MRSA – nemalý problém k zamyšlení

Jak již sám název článku napovídá, zamyslela jsem se nad problémem „MRSA“, který je v poslední době často diskutovaným tématem. Pracuji v ústavu „následné péče“ a vím, že péče o pacienty, kteří jsou postižení některou infekcí způsobenou MRSA je nákladná a pro personál náročná jak fyzicky, tak i psychicky. Pro organismus pacienta pak znamená obrovskou zátěž, ovlivňuje jeho fyzický i psychický stav a prodlužuje délku hospitalizace. To vše v tom lepším případě. Kde je však zakopaný pes?

SUMMARY

The article addresses MRSA. From my experience in long term care facility I know that the care of patients with MRSA is costly and poses physical as well as psychological challenge on the staff. It is also demanding on the patient’s physical, psychological condition and prolongs the hospitalization. We must ask “where is the rub?“.

Methicilin rezistentní staphylococcus aureus (MRSA) je kmen „zlatého stafylokoka“ rezistentního na methicilin. Za normálních podmínek se zlatý stafylokok vyskytuje i v těle zdravého člověka, aniž by působil nějaké potíže, což však už nelze říct o jeho odolné formě. Obávám se, že pacientům, ale i zdravotníkům, ještě přinese nejednu krušnou chvíli.

Je to snad tím, že mikrobi jsou čím dál odolnější? Nebo tím, že často dochází k neadekvátnímu užívání antibiotik? Řekla bych, že obojí. A tak nastává boj. Člověk versus mikrobi. Bohužel se však zdá, že mikrobi stále ještě skórují. V dobách, kdy se o MRSA začalo mluvit, jsem doufala, že se nás tento problém nikdy nedotkne. Opak je však pravdou a realita krutá! Pracuji v ústavu následné péče a již několikrát jsme sváděli boj s MRSA. A to doslova. Jsou to opět zkušenosti a pocit zodpovědnosti, které mě přiměly k zamyšlení nad skutečnostmi, nad kterými stále ještě visí mnoho otazníků!

Zamyšlení 1.

Je pacient s MRSA břemenem? Hospitalizace v ústavu není pro kontaminovaného pacienta kontraindikací. Je však svým způsobem nežádoucí. Představuje velmi nákladnou zdravotní péči, riziko přenosu, negativní reakce ostatních hospitalizovaných pacientů i jejich příbuzných, značnou zátěž pro personál. A jak víme, to ještě není zdaleka všechno! Faktem však zůstává, že se musí pacientovi dostat zvýšené ošetřovatelské péče. O tom není pochyb.

Zamyšlení 2.

Zajistíme bariérová opatření podle standardního ošetřovatelského postupu. Za přísné kontroly nadřízených ho budeme zodpovědně dodržovat. Jak jednoduché. Vše podle pravidel. Bohužel v různých odborných statích i ve směrnicích se vyskytují různé názory, ale také rozpory v této problematice. Věřím, že až mezioborová spolupráce, konzultace s odborníky, předávání zkušeností z různých pracovišť a shromažďování podložených dat a informací přinesou dlouho očekávané ovoce.

Zamyšlení 3.

Personál musí používat ochranné pomůcky! Sestra, obávající se přenosu, se vyzbrojí všemi dostupnými ochrannými pomůckami. Vždyť nejde jen o ni, ale i o ostatní pacienty, s nimiž bude v kontaktu, a o její příbuzné. Někdy mám pocit, a teď to přeženu, že skafandr by vyřešil vše. Jen si představte zvýšenou ošetřovatelskou péči o komatózního pacienta s MRSA. Kolikrát personál vstoupí na pokoj, kolikrát se oblékne a svlékne, kolik ochranných pomůcek spotřebuje. Tím spíš, když na oddělení jsou hospitalizováni 3 pacienti s MRSA. A to ještě není vše, co musí vykonat, aby dodržel bariérová opatření. Kdo to sám nezkusí, zřejmě tomu neuvěří.

Co na to nemocniční rozpočet? Co na to pojišťovny? Zvýší nemocnicím náklady na ošetřování pacientů s MRSA? Nemyslím si! Možná i ministr by se občas měl zajímat o některé problémy našeho zdravotnictví. To by ovšem nějaký musel setrvat ve funkci déle než jen půl roku. Jak se s tím vypořádá pacient, který k tomu přišel jak „slepý k houslím“, řešit asi netřeba! Asi by bylo dobré rozlišit, zda se nákaza přenáší kontaktem (rány, ústí PMK) nebo vzduchem (dýchací cesty, tracheostomie) a podle toho zvážit nutnost používání různých ochranných pomůcek. Dezinfekce rukou je doufám samozřejmostí!

Zamyšlení 4.

Kontaminované předměty. Nejlepší je používat jednorázové pomůcky. Jinak je nutné po celou dobu využívat vyčleněné pomůcky jen pro pacienta s MRSA. Pak nastává onen zdlouhavý proces očisty podle předpisů. Infekční materiál shromažďujeme v pytlících a označujeme jako INFEKČNÍ. Ale co ten pytel? I ten se musí jednou vynést z pokoje. Utvoříme-li jakýsi řetěz opatření, jak manipulovat s infekčním materiálem, nezůstane na jeho konci poslední článek, který bude tak jako tak kontaminován? Riziko nepodceňujme, ale také nepřehánějme! Snažme se jen prostě oddělit „čisté“ od „špinavého“, uvědomme si podstatu rizika a minimalizujme přenos nákazy!

Zamyšlení 5.

Transport pacienta. Potřebujeme pacienta převézt. Jak to nejlépe udělat? Vybavíme ho i převážejícího ochrannými pomůckami a náležitě oba poučíme. Kdo však dohlédne na zbytek? Nezapomene saniťák v tom fofru vydezinfikovat sanitu? Poveze pacienta samostatně? Nepoloží na jeho pokrývku chorobopis? Dohlédne, aby se ničeho zbytečně nedotýkal? Doufám. Jak bude reagovat okolí? Ostatní pacienti? Jak se bude cítit samotný pacient? Asi všelijak. Jen ne dobře!

Zamyšlení 6.

Co tohle všechno provede s pacientovou psychikou? Nechtěla bych být v jeho kůži. Měla bych také obavy a tisíc otázek: „Proč nemůžu na televizi, do koupelny, na WC, do kantýny? Proč se ke mně všichni oblékají do empíru, berou si ústenky a rukavice? Proč se musím stále umývat v dezinfekci? Co to mám za nemoc? Jsem snad prašivý? Vyléčíte mě? Půjdu brzy domů?“ Ještě že pacient nevychází z pokoje a nevidí na dveřích nápis „INFEKČNÍ“. Vlastně „IZOLAČNÍ“, infekční zní děsivě. MRSA přece není zařazena mezi infekční choroby. Nedávejme proto pacientům najevo, že jsou teď „jiní“, i když „jiní“ jsou. Nediskriminujme je. Buďme k nim citliví a empatičtí. Edukujme je. Pomozme jim pochopit, co se s nimi děje. Naučme je pravidlům dodržování hygienických zásad, aby nebyli hrozbou pro okolí.

Zamyšlení 7.

Co bude dál? Je nutné zhodnotit, kdy a za jakých podmínek mohou být zrušena bariérová opatření a kdy zvážit propuštění. To vše s veškerou zodpovědností. Rovněž je potřeba edukovat rodinu. Vždy se nesetkáváme s kladným přístupem. Po dlouhém rozhovoru pacientův syn pochopí, že už není čeho se obávat, ale tatínka by raději nechal v nemocnici. MRSA je sice problém, ale často více záminka, proč doma tatínka nemohou mít. Kladu si však otázku, jestli to máme právo příbuzným zazlívat. A tak se opět roztočí kolotoč a my nevíme, kdy se zastaví. Zastaví-li se vůbec.

Závěr

Co říci na závěr? Slyšela jsem o MRSA mnohokrát na seminářích, četla v různých publikacích a zjistila, že 100 lidí bude mít jistě 100 různých názorů. A tak si asi musím utvořit ten svůj. „Zdravý“ a hlavně objektivní. Jestli to vůbec lze. O jednom se ale nějak nemluví, alespoň jsem o tom zatím neslyšela. Co když se nakazí někdo z personálu? Bude to někoho zajímat? Dostane se mu péče, kterou si zaslouží? Odškodní ho třeba? Nevyhodí ho z práce? Nebude diskriminován? Neuslyší to nahlas vyřčené „to je bohužel riziko povolání“?! Nevím, jak bych se chovala a reagovala, kdyby se mě problém zvaný MRSA osobně dotkl. Měla bych obavy? Cítila bych bezmoc? Nebo naději? Cítila bych vůbec něco? Strach. To bude to pravé, i když nahlas asi nevyřčené! Jen doufám, že ten strach nebude předčasný a tak velký, aby zvítězil nad smysluplností mého nelehkého, nedoceněného, ale záslužného povolání.

Iveta Míčková, Odborný léčebný ústav neurologicko-geriatrický Moravský Beroun (IvetaMickova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!