítomností je samozřejmostí a mělo by být v každém věku. Stejně jak mohu zkušenosti předávat, tak je mohu i přijímat.

Co pro vás znamená ocenění Sestra roku za celoživotní dílo?

Zejména překvapení. Nikdy jsem si nemyslela, že dělám něco výjimečného, jen preferuji dobře odvedenou práci, především z mé strany. K tomu, aby byla dobrá, je nutné být neustále v „obraze“, to znamená učit se a přijímat vše nové, komunikovat, být otevřený, pracovat s lidmi. Získat toto ocenění je pro mne nejen velkou poctou, ale současně i novou výzvou. Nyní je třeba více se učit, odevzdávat dobrou práci a mít na paměti, že ocenění nepatří jen mé osobě, ale všem, kteří svou poctivou a dobrou prací dělají čest svému povolání sestry.

Ohodnoťte tento článek!