SUMMARY
The long term care hospital where I work is a small facility on the border of the town, in beautiful countryside. There are about 100 beds and we provide comprehensive long term care.
Rehabilitační oddělení se neustále modernizuje a v současné době dokáže nabídnout rehabilitaci velmi dobré úrovně. Další dvě oddělení jsou zaměřena na následnou péči o klienty přeložené z akutních lůžek jiných nemocnic spíše interního charakteru. Na jednom z nich pracuji. Před několika lety bylo naše oddělení léčebnou dlouhodobě nemocných. Stav pacientů byl víceméně stálý. Někteří zde prožili i dlouhé roky. Práce v léčebně byla klidná až idylická. Všichni jsme se dobře znali, mezi personálem a pacienty vznikaly pevné vazby, takže sestry suplovaly rodinu mnohým pacientům, kteří byli příbuznými téměř zapomenuti (až na den vyplácení důchodu).
Změny po sloučení s Nemocnicí následné péče
Jenže nic netrvá věčně a idylka klidného, příjemného pracoviště skončila. Naše oddělení se stalo součástí Nemocnice následné péče Svatá Anna a s tím souviselo mnoho změn. Pacienti se změnili v klienty, doba maximální možné hospitalizace se zkrátila na tři měsíce, láska a porozumění mezi personálem a pacienty se změnily v komerci a profesionální vztahy. Klienti jsou k nám překládáni z akutních lůžek v ne zcela stabilizovaném stavu. Stoupá finanční i ošetřovatelská náročnost.
Práce je hektická a až na absenci akutních příjmů se příliš neliší od práce na běžném interním oddělení. Stoupající kvalita ošetřovatelské péče a relativně rychlá obměna klientů zákonitě změnila atmosféru i náladu na oddělení a tím i vztahy mezi sestrami a klienty. Ze strany sester odosobnění, profesionalita, je málo času na obyčejné lidské zastavení a popovídání si s nemocnými. Ze strany nemocných často počáteční nedůvěra, strach, nejistota. Prostě na věci člověčí nezbývá tolik času.
Důležitá role rodiny
V tuto chvíli je ještě důležitější úloha rodiny. Stále více pozorujeme vliv vztahů v rodinách klientů na jejich chování, postoje a tím i na proces uzdravování nebo alespoň stabilizaci stavu. Ten, kdo je obklopen pozorností, láskou a s tím spojeným optimismem svých blízkých, má prokazatelně větší šanci na rychlejší uzdravování. Má lepší náladu, lepší chuť k jídlu, větší zájem o okolí a hlavně velkou touhu zlepšit co nejrychleji svůj zdravotní stav, protože ví, že se může vrátit domů mezi své blízké. Cítí, že jim není na obtíž. Pobyt v nemocnici snáší dobře a s důvěrou přijímá všechna léčebná opatření. Spolupráce s takovýmto klientem je lehčí a často i radostná. Zvlášť když příbuzní akceptují zdravotnický personál a dokážou se slušně na všem domluvit.
Horší je, když rodina sice prokazuje pozornost svému nemocnému a často ho navštěvuje, ale k personálu má odtažitý až nepřátelský vztah. Nemocný postoj svých příbuzných dobře vnímá a začíná se s ním ztotožňovat. Když zjistí, že příbuzní ze všeho viní nemocnici a především sestry, začnou být podráždění, negativističtí a znepříjemňují společné chvíle sobě, spolupacientům i sestrám a ostatnímu personálu. Také léčení a hojení není tak rychlé a efektivní jako u těch spokojenějších klientů. To pak pochopitelně zase zhoršuje vztahy.
Další kategorii klientů tvoří lidé, jejichž nejbližší je nenavštěvují buď vůbec, nebo jen jednou do měsíce (pokud nedostávají důchod nemocného na účet). Tyto pacienty můžeme rozdělit do dvou skupin. Jedni se nikdy nesmíří s hospitalizací, všechno předem vzdají, někdy se rozhodnou i zemřít. Ti druzí si brzy zvyknou na nové prostředí, zvlášť když se v nemocnici mají lépe než doma, začnou respektovat sestry nebo si některé dokonce oblíbí, dobře spolupracují a všechno je snazší. Také z těchto důvodů se my, sestry, snažíme hovořit s příbuznými a působit na ně v tom směru, aby se zamysleli, jak svým přístupem mohou svému nemocnému pomoci, nebo naopak ublížit. Naznačujeme jim, že spolupráce s námi a nalezení společné řeči velmi pomůže v procesu léčení.
Závěr
Člověk je tvor společenský a především v těžkém období, jako je nemoc, potřebuje kolem sebe „svoje“ lidi. Často pozoruji, co dokáže rodina v době hospitalizace svého příslušníka. Jak nemocným prospívá láska a účast blízkých, jak naopak ubližuje nezájem a ještě více jejich nepřátelský postoj k nemocnici a personálu. V dnešní době komerce a honby za penězi je všechno složitější, ale měli bychom se snažit, aby to naši nemocní neodnášeli.
Marta Pechlátová, Nemocnice následné péče Svatá Anna, Planá (Pechlatova.m@seznam.cz)