O komplexní péči se moc mluví, ale v praxi se málo vidí

Největší část poskytovatelů sociální péče tvoří zařízení pečující o seniory. Chtěla bych však upozornit na to, že ač jich je méně, existují také ústavy pro tělesně postižené děti a mládež, které se nyní přejmenovávají na centra, domovy pro osoby se zdravotním postižením apod. Vzhledem k věku klientů zde má kromě vzdělávání význam také komplexní rehabilitace, kterou není vhodné srovnávat s postupy uplatňovanými u seniorů.

SUMMARY

Facilities taking care of seniors form the biggest part of providers of social care. I would like to point to the fact that there are also institutions for physically handicapped children and young people that are now being newly named as centers, homes for people with health handicap, etc. Considering the age of the clients we think that not only education but also complex rehabilitation is very important which cannot be compared with the procedures used in the care of seniors.

Velká část dětí s tělesným handicapem je postižena syndromem dětské mozkové obrny. Jak vyplývá i ze zahraničních statistik, je její výskyt dlouhodobě konstantní a neklesá ani ve vyspělých zemích. Například v Austrálii došlo v 70. letech k významnému zvýšení výskytu DMO, zatímco nyní počet postižených ubývá, nebyly však zjištěny a prokázány příčiny těchto změn. Jak udává materiál zpracovaný ČLS JEP v rámci projektu MZ ČR, týká se u nás komplexní péče o děti s riziky rozvoje DMO až 8 procent dětské populace.

Další nezanedbatelnou část skupiny mladých s handicapem tvoří lidé se závažnými následky po úrazech CNS. Úrazy představují zdravotnický, ekonomický a společenský problém na celém světě.

Zejména jde o dvě skupiny účastníků silničního provozu – chodce a cyklisty. Opomenutelné nejsou ani následky letních skoků do neznámé vody. ČR se bohužel řadí mezi státy s vysokou mírou úrazovosti, dětské úrazy jsou zde nejčastější příčinou úmrtí dětí a mládeže a třetí nejčastější příčinou úmrtí v celé populaci. I přes intenzivní snahu o prevenci se v této oblasti držíme na předních místech statistik vyspělých zemí.

Mezi dalšími neurologickými diagnózami, kterých se týká dětská rehabilitace, bych chtěla jmenovat například progresivní svalovou dystrofii, spinální atrofii, Angelmanův syndrom, dysrafické vady, syndromy ADD a ADHD. Rodiny takto postižených dětí mají dost zkušeností k posouzení toho, jak náročná je celodenní péče o člověka s handicapem. Ráda bych zdůraznila, že smyslem léčebné rehabilitace u těchto klientů je zejména sekundární a terciální prevence v rámci daného onemocnění. Časně zahájená komplexní léčebně-rehabilitační péče má vliv na počet ortopedických korekčních operací, které dítěti hrozí. Kromě nemalých finančních úspor ze státního rozpočtu (výdaje z veřejného zdravotního pojištění, ze sociálního pojištění) je třeba myslet také na zátěž pro organismus (narkóza a operace).

Další efekty léčebné rehabilitace můžeme očekávat v oblasti sebeobsluhy a soběstačnosti. K maximálnímu rozvoji motorických dovedností dochází v dětském věku či časně po úraze v závislosti na dozrávání struktur CNS a plasticitě těchto struktur. Také materiály zpracované ČLS JEP uvádějí: Finanční náklady na zabezpečení prevence, časné identifikace (screeningy) a komplexní diagnostiky i náklady na zajištění rehabilitační a lázeňské péče se vracejí jak ve formě snížení nepřímých nákladů (nižší potřeba institucionální péče, vyšší zaměstnanost lidí s DMO apod.), tak ve formě zvýšení kvality života postižených i celých rodin. Snad i tomu, kdo dosud s handicapovaným člověkem nepřišel do styku, je nyní zřejmé, že zvýšená péče o pacienty v dětském věku je ekonomická a odůvodněná.

Co je tedy ta komplexní rehabilitační péče?

Ze zkušenosti vím, a některé z vás možná také, že o komplexní péči se mnoho mluví, ale v praxi se málo vidí. V našem zařízení je nejvíce klientů s DMO, a proto použiji tento syndrom jako příklad. Konkrétně bychom u této dg. měli hovořit o senzomotorickém onemocnění, protože se kromě problémů s motorikou často vyskytují i problémy se senzorikou, příjmem informací či s jejich zpracováním.

V rámci léčebné tělesné výchovy působíme na kvalitu a kvantitu pohybu, naším cílem je hlavně rozšiřovat repertoár hybných stereotypů podle všech pravidel neurorehabilitace – v souladu s ontogenezí, již dosaženými schopnostmi (ve smyslu prevence kontraktur) a patologií na skeletálním systému. Na místě je užití některé z metod založených na moderních vývojových teoriích CNS, u nás je nejrozšířenější Bobath koncept a Vojtova metoda. Zejména Bobath koncept vyjadřuje komplexnost léčby, její zaměření podle individuálních potřeb dítěte i rodiny a směřování do celodenní péče.

Do terapie tedy patří i nácvik přesunů, oblékání a svlékání, nácvik hygienických úkonů i příjem potravy. Přitom je třeba stále rozvíjet poznávání, paměť, myšlení a rozhodování, komentovat, co děláme, dát klientovi možnost výběru či nechat výběr činnosti na něm. Důraz klademe také na senzoriku, což znamená, že při terapii používáme pomůcky z různých materiálů a různé hmotnosti, úmyslně zařazujeme vestibulární stimulaci. Pro zlepšení vlastností svalů aplikujeme procedury fyzikální terapie – vodoléčbu, magnetoterapii, léčbu teplem či kryoterapii.

Zde se terapie velmi prolíná s ergoterapií, která je součástí komplexní léčby. Přestože ergoterapeut pracuje zejména v oblasti jemné motoriky či kognitivních funkcí, má na paměti, že bez kvalitní polohy a hrubé funkce nedosáhne kvalitní funkce jemné. Proto také ergoterapeut pracuje na těle jako celku a především on se věnuje nácviku sebeobsluhy. Ideální spolupráce ergoterapeuta a fyzioterapeuta pak přináší výborné výsledky.

V rehabilitačním týmu je také nezastupitelná role logopeda. Nejde pouze o rozvoj řeči, ale také o schopnost vyjádřit své potřeby, a proto se někdy přistupuje k prostředkům alternativní a augmentativní komunikace. Velkou měrou se postup logopeda opět kryje s prací ergoterapeuta a fyzioterapeuta, protože bez přípravy na osové části těla nemůžeme dosáhnout kvalitní práce v orální oblasti. Pro klienta a jeho rodinu je velmi důležitý nácvik příjmu potravy – sání, kousání, žvýkání a polykání.

Všechny uvedené terapie lze dále uplatnit při hipoterapii založené na neurofyziologickém podkladu. I zde pracujeme nejdříve s hrubou motorikou, ale zařazujeme senzorické vjemy, rozhodování, komunikaci a eventuálně jemnou motoriku.

Komplexní péče se tedy vyznačuje především tím, že jednotliví odborníci týmu směřují za stejným cílem a do své terapie zařazují i prvky, na které se zaměřují ostatní členové týmu. Proto je zásadním předpokladem dobrá fungující komunikace mezi nimi i rodinou klienta. Nevím, jestli si jsou tvůrci zákonů, standardů a dalších dokumentů vědomi, že tato komunikace je základem úspěchu a nelze ji ničím nahradit. Musíme tedy myslet i na čas, který, ač není stráven přímo s pacientem, je stráven v jeho prospěch.

Aktuálně Úniky moči a jejich řešení Podle evropského průzkumu se méně než polovina žen trpících inkontinencí svěří lékaři, přičemž je k tomu dožene až strach, že by mohlo jít o vážnější chorobu. Močový měchýř zdravého člověka pojme asi 500 ml moči, nucení se ale může objevit mnohem dřív, i při téměř prázdném měchýři. Inkontinence vede k sociální izolaci, narušuje sexuální život a u 1/3 postižených vyvolává deprese. Dnes ale existují prostředky, jak problému zabránit.

Nejčastěji se používají léky, které blokují receptory ve svalovině močového měchýře, a tím snižují kontrakce. To vede ke zmírnění urgence i ostatních příznaků syndromu hyperaktivního měchýře. Další možností je behaviorální léčba založená na uvědomění si stahů měchýře, a ty se pak učit ovládat. U některých typů inkontinence může být řešením chirurgický zákrok, po němž se frekvence močení sníží.


Mgr. Lenka Drlíková, ÚSP Kociánka Brno (kocianka@mbox.vol.cz), Zdroj: internet

Ohodnoťte tento článek!