Agresivní klient v ošetřovatelské praxi

Agresi můžeme najít všude kolem sebe. Je přirozenou součástí života lidí i zvířat. Někteří odborníci se domnívají, že agresivních projevů přibývá.

Důvodem k zamyšlení není otázka, zda je agrese více, či méně. Co se především mění, je podoba agrese. Dříve, když byl člověk lovcem v pravém slova smyslu, potřeboval agresi k přežití. V době vyspělé civilizace není nutné bojovat s nebezpečím v podobě divokého zvířete. Lidská agrese se objevila v nových podobách. Bojem o teritorium může být třeba válka gangů či podvodné získávání stavebních parcel, bojem o místo ve smečce má podobu šplhání po zádech jiných za doprovodu pomluv a podrazů. Agrese může směřovat k jiným lidem, ale může se také obrátit proti člověku samotnému, např. jako sebevražedné jednání, sebepoškozování nebo způsob života poškozující zdraví (závislosti, prostituce). Kromě těchto společensky nepřijatelných projevů je i agrese společensky přijatelná. Například ochrana mláďat. Profesionálové pomáhajících profesí se setkávají s agresí jako se součástí projevů svých klientů. Výjimkou není ani ošetřovatelská praxe.

Jak vypadá napadení?

I. Spouštěcí fáze. Ke spuštění agrese dochází za souhry několika faktorů.

1. Jednak musí být aktér vyladěn k agresi.

2. Dále musí být přítomny spouštěcí faktory: a) původce agrese očekává ocenění svého agresivního chování (před partou, v prostředí, kde je ceněna síla) b) přítomnost stresorů, včetně našeho nevhodného chování vůči klientovi c) špatná interpretace reality, např. vlivem duševního onemocnění d) vliv alkoholu a nealkoholových drog e) zdánlivé ohrožení zájmu klienta, např. matka má obavu z odebrání dítěte, pacient z bolestivého výkonu.

3. Kdy hrozí agrese? Někdy máme možnost zjistit anamnestické údaje, ze kterých plynou možnosti ohrožení.

Charakteristika agresora:

* mladší muž * psychický stav – přítomno duševní onemocnění, nejčastěji schizofrenie s bludy o pronásledovatelích, organické duševní poruchy, mentální retardace, závislosti * násilné projevy v minulosti (hádky, výhrůžky, rvačky), kriminální čin v minulosti* nepřátelství k potenciální oběti, obavy z jejího jednání* přecitlivělost na někoho či něco.

II. Eskalace násilných projevů – kroky vedoucí k násilnému projevu. V této fázi záleží na interakci mezi agresorem a potenciální obětí. Ke zhoršení situace přispívají kroky manifestující moc. Ve strachu se někdy snažíme o ovládnutí situace, což může vyvolat pocity ohrožení u pacienta. Reaguje pak neadekvátní obranou.

Uklidňující vlivy

* My nepotřebujeme dominovat! Pokud přijmeme tuto myšlenku, může dojít k výraznému zmírnění tenze mezi námi a potenciálním agresorem. Pokud nechci jít do střetu, je to z mého chování znát a klient si toho signálu všímá. Naopak touha po střetu stupňuje násilí. * Pomalé tempo řeči. Je ověřeno, že klient postupně přejímá naše tempo řeči a se zklidněním řeči dojde k celkovému zpomalení psychomotorického tempa. * Všímáme si verbálních i neverbálních signálů blížící se agrese:

– Působí nervózně, je rozrušený? – Výhrůžně nebo nápadně gestikuluje? – Podupává, naznačuje kopnutí? – Dívá se upřeně do očí? – Bouchá či kope do zařízení místnosti? – Práská dveřmi? – Svírá pěsti? Vědomě či nevědomě ukazuje zatnutou pěst? – Působí jako napjatý člověk, jen vybouchnout? – Tvář je napjatá, objevuje se agresivní úšklebek? – Nervózně pomrkává, objevují se tiky (dříve je neměl)? – Má semknuté rty? – Objevují se gesta připomínající bití? – Začíná do mě strkat? – Chová se jinak než obvykle, intuice mi naznačuje, že hrozí nebezpečí?

Jak reagujeme v případě známek blížícího se výbuchu?

* Zklidnění situace pomůže, podaří-li se nám klienta posadit. Pokud to rezolutně odmítá, nenutíme ho. * Udržujeme bezpečnou vzdálenost, alespoň na dosah od klienta. * Je vhodné zanechat otevřenou ústupovou cestu sobě i klientovi. Je lepší variantou, když uteče, než když nás bude muset odklidit z cesty. * Empatie vůči potřebám klienta. I člověk, který se chová či choval násilnicky, má své potřeby. Není naším úkolem zkoumat jeho motivy. * V akutní situaci se snažme identifikovat a pokud je to možné i naplnit jeho lidské potřeby. Uklidnění napomůže např. umožnění zakouřit si, zatelefonovat apod., i pokud to jindy není na pracovišti zvykem. * Odvrácení pozornosti jinam. Ve fázi, kdy cítíme napětí, je lepší odložit naléhavé téma. Např. není nutné provádět zdravotnické výkony ve chvíli, kdy jsme na ošetřovně sami a hrozí nebezpečí. Žádejte o pomoc! * Situace je rizikovější, pokud je agresor ozbrojen (čímkoliv)! * Věnujte pozornost situacím, kdy může vstoupit člověk se zbraní (např. neodložil si v čekárně kabát, má tašky, přichází z prostředí, kde může mít zbraně).

III. Krize. Střet s pacientem. Následky jsou fyzické, včetně materiálních, a neopominutelné jsou psychické následky na všech zúčastněných. Úspěšnost zákroku je ovlivněna zkušeností týmu, počtem zasahujících (nezapomeňte, že v převaze je síla).

IV. Uklidnění. Dochází k biologickému vybití agrese, a tím i k uvolnění.

V. Postkrizová deprese.

Pocity napadených zdravotníků

Zážitek spojený s napadením, tedy pocity vlastního ohrožení, se dotkne všech zúčastněných. Věnujme se nyní pocitům zdravotníků. Většinou zažíváme oba póly pocitů. Cítíme podporu a souhlas kolegů, ale také pochybnosti. Situace, která vyústila v napadení, může být chápána jako profesionální selhání, nedostatečné zvládnutí situace. Rozbíhají se myšlenky, kdo je obětí napadení? Člověk, který je málo profesionální, necitlivý vůči potřebám klienta, popouzí svým chováním atd. To není pravda. Napaden může být i dobrý profesionál. Přes toto ujištění mohou vzniknout pocity viny z nedostatečně zvládnuté situace.

Důsledky napadení:

a) krátkodobé: pocity viny, ztráta jistoty, že umím jednat s klienty, psychická i fyzická únava b) dlouhodobé: přeceňování hrozícího násilí, nepřiměřený strach z opakovaného napadení, zvýšená ostražitost vůči novému v civilním životě.

Může se rozvinout až posttraumatická stresová porucha!

Pomoc po zážitku napadení:

1. Mluvte s kolegy o celé situaci, klidně i opakovaně – postupně tak odreagujete emoce spojené s negativním zážitkem. Také můžete společně vytvořit preventivní strategie, aby se omezila další rizika. 2. Pochvalte všechny účastníky za zvládnutí krize. 3. Využijte zkušenosti jiných, poraďte se s nimi. 4. V případě rozvoje posttraumatických symptomů vyhledejte poradenské či terapeutické služby. 5. Očekávejte, že se reakce na napadení může dostavit později. 6. Vraťte se do práce. Kolegové vás jistě podpoří!


Ilustrační foto: Marta Jedličková

Ohodnoťte tento článek!