Role multikulturního ošetřovatelství v praxi sestry

Nechci ve svém článku psát definice multikulturního ošetřovatelství, kulturního šoku a bolesti. Chtěla bych se však se čtenáři podělit o své poznatky a zkušenosti z praxe.

Myslím, že v dnešní době je velmi důležité o tomto tématu přemýšlet, mít alespoň základní vědomosti o nejrozšířenějších náboženstvích a zajímat se o původ našeho pacienta. Pro někoho to může být obtížné, lidé mají předsudky, jiné hodnoty, hůře se jim navazují vztahy s lidmi jiného původu. Velkou bariérou bývá i jazyk, přitom naučit se pár základních slov není tak těžké. Každá sestra by se o to měla trochu zajímat, pokud chce, aby byl její pacient jiné národnosti a s odlišným náboženstvím přijat i se svou vírou a zvyky a aby se v nemocničním zařízení cítil lépe.
Za svou jedenáctiletou praxi u lůžka nemám moc zkušeností s pacienty jiného původu, ale i to málo mi stačilo k pochopení a utvoření si názoru. Vzorem mi byla moje babička, která byla rovněž sestrou. Vždycky mi vyprávěla o své práci, což ovlivnilo moje rozhodnutí pro toto povolání. Čtyři roky na zdravotní škole považuji za nejlepší léta ve svém životě. První zkušenost jsem získala v rámci praxe ve FN Motol, kam jsme mimo jiné chodili na dětskou chirurgickou JIP. Ležel tam osmiletý buddhistický chlapec. Byl po operaci tlustého střeva, měl prozatímní vývod, vysoké teploty, byl napojený na monitor, ale světlá chvilka jeho nekonečných dnů na lůžku byla, když se mohl posadit na zem na posvátný kobereček a pomodlit se. Vzhledem k jeho stavu to bylo velmi obtížné, ale vždy mu to personál umožnil. V životě nezapomenu na ty jeho rozzářené oči.

Specifika islámu

Jedním z nerozšířenějších náboženství ve světě je islám. Muslimové se často modlí, jako boha vyznávají Alláha a jejich posvátnou knihou je Korán. Nejedí vepřové maso, málo sladkého a s léčbou užívají med. Hodně skrývají bolest, věří, že uzdravení najdou v Koránu. Hygiena je pro ně velmi důležitá, několikrát denně se myjí, nepoužívají toaletní papír a vyprazdňování je pro ně tabu. Muslimské ženy může vyšetřovat pouze žena lékařka, jinak u toho musí být přítomný manžel. Islám připouští chirurgické výkony a souhlasí s pitvou, transplantace jsou zakázané.

Další náboženství

Velmi rozšířený je také hinduismus. Jedná se o tradiční indický filosofický a náboženský koncept, který je nejvíce zastoupený v Indii. Hinduisté jsou vegetariáni, neuznávají medicínu, protože věří, že budou zdraví, když se budou koupat v řece Ganze, která očisťuje tělo i ducha. Sypou do ní popel svých zemřelých.
Dále zmiňme buddhismus, který je nejvíce zastoupený v Indii, Japonsku a v jižní části Asie. Bud dhisté jsou vegetariáni, mají zvýšenou odolnost vůči bolesti a věří, že smrtí se přetrhají pouze vazby, ale duše žije dál.
Judaismus se vyskytuje hlavně v Izraeli, USA a Evropě. Jeho příslušníci se několikrát denně modlí. Řídí se mimo jiné názorem, že by se v době šabatu pacienti neměli léčit ani vyšetřovat. Jedí pouze košer potraviny a oddělují mléko od masa. Židé neuznávají pitvy, mrtvé pohřbívají pouze do země, zpopelnění je nepřípustné. Ráda bych se zmínila ještě o svědcích Jehovových. Vznik jejich náboženství se traduje v USA. Postupně se rozrostlo skoro do celého světa s propagandou armageddonské bitvy, která má nahradit současný svět. U nás byli jehovisté do konce 80. let minulého století odmítáni a obviňováni ze šikany. Neslaví žádné svátky a zásadně odmítají transfuzi i krevní deriváty. Přijímají ovšem náhražky krve, moderní alternativní postupy na ředění krve, hormony podporující zrychlenou přirozenou krvetvorbu, hemodialýzu a jiné lékařské postupy, kterým se říká bezkrevní medicína.

Pár slov o zkušenosti s romskou populací

Již skoro pět let pracuji v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Léčí se zde pacienti s onemocněním krve a poruchou krvetvorby, kam bohužel patří i leukemie. Boj s touto nemocí je vyčerpávající po psychické i fyzické stránce, proto u nás obvykle pacienti leží dlouhou dobu. Jsme velmi dobrý tým a pro své pacienty se snažíme dělat maximum. Právě na tomto pracovišti jsem načerpala nejvíce zkušeností. Často se zde setkávám také s romskými pacienty. Pro Romy je nejdůležitější rodina a děti. Neuznávají dětské domovy a domovy důchodců. Při nemoci člena rodiny má hlavní slovo nejstarší žena. Nezvládají bolest a strach z nemoci, ale jen do ustoupení prvních příznaků. V léčbě bývají nestálí, netrpěliví, mají slabou vůli, ale jsou i tací, kteří léčbu dodržují, a dokonce dochází pravidelně k lékaři. Z naší strany je nutná velká dávka tolerance a empatie. Vzhledem k chorobě mají naši pacienti sníženou imunitu a zvýšenou náchylnost k infekcím. Na pokojích, chodbách a před pokoji máme dezinfekce na ruce, nainstalované ultrafiltry, ve sprchách nemáme sprchové hlavice, aby se v nich neukládaly bakterie, naši pacienti jsou poučeni o stravování v době chemoterapie, po chemoterapii, v době průběhu transplantace i po ní. Jsou poučeni jak pečovat o kůži, DÚ a je zde spousta dalších opatření, kterými je chráníme. Tohle všechno je potřeba romskému pacientovi vysvětlit tak, abychom měli jistotu, že nás pochopil. A jak jsem již psala, nemají rádi bolest, při sternální punkci je třeba je držet za ruku, lumbální punkce někdy nedopadne vůbec… Jakmile promluvíme o dimisi, hned bývají bez potíží. Jejich velmi rozvětvená rodina jezdívá za pacienty kaž dý den. Nikdy nenechat svého blízkého na holičkách je u této národnosti normální.

Bez tlumočníka by to nešlo

Zajímavou pacientkou byla mladá italská dívka. Pocházela z malé vesnice, takže příjezd do Prahy byl pro ni úplnou neznámou. Její bratr žije v Čechách, v našem ústavu byl indikován k transplantaci kostní dřeně a ona měla být jeho dárcem. Moje staniční mi dala pacientku na starost. Byla jsem trochu nervózní, italsky neumím ani slovo, ale snažili jsme se udělat maximum. Dokonce jsem se naučila pár slov italsky, ale nakonec to nebylo třeba. Slečna měla s sebou doprovod, který uměl česky i italsky a vše nám překládal, za což jsem byla vděčná. Nedokážu si představit, jak bychom jí bez znalosti jazyka vysvětlili celý proces dárcovství, který ji čekal.

Svědek Jehovův rozhoduje o svém osudu sám

Mojí nejcitlivější zkušeností byl pacient, který byl svědek Jehovův. Na hematologii velmi těžká záležitost. Byl k nám přijat s leukemií, okolo jeho hospitalizace a léčby se vznášel velký otazník. My jako sestřičky jsme byly dost v rozpacích a všechny jsme se musely snažit pochopit a vyrovnat se s tím, že vše, co se bude dít, je jen a jen rozhodnutí našeho pacienta. Byl podrobně seznámen s diagnózou, s průběhem léčby, s případnými komplikacemi a všemi riziky. Přesto chtěl léčbu podstoupit. Vše bylo právně ošetřeno, souhlas s hospitalizací, s vyšetřeními i odběry. U našich pacientů se dělají odběry krve kaž dé ráno. Svědci Jehovovi berou odběr krve jako sání duše, proto měl odběry jen jednou týdně a do speciálních malých zkumavek. Pokud odběry prokázaly, že je mu třeba podat transfuzi, musel podepsat prohlášení, že ví, že transfuze je nutná, ale že ji odmítá. Myslím, že je to zkouška pro každého profesionála – vědět, že váš pacient krev potřebuje a že se mu díky transfuzi uleví, a přesto mu ji nemůžete podat. I když sestra a lékař přísahají, že se o pacienta budou starat, jak nejlépe umí a jak to má být, toto je pravidlo, které se musí tolerovat. Jak dny léčby plynuly, stále více jsme chápali, že jsou rozhodnutí, která musí učinit jen on sám.
Všechny tyto zkušenosti mě vedou k zamyšlení nad multikulturním ošetřovatelstvím, ale nejen při péči o pacienta jiné národnosti, kultury či náboženství, ale i při péči o našeho českého pacienta, protože i ten má své potřeby a rituály. Pokud se aspoň pokusíme naplnit potřeby pacientů, docílíme toho, že budou spolupracovat a pomůžou nám.

O autorovi| Zuzana Zapletalová, Ústav hematologie a krevní transfuze, Praha, zuzik.sestricka@seznam.cz

Ohodnoťte tento článek!