Vítězky

Sestra roku v kategorii ambulantní péče

PhDr. Ivana Mádlová Kariéra sestry Mádlové směřuje strmě vzhůru – od lůžka pacientů na interní klinice ve FN Plzeň, přes řídící práci, postupně až k funkci asistentky hlavní sestry nemocnice. Praktické poznatky předávala nejdřív adeptkám ošetřovatelství jako učitelka na střední a vyšší zdravotnické škole v Plzni, poté na vysoké škole v Plzni, kde nyní pracuje jako odborná asistentka na katedře ošetřovatelství. Její vlastní vzdělání je nepřetržité, završené doktorandským studijním programem na Pedagogické fakultě. Při pohledu na dlouhý seznam všech jejích vzdělávacích aktivit, včetně postgraduálního vzdělávání a stáží doma i v zahraničí, se ale chce říct – prozatím… protože Ivaně Mádlové je teprve 38 let. Také jsme napočítali 24 publikovaných odborných článků a na svém kontě má i 4 knižní publikace. Přednáší a mluví třemi jazyky. Pracuje jako předsedkyně sekce České asociace sester. „Neznám výraznější osobnost než je soutěžící“, říká její navrhovatelka, „jejím cílem je výchova nové generace sester.“ Je to skoro až neuvěřitelné, ale stejně jako práci se věnuje i rodině, manželovi a synovi Ondřejovi. Hraje volejbal, basket, jezdí na kole, bruslí, pěstuje turistiku, ruční práce, čte a má velmi ráda horké počasí.

Sestra roku v kategorii sociální péče

Alžběta Mišoňová má dvě maturity na zdravotnické škole – jednu v oboru všeobecná sestra, druhou v oboru záchranář. Dalším jejím hobby jsou jazyky – už nástupní praxi absolvovala v Rakousku a později dva roky studovala jazykovou školu v Anglii. Prošla několika místy, mj. pracovala v hospici Štrasburk nebo jako sestra tlumočnice v Rehabilitačním centru nových medicínských technologií. Poté – v roce 2002 – stála u založení poradny domácí hospicové péče Cesta domů. Stala se vrchní sestrou, nyní vede multidisciplinární tým hospice, koordinuje práci dobrovolníků, s nesmírným pochopením navštěvuje nemocné a stará se i o pečující rodiny. Mimo to se neustále vzdělává, přednáší ve třech jazycích a vloni na podzim zahájila tříleté studium na vídeňské univerzitě v oboru paliativní medicína. Zajímavé bylo, že mezi svými koníčky jmenovala práci – obohacující setkávání se statečnými lidmi, kterých si velice váží. Má ráda vážnou hudbu a zpívá ve strahovském chrámovém sboru.

Sestra roku v kategorii nemocniční péče

Karolina Moravcová, jejíž celá profesní kariéra je spojena se Všeobecnou fakultní nemocnicí, nyní pracuje jako vrchní sestra interní kliniky. Kromě nemocnice se velmi angažovala v České společnosti sester a v České asociaci sester, před a po jejich sloučení. Byla první prezidentkou České asociace sester, kterou díky svým diplomatickým schopnostem a jazykovým znalostem dovedla do ICN – Mezinárodní rady sester. Na Karolině Moravcové lidé nejčastěji hodnotí to, že i přes různé nesnáze, je člověkem pozitivním, ochotným každému okamžitě pomoci. Neustále něco podniká – učí se vše se stejnou dychtivostí jako za mladých let. Před rokem zahájila studium hebrejštiny, zdokonaluje se ve světových jazycích, maluje, hraje na varhany. V Černošicích, kde bydlí, bez problémů zvládá práci v obecním zastupitelstvu.

Sestra čtenářů

Jaroslavu Kvíčalovou navrhli sami pacienti a z dalších přihlášených ji za Sestru čtenářů vybrala redakce časopisu Sestra. Sestra Kvíčalová pracuje na II. interní klinice fakultní Thomayerovy nemocnice. A dále již budeme citovat jen z dopisu navrhovatelky: „Přivedla jsem na oddělení mého bratra, u kterého byla diagnostikována rakovina hrtanu a následně byl operován. Kdyby nebylo včasného zásahu sestřičky Kvíčalové a pana doktora Beneše, bratr by již nežil. To ale není vše, proč ji navrhuji. Naše Jaruška je stále usměvavá a přísná a také proto vznikl na této interně bezvadný kolektiv, kde má pacient pocit, že je středem pozornosti a zájmu. Tato důvěra, profesionalitu a lidská stránka uzdravuje líp než léky. Díky všem, kteří to umějí!“


Cena za celoživotní dílo

Redakce časopisu Sestra a jeho redakční rada zvolily Sestrou roku za celoživotní dílo viceprezidentku České asociace sester a asistentku hlavní sestry Všeobecné fakultní nemocnice, paní Růženu Wagnerovou.

Růžena Wagnerová letos završila úctyhodných 45 let práce ve zdravotnictví. Původně dětská sestra, nyní asistentka hlavní sestry Všeobecné fakultní nemocnice, patří mezi ty šťastlivce, kterým čas přidělá jen nějakou tu vrásku, ale mladistvý elán ponechá. „Růženka“, jak si zvykli nazývat ji ti, kteří mají to privilegium počítat se mezi její přátele, si to, že svět dokáže vidět spíše ve světlých barvách si ale na svém osudu musela vybojovat… a to prakticky od nejútlejšího dětství.

Holčička, jejíž jméno si už nepamatuje, se vrací z koncentračního tábora z Terezína, sama bez rodičů. Následoval dětský domov a jméno Helga. V jejích třech letech si ji nová, adoptivní maminka pojmenovala po sobě – Růženka. V této rodině poznala, co je to láska. V roce 1950 však rodina přišla o majetek a oba rodiče se ocitli v komunistickém vězení. Jednoho dne se devítiletá Růženka neměla ze školy kam vrátit. Péči o ni pak převzala maminčina sestra. Radost z návratu matky – otce až po roce – zastínila i fakt, že byli najednou chudí i to, že Růženka si do svého dalšího života nesla černého Petra.

V roce 1960 ukončila zdravotnickou školu v Mladé Boleslavi, obor dětská sestra. V témže roce začala pracovat na I. dětské klinice prof. MUDr. Josefa Švejcara. Po čtyřech letech pak odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1965 ovdověla a začala pracovat v denních jeslích na Praze 10. Zde ve funkci staniční sestry MZ ČR setrvala do roku 1991. Poté následovalo tříleté období na oddělení hlavní sestry MZ ČR.

Po změně režimu v roce 1989 začala Růžena Wagnerová, matka dvou dcer, cílevědomě a usilovně napravovat pošramocené postavení zdravotních sester ve společnosti. Na Praze 10 založila Klub sester, který se v roce 1991 změnil na Českou asociaci sester. Od toho roku v ní, vedle své práce v nemocnici, působí nepřetržitě jako viceprezidentka. Díky jejímu úsilí, samozřejmě ve spolupráci s ostatními sestrami, se ČAS stala nejpočetnější a nejsilnější českou profesní organizací sester. Na schůzkách prezidia se paní Wagnerová setkává s předsedkyněmi odborných sekcí, které naprosto nenahraditelně slouží celoživotnímu vzdělávání sester.

Koncem loňského roku jsme po paní Wagnerové chtěli, aby nám řekla svoje životní krédo. Řekla : „Já navzdory nepřízni osudu, považuji za dobře prožitý celý svůj život, ale teď jsem opravdu klidná a spokojená.“

Ohodnoťte tento článek!