Sestra roku 2000 vzpomíná

Jindra Pavlicová byla u zrodu zavádění dialýzy u nás. Je zakladatelkou nefrologické sekce dnešní České asociace sester, odbornou garantkou a koordinátorkou vzdělávacích projektů. V roce 2008 jí prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy. Byla jednou z prvních oceněných sester v soutěži Sestra roku.

Bylo mi osm let, když táta emigroval do Kanady a mámu na čtyři roky zavřeli jako politického vězně. Naštěstí jsem nemusela do dětského domova, ale mohla jsem bydlet u strýce v Českých Budějovicích.
Domů jsem se vrátila až v šesté třídě.
Když pak přišel čas rozhodnout se, co chci v životě dělat, vůbec jsem nevěděla.
Máma řekla, že půjdu „studovat na sestru“. Přihlásila jsem se tedy na střední zdravotnickou školu (dnes už neexistuje) v Praze 8 Na Košince v Kandertově ulici. Dodnes říkám, že maminka zvolila dobře. Byla to úžasná škola s vynikajícím ředitelem. S největší láskou ale vzpomínám na svou třídní učitelku, Boženu Zajícovou. Ta měla tenkrát štěstí, že se s nadací Alice Masarykové dostala do Ameriky, kde čerpala nejmodernější poznatky. Její výuka byla pohlazením po duši. Možná bych uvažovala i o studiu medicíny, ale bála jsem se přihlásit, protože u mého jména byl vždycky ten „černý puntík“.
Mým prvním pracovištěm byla neurologie v dnešní Všeobecné fakultní nemocnici.
Tam se mě kdysi jeden pacient ptal, proč nejdu studovat medicínu. A já na to, že na to nemám. Pořád na mě naléhal, ale já jsem se bránila, že to nejde. Odradit se ale nedal, a dokonce mi přinesl přihlášku na lékařskou fakultu. Ale já si ji nepodala. Nechtěla jsem zažít zase ty hrozné pohledy, protože táta je emigrant a máma byla zavřená… Nikdy jsem nelitovala, že jsem to vzdala. Patřím k těm nemnoha lidem, kteří odjakživa byli a jsou se svou profesí naprosto spokojeni.

O práci

Jsem ráda, že jsem měla možnost zažít profesora Hennera, to byl opravdu neuvěřitelný člověk. Na vizitu přišel třeba v půl šesté večer. Celá vyplašená jsem honem začala chystat vše potřebné.
A on pravil: „Sestřičko, nebudu vás zdržovat, přišel jsem v nevhodnou dobu. Jdu si jen prohlédnout pacienty.
Kdybych něco potřeboval, zavolám vás.“ Strávila jsem tam šest úžasných let.
Když děti byly malé, přešla jsem na dva roky na fakultní polikliniku. Pak se mi naskytla příležitost nakrátko přejít na interní oddělení nemocnice na Strahově.
Přednosta mě pak přemluvil, abych šla pracovat na tenkrát se rozvíjející dialýzu. A nefrologii jsem zůstala věrná dodnes.
Jednu chvíli jsem uvažovala o práci u dětí. Dnes jsem ráda, že jsem se na to nedala.
Těžce nemocné děti bych špatně snášela.
Nesmírně si vážím sester, které to dělají.
Já bych to psychicky nezvládla. Jsem prostě takový citový poděs, který za lidi trpí, což se nesmí, protože když se práci plně oddáte a začnete každého litovat, je to cesta do pekel. Na dialýze se také moc optimismu nezažije, zejména její začátky byly krušnější, ale dnes už je to lepší. V té době jsem měla za šéfa profesora Válka.
Ten mě a pár dalších přivedl tzv. k vědě.
Zdůrazňoval jen, že musíme dělat i něco dalšího, než svoji práci u pacienta. Že je třeba chodit na semináře a o přednášky se podělit s ostatními. Byl to živel, který nás vysílal po celé republice. Mě jednou poslal na kongres do Madridu. Pořád jsem mu opakovala, že to nejde, že mám tu černou tečku, ale jeho to nezajímalo. Prostě pojedete do Madridu, tam to vyslechnete a zpracujete nejen pro Strahov, ale pro celou republiku, řekl a bylo to. Za čas náš kolektiv sester připravil celostátní seminář, kde jsme přednášely, čímž jsme se nejen podělily o vědomosti, ale naučily jsme se také na veřejnosti mluvit. Byla to výborná škola do života.

O přátelství a vyhoření

V roce 1989 jsem přešla do IKEM také na dialýzu. Změnu po třiceti letech strávených na jednom pracovišti jsem cítila jako křivdu. V té době tam pracoval i známý psychiatr Radkin Honzák. Byl to právě on, kdo mi v těžkých chvílích psychicky pomohl. Jedna z mých kolegyň si na mě pořád vyskakovala. Tolik jsem se snažila jí vyhovět a být k ní hodná, ale čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. Šla jsem za Radkinem s prosbou, co mám dělat, než se z toho zhroutím. Poradil mi, jak mám reagovat, že všechno bude v pořádku.
A bylo. Jsme dodnes přáteli. Dialýza je chronické pracoviště, kam lidé chodí léta. Moc mě to bavilo, ale litování pacientů jsem se neubránila. Je to jako v životě, někdo je vám sympatičtější, někdo míň.
A když se vám ten víc sympatický pacient začne horšit před očima, bolí to. Tisíckrát si můžete říkat, že zůstanete neosobní, protože nechcete zničit sama sebe, ale nejde to. Ke všem jste milá, ale k někomu prostě máte blíž.

O práci na Ministerstvu zdravotnictví

Skoro deset let jsem zastávala pozici hlavní sestry na Ministerstvu zdravotnictví České republiky. Mým prvním velkým úkolem tehdy na počátku 90. let bylo zpracovat koncepci ošetřovatelství. Hodně mi pomohla magistra Eliška Červenková z brněnského NCO NZO. Dnes má odbor více lidí, ale tenkrát jsem tam byla sama.
Až časem jsem si takzvaně vydupala poradní orgán hlavní sestry. Vytvořila jsem Radu pro rozvoj ošetřovatelství, do které jsem natáhla osobnosti typu docentky Marty Staňkové, postupně pak zástupce České asociace sester, odborů, také nějaké hlavní sestry nemocnic. Moc ráda na to vzpomínám, protože šlo o velice přátelské seskupení. Koncepce byla také uveřejněna v časopisu Sestra, postupně se vydaly potřebné příručky. Prostě se nám podařilo se posunout dál. Moc mě těší, že se naše koncepce stala dobrým základem pro ty další.

O vzdělávání sester

Je jasné, že vzdělání každého posouvá dál. Myslím, že dnes už lékaři sestru berou jako plnohodnotného spolupracovníka, i když vím, že to neplatí všude.
Každopádně se jejich postoj k sestrám změnil. Sestry jsou dnes sebevědomější.
Díky aktivní účasti na odborných kongresech a seminářích se umějí i lépe vyjadřovat a jejich vystupování má kultivovanou formu. Hodně se to změnilo a vzdělání v tom samozřejmě hraje prim. Novela zákona č. 96/2004 od povinnosti vysokoškolského vzdělání sester ustoupila a já se domnívám, že je to politická záležitost. Někdo se dnes špatně dívá na hlavní sestru na ministerstvu, že proti rozhodnutí nebojovala. Ale to vždycky dost dobře nejde. Bylo třeba hledat cesty jak vyřešit nedostatek sester, protože ty v současné době opravdu nejsou. Podobná je ovšem situace i v jiných oborech.
Jednou z cest byla úprava vzdělávání sester na rychlejší formu, jak ji nazýváme 4 plus 1. Neříkám, že je to ideální stav, že nám to přivede sestry do nemocnic.
Ale až čas ukáže, zda nedostatek sester novela pomohla vyřešit. Nikdy se změna nedá hodnotit hned. Rozhodně je ale v pořádku, že vysokou školu musejí mít manažerky ve zdravotnictví, protože manažerka vždycky musí umět něco navíc. Podle mého názoru je ale velmi důležité, aby měla praxi. Je opravdu moc špatně, když vedoucí sestra, hlavní sestra nebo náměstkyně pro ošetřovatelskou péči jsou sice vzdělané, vědí, co je to management, ale nevědí, co je praxe.
Jinými slovy, nevědí, co to je pacient. A to je ve zdravotnictví na závadu. Zejména vrcholové manažerky by měly mít praktické zkušenosti. Také by pak měly i větší autoritu u podřízených.

O spravedlivém ohodnocení

Počátkem roku se sestrám měly zvednout platy. Mně nepřijde, že sestry jsou úplně špatně finančně ohodnoceny. Když to srovnávám s předchozími lety… Ale samozřejmě všichni chceme stále víc peněz. Zprávy v médiích, které hovoří o zvyšování platů zdravotníků v ošetřovatelství, vždycky vyvolají vlnu nevole. Uvádějí, že průměrný plat sestry je tolik a tolik. Ale už se nikde neříká, že do průměru se započítávají i platy manažerek v ošetřovatelství na všech úrovních, tedy i náměstků pro ošetřovatelskou péči. Aby to bylo objektivní, musel by se udělat průměr platů jenom sester u lůžka.
Nemyslím si, že nedostatečné finanční ohodnocení je hlavním důvodem, proč sestry odcházejí mimo obor zdravotnictví. Vysokoškolsky vzdělané sestry si třeba řeknou, proč by měly s vysokou školou vykonávat základní péči u lůžka. Systém personálního obsazení oddělení není dobudovaný. Jsou sestry magistry nebo doktorky, ale není dostatek nižších zdravotnických pracovníků. Když asistenti zjistili, že za téměř stejnou práci jako dělají všeobecné sestry, dostávají méně peněz, šli studovat dál, aby si finančně polepšili. Problém je v tom, že nikdo za míň peněz nechce pracovat.

O titulu Sestra roku

Titul Sestra roku jsem získala v úplně prvním ročníku soutěže. Prožívala jsem to tehdy obzvláště emotivně. Moc mě to dojalo, ač jsem se snažila ovládat.
Neříkám to ze skromnosti, ale vůbec jsem s tím nepočítala. Ani jsem si neuměla představit, co se tam vlastně bude dít. Byla jsem z toho celá pryč a pořád jsem si říkala: hlavně se ovládej a nebreč, proboha, jen žádné dojemné scény. Pro samé sebeovládání si z večera ani moc nepamatuju. Jen jedno – bylo to fantastické. Stála jsem na pódiu s takovými osobnostmi, jako jsou tehdejší hlavní sestra FN Hradec Králové Jaruška Pečenková či hlavní sestra FN Plzeň Nina Müllerová. Tenkrát byla poprvé udělena i cena za celoživotní dílo. Dostala ji docentka Staňková. Říkala jsem si, že za těmito ženami je vidět spousta práce a že si takové ocenění určitě zaslouží víc než já. Atmosféra na Žofíně byla úžasná.
Na něco takového sestry až dosud nebyly zvyklé. Byla to první obrovská sláva na jejich počest. Doma jsem nic neříkala a na slavnostní večer jsem nepozvala ani svého muže. Jen jsem se zmínila, že se na Žofíně budou předávat nějaká vyznamenání a že tam musím jít. Manželovi to ale nějak nedalo, zavolal mé kamarádce, ta mu řekla, že tam bude také a ať jde s ní. Pěkně mě tím zaskočil. Pak se mě doma ptal: „Proč jsi mi nic neřekla? Jak ses s těmi kyticemi chtěla dostat domů?“ Tak jsem se omluvila.

O aktivním odpočinku

Odpočívám spíš aktivně, například každý den si jdu zaplavat. Jinak pracuji v Akreditační komisi Ministerstva školství ČR, kde mám na starosti okrajové zdravotnické činnosti. Docházím do Etické komise Ministerstva zdravotnictví, spolupracuji s oběma sdruženími praktických lékařů. Jednou ročně připravuji odbornou konferenci pro jejich sestry. Letošní proběhne ve dnech 23. a 24. února od 10 hodin v TOP Hotelu Praha a mimo jiné tam vystoupí i doktor Honzák se sděleními: Psychopati mezi námi a Humor a smích v životě a v medicíně.

Ohodnoťte tento článek!