Role lékaře ve vězení není nebezpečnější než jinde

O své zkušenosti s obviněnými a odsouzenými se podělil MUDr. Bohumil Skála, Ph. D.

Vnímáte u vězněných osob odlišný přístup ke zdraví, nemoci a zneužívání zdravotní péče z pohledu pohlaví, národnost či etnika?

Odlišný přístup nevnímám, je to stejné, jako u kteréhokoli pacienta, není rozdíl mezi etniky, muži, ženami, jen snad ve vyhraněnějším přístupu. Pokud je opakovaně vězněný na svobodě, pak se řadou svých zdravotních potíží nezabývá, když se ale dostane za zdi věznice, je to pro něj signál – nyní se budu léčit. Náš systém mu to umožní, nepojištěnému, neregistrovanému i tomu, kdo se o své zdraví nestará. Najednou má čas a možnost, tak proč toho nevyužít. Jsou ale opravdu nešťastní lidé, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě, kteří jdou do vězení s chronickou nemocí. U nich pak léčba pokračuje a mnohdy soustavněji než v civilním životě.

Jaké zdravotní obtíže vězni nejčastější předstírají?

Bolest, nespavost, deprese, úzkosti… Často je na první pohled patrná snaha o získání některého ze zakázaných a sledovaných léků třeba silných analgetik či antiepileptik. Snaží se to mít výhodný obchodní artikl. Někdy je to celá řada neurčitých stesků, kdy se zas a znova točí kolotoč vyšetření, neboť pro zdravotníka není nic těžšího, než se snažit najít nemoc v množství výsledků, kde se občas objeví nějaká patologická laboratorní hodnota, něco na rtg snímku. A pacient je rád, má diagnózu. Někdy je totiž útěk do nemoci tak slastný.

Které chronické stavy bývají nejčastěji zanedbány a začnou se léčit až ve věznici?

Jde převážně o problémy lidí žijících na okraji sociální struktury: špína, infekce, změny osobnosti při mohutném nadužívání alkoholu, drogy, hepatitida C, někdy i pohlavní nemoci či metabolické poruchy.

Jaké zdravotní stavy mohou vést k modifikaci výkonu trestu a jak často se s nimi setkáváte?

Nelze říct k modifikaci, vězněná osoba má stanovenou zdravotní klasifikaci a podle ní je mu hledána a nabídnuta práce. Je-li natolik nemocen, že se to rovná plnému invalidnímu důchodu, trest si odpyká a nepracuje. Jsou ale závažné stavy srdečního selhání, plicních onemocnění či nádorové diagnózy, jež není možné léčit ve výkonu trestu – v terminálním stadiu onkologického onemocnění je totiž výkon trestu nerealizovatelný a míjí se svým účinkem. V takových případech nastává institut přerušení trestu a propuštění, přičemž se stav buď zlepší, pak trest pokračuje, anebo nastává smrt podmíněná nemocí. Jestliže není šance na uzdravení, pak můžeme či nemusíme věřit v „jinou“ spravedlnost.

Setkáváte se s projevy násilí a agrese? Je role vězeňského lékaře nebezpečná?

Role vězeňského lékaře není nebezpečná víc než jinde. Nejčastější je verbální napadání, kterému jsme vystaveni nejen za zdmi věznic. Dochází i k pokusům o fyzické napadání, pravidla jsou ale nastavena tak, aby zdravotnický personál nebyl příliš ohrožen.

Je o povolání vězeňského lékaře/zdravotníka zájem, či se potýkáte spíše s nedostatkem personálu? A jaké vlastnosti by měl mít zájemce o tuto práci?

Máme nedostatek lékařů, na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že by zde měl pracovat lékař s již formovanou osobností, pevný k kramflecích, zodpovědný a zkušený. Někdy je obtížné nalézt sebe sama i v běžném životě, o to obtížnější je to tváří v tvář lidem, jejichž etické hodnoty a osobnostní normy jsou někde jinde, nebo naopak blízké našim. Mnoho lékařů nastoupí, ale za krátký čas zase odejde. Nastoupit do vězeňských ordinací bez předchozí zkušenosti s pacienty je vyloženě nešťastné. Potřebujeme zkušené lékaře s jasným názorem, kteří dovedou chápat, rozhodovat se a nenechají se zahltit nenávistí ani soucitem. Je to však zajímavá práce a zajímavá medicína.

Ohodnoťte tento článek!