Aktivní účast rodičů při aplikaci Vojtovy metody u dětí

Pokud vývoj dítěte neprobíhá tak, jak má, mívají rodiče velkou starost a hledají pomoc u odborníků. Často je zneklidňují různé názory na terapii prostřednictvím Vojtovy metody (VM), která jim byla doporučena. V případě, že lékař a terapeut doporučí tuto metodu, měli by se rodiče naučit nejen správně provádět jednotlivé cviky, ale také správně zacházet s dítětem během terapie i po ní.

Jejich role je nezastupitelná, má-li se dosáhnout cíle léčby. Volba cvičení by měla být ze strany rodiny vždy dobrovolná, neboť celkový úspěch terapie závisí na vzájemné spolupráci a pozitivním postoji rodičů – jen tak lze zaručit pravidelnou a správnou aplikaci terapeutických postupů. Rodiče si musí uvědomit, že oni sami budou provádět cviky doma s dítětem několikrát denně, že terapeut je pouze jejich učitel, rádce a partner. Souhra všech zúčastněných je velmi důležitá.
Spolupráce rodičů závisí samozřejmě na postoji k výchově, na možnostech osobního nasazení, na okolí, na podrobných informacích o rozsahu hybné poruchy i o jejích možných vlivech na další vývoj dítěte. O cíl terapie musí usilovat všichni společně, terapeut, otec, matka i dítě. Je třeba si uvědomit a akceptovat realitu, nemít přílišné, nebo naopak nedostatečné požadavky. Chování rodičů často ovlivňuje opožděný vývoj dítěte, neboť chronická nemoc pro ně znamená velkou psychickou zátěž. Mohou pociťovat bezmoc nad stavem dítěte a nejistotu z budoucnosti. Může také dojít k problematickým vztahům mezi dalšími členy rodiny a okolím, čímž jsou ohroženy základní funkce rodiny. Přitom pouze rodič zná svoje dítě nejlépe a je pro něj nejbližším člověkem, který mu může pomoci.
Role matky: Při cvičení bývá přítomna většinou matka, ale je zapotřebí pomoci i ostatních členů rodiny. Před zahájením se matka seznámí s programem, který terapeut určí. Je nutno naučit se správně rozeznávat žádanou pohybovou reakci, ale především provádět terapii pečlivě a přesně. Při aplikaci metody musí někdy překonat smutek a bolest, jen tak dítěti pomůže. Bylo by nesprávné terapii přerušovat jen proto, že se zpočátku zdá neúnosná a neefektivní. Když se matce podaří akceptovat terapii jako pozitivní pomoc, brzy nalezne cestu, jak ji provádět co nejefektivněji.
Při vyšetření musí být dítě správně motivováno, aby jej v ideálním případě chápalo jako hru. Terapeut pozoruje nejen způsob, jakým matka nese dítě v náručí, ale i polohu, v níž je neseno, jeho pohyby, vztah dítěte k rodičům a následně pak i k vyšetřujícímu. Na začátku prvního vyšetření dojde k rozhovoru terapeuta s rodiči o anamnéze a rozsahu onemocnění, je zjištěn a pojmenován hlavní zdravotní problém. Následuje vysvětlení průběhu léčby, které podá vyšetřující lékař neurolog, případně terapeut, jemuž je po neurologickém vyšetření dítě svěřeno do odborné rehabilitační péče. Osoba terapeuta je pro průběh vyšetření i celého cvičení klíčová, neboť je to právě on, kdo by měl vzbudit u rodičů respekt a důvěru, aby se na něj, kdykoli to bude zapotřebí, obrátili. Po rozhovoru rodič dítě svlékne a již během této činnosti lze sledovat pohybovou aktivitu dítěte. Poté je dítě uvedeno do polohy na břiše, na zádech a na bocích, přičemž je věnována pozornost jeho spontánním reakcím. K dispozici jsou vhodné hračky, které stimulují jeho pozornost. Terapeut postupně diagnostikuje hlavní nedostatky a na základě toho volí cvičební postup. Velmi důležitým krokem je názorná demonstrace cviku rodičům a následná kontrola, zda je cvik prováděn efektivně a bezchybně. Terapeut manipuluje s dítětem pomalu, nejdříve jej uvede do polohy, ve které se uklidní, a pak převede trup a končetiny do výchozí polohy reflexního plazení nebo reflexního otáčení. Polohu volí tak, aby došlo k protažení svalových skupin a tím bylo tělo dítěte uvedeno do aktivní a součastně labilní dynamické polohy, a on tak mohl prostřednictvím tlaků a odporů aktivovat reflexní program. Jakmile terapeut dojde k názoru, že cvik rodič pochopil a umí ho sám aplikovat, navrhne termín příštího vyšetření – ten bývá většinou nezávislý na závažnosti anamnézy. U miminek se odstup pohybuje mezi deseti až čtrnácti dny, později se mohou intervaly prodloužit na jeden měsíc, vše záleží na výsledcích a průběhu cvičení. Kromě toho zpravidla v každé vývojové fázi probíhá neurologické vyšetření dítěte odborným lékařem.

Rozhovor s rodičem o průběhu cvičení VM

Pro dosažení lepší spolupráce rodič–dítě–fyzioterapeut je důležité, aby rodiče před zahájením aplikace VM dostali všechny potřebné informace. Výpověď jedné z maminek názorně ukazuje, jak obvykle probíhá takový rozhovor i jaké jsou další okolnosti cvičení.
Dříve než se zahájí cvičení, měl by terapeut (nebo lékař) podat rodičům dostatek informací o této metodě a jasně jim odpovědět na všechny dotazy týkající se průběhu cvičení, očekávaných výsledků či dalších okolností. Především musí rodičům vysvětlit, co je VM, proč se provádí, čeho má byt dosaženo, jaké jsou žádané i chybné polohové reakce, jaká je intenzita a časová náročnost terapie, kdy se s cvičením začíná, jak dlouho a jak často se cvičí, co je nutno dodržovat. Již během své první návštěvy v ambulanci by měli rodiče získat přehled o cvičení, aby si dokázali vytvořit k nové situaci pozitivní postoj a lépe pak zvládali zátěž spojenou s cvičením a účinněji spolupracovali s terapeutem.
Paní X. Y. bylo doporučeno cvičit VM s dítětem bezprostředně po narození. Zeptali jsme se jí na průběh návštěv neurologické ambulance, kde hovořila s pediatrem a fyzioterapeutem, jaké informace dostala, i na další průběh léčby a celkový dojem z ní.
Za jakých okolností bylo rozhodnuto, že budete s dítětem cvičit Vojtovu metodu? Dcera byla 6. den svého života hospitalizována v oblastní nemocnici z důvodu novorozenecké žloutenky. Během vyšetření byl navíc diagnostikován hypotonický syndrom. Lékaři nám sdělili, že dcera bude převedena do péče odborníka-fyzioterapeuta a že pod jeho vedením začneme cvičit Vojtovu metodu.
V jaké době jste začali cvičit? Po propuštění z nemocnice jsme navštívili kliniku, oddělení dětské ambulance-rehabilitace, kdy byla dcera vyšetřena neurologem a fyzioterapeutkou. Ta nám vše vysvětlila, názorně ukázala cviky a řekla, jak často je máme provádět. Bezprostředně poté jsme začali cvičit. Dceři bylo deset dní.
Byla jste spokojená s rozsahem i způsobem poskytnutí všech informací? Informací bylo hodně, ale dostávala jsem je postupně, abych byla schopná vše pochopit. Pokaždé jsem se mohla opakovaně zeptat na to, čemu jsem nerozuměla. Pan doktor i fyzioterapeutka byli velice příjemní a trpěliví při vysvětlování i předvádění cviků. Také jsem je mohla kdykoli požádat o radu či pomoc, když se vyskytl nějaký problém, buď osobně, nebo po telefonu. Povzbuzovali mne a dodali hodně odvahy cvičit dál. Jejích přístup byl opravdu profesionální.
Jak dlouho jste cvičili? Jeden rok.
Kolikrát denně a v jakých časových intervalech? Čtyři- až pětkrát denně po 15 minutách.
Jaké příznaky se projevovaly u vašeho dítěte po narození? Od prvních dní, dříve než byl diagnostikován hypotonický syndrom, se u dcery vyskytly následující příznaky: extrémní spavost – až 20 hodin denně (částečně z důvodu novorozenecké žloutenky), velmi malá plačtivost, nízký příbytek váhy, problémy s kojením. Neuroložka v nemocnici použila přirovnání, že je „jako hadrová panenka“.
Jak spolupracovalo dítě při cvičení? Dcera reagovala na cvičení pláčem a křikem, byla rozčilená. Postupně ale, jak jsme cvičili pravidelně, se cvičení stalo součástí dne a dcera si začala zvykat a již tolik neprotestovala.
Myslíte, že Vojtova metoda dceři pomohla? Ano, jsem o tom stoprocentně přesvědčena. Díky této metodě dosáhla velkého pokroku na cestě k uzdravení.
Jak byste hodnotila cvičení? Jako matka jsem se musela nejdříve vnitřně vyrovnat s faktem, že dcera má určité zdravotní potíže. Na druhé straně jsem plně důvěřovala fyzioterapeutce. Po uplynutí poměrně krátké doby se dostavily výrazné pokroky v psychomotorickém vývoji. Pokroky byly patrné již po uplynutí několika týdnů a jsem přesvědčena, že bez cvičení by to nebylo možné.
Vyskytl se nějaký problematický cvik? Složitějším cvikem bylo reflexní plazení, které vyžadovalo pomoc druhé osoby, ale díky paní fyzioterapeutce, která nás vedla, jsme jej zvládli také.
Jaké zásady je při aplikaci Vojtovy metody nutné dodržovat? Je třeba cvičit pravidelně, nevynechávat, mít důvěru ve fyzioterapeuta, cvičit důslednost, trpělivost. Velmi důležitá je disciplína, vyrovnanost a přesvědčení rodičů, že cvičení je nezbytné, i když dítě pláče a vyjadřuje nesouhlas.
Doporučila byste Vojtovu metodu ostatním? Jsem přesvědčena, že tato metoda je velice účinná. Ovšem aby byly její cíle naplněny, je zapotřebí nejen pravidelné a důsledné provádění všech cviků, ale také velmi dobrý vztah rodičů a fyzioterapeuta – vztah založený na důvěře. Jako rodiče jsme si uvědomili, že bez Vojtovy metody by se naše dcera celý život potýkala se značnými fyzickými obtížemi.

**

Literatura

KRAUS, J. a kol. Dětská mozková obrna. Praha: Grada Publishing, 2005. 348 s. ISBN 80-247-113.
NEPŠINSKÁ, I. Vojtova metoda. [online], [citováno 18. 12. 2009]. Dostupné z www: http://www.rl-corpus.cz/ ORTH, H. Dítě ve Vojtově terapii. České Budějovice: KOPP, 2009. 206 s. ISBN 978-80-7232-378-4.
VOJTA, V. Mozkové a hybné poruchy v kojeneckém věku. Včasná diagnóza a terapie. Praha: Avicenum, 1993. 384 s. ISBN 80-85424-98-3.
SOBOTKOVÁ, D.; DITTRICHOVÁ, J. a kol. Narodilo se s problémy a co bude dál? Praha: Grada Publishing, 2003. 107 s. ISBN 80-247-0398-X.

Souhrn

Autorka zdůrazňuje aktivní roli rodičů při cvičení Vojtovy metody se svým dítětem, jakož i roli terapeuta a lékaře a jejích vliv na dosažení co nejefektivnějších výsledků terapie. Vyzdvihuje účinek motivace postiženého dítěte. Zaměřuje se na první návštěvu u terapeuta a seznámení se cviky. Upozorňuje na význam jednotného přístupu terapeuta a rodičů. Klíčová slova: Vojtova metoda, pediatr, fyzioterapeut, rehabilitační léčba, včasná diagnostika, indikace, příznaky, role matky, rodič, dítě, terapeut, spolupráce Vojtova metoda Vojtova metoda (VM) je v medicínské praxi stále velmi aktuální, žádaná a ve většině případů velice účinná. Byla pojmenována po svém objeviteli MUDr. Václavu Vojtovi a zahrnuje soubor cvičebních technik používaných při léčbě neurologických a vývojových poruch pohybového aparátu. Vychází z toho, že v centrálním nervovém systému člověka jsou geneticky zakódované vrozené pohybové vzorce, které se dají rozvíjet. V případě, že fyzický vývoj dítěte či dospělého byl nějak narušen a neprobíhá tak, jak má, může být VM využita jako jedna z možností léčby. Metoda není příliš složitá a je vhodná jak pro cvičení novorozenců, kojenců a starších dětí, tak i dospělých. Nejefektivnější je však u malých dětí, ať už jde o nedonošence, novorozence, nebo kojence. Rozhodující je včasná diagnostika hybných poruch u dítěte, s ohledem na dosažený stupeň motorického vývoje. Při jejich správném ohodnocení může dojít k zahájení rehabilitační léčby okamžitě. Diagnostika zahrnuje: analýzu pohybů včetně posouzení spontánní motoriky, polohových reakcí a primitivních reflexů. VM má širokou oblast použití a není omezena na určité klinické obrazy nemoci a postižení. Aplikuje se jak v dětské ortopedii, pediatrii a neurologii, tak i v ortopedii dospělých. Lze ji využívat prakticky u každého, nezáleží na věku, ale musí být k dispozici neuromuskulární spojení. Při rané terapii v kojeneckém věku se indikace rozdělují na požadované a uvedené. Požadované indikace: vrozené myopatie (svalové poruchy), vrozené vývojové anomálie, kostní skoliózy (vychýlení páteře do stran), svalové aplazie (nevyvinutí orgánů), mozko-lebeční traumata, paraplegie (úplné ochrnutí), periferní parézy (obrny), středně těžké a těžké centrální koordinační poruchy. Uvedené indikace: hypotonické syndromy (Downův syndrom), různé motorické retardace, poruchy držení a chyby ve vzpřimování, dysplazie kyčlí (porucha růstu), chybné postavení nohy.

O autorovi| Bc. Veronika Hulešová, Gynekologicko-porodnická klinika, VFN v Praze (vhulesova@seznam.cz)

Aktivní účast rodičů při aplikaci Vojtovy metody u dětí
Ohodnoťte tento článek!