Asertivita – vlídnost a laskavost se nevylučují

Co jsou to takzvané vstřícné, měkké techniky asertivity? Otevřený, jednoznačný pozitivní postoj, schopnost aktivně projevit své názory vyplývající z vědomí vlastní ceny. Přístup respektující druhé i zohledňující naše osobní postoje a práva.

Asertivita má v našich podmínkách pověst srovnatelnou s tchyněmi. Potřebná, ale kritická, svým způsobem nebezpečná a razantní. „Korunu takovému přístupu nasadila“ česká překladatelka základního amerického titulu M. J. Smitha When I say no, I feel guilty. Název sdělující „Když řeknu ne, mám pocity vipřeložila „Říkejte ne s úsměvem“. Odhaduji, že osm z deseti odmítnutých bude v takovém případě považovat úsměv za výsměch nebo alespoň radost z odmítnutí. Možná i jako paradoxní sdělení typu: „Ne, ten váš nádor není nezhoubný. Přeji vám hezký den.“ V testu požadujícím doplnění věty: „Mírná, empatická, tolerantní, přihlížejízení cí ke kontextu situace…“ snad nikdo nenahradí tečky slovem asertivita. Přitom tato komunikační metoda může být právě taková.

Asertivita - vlídnost a laskavost se nevylučují

Východiska vlídné asertivity: V latinském aserere najdeme náznak slova sázení i prosazování. Posledně uvedené je vskutku druhořadé. Podstatné je vnímání asertivity jako „sázení květin našich cílů“. Cílů je nespočet a lze si mezi nimi svobodně vybírat, podobně jako ve velkém samoobslužném květinářství. Když ale máme vybráno a chceme květinu pěstovat, musíme se přizpůsobit jejím požadavkům. Prožít „pěkný večer“ a „vyříkat si problémy s tchyní“ jsou dva legitimní cíle (květinky). Oba ovšem vyžadují zcela odlišné postupy. Nelze „vyříkávat si“ v naději, že jakýmsi zázrakem bude právě tento večer pěkný. Ergo, cíle se nepřizpůsobí nám. My se musíme přizpůsobit, pokud jich chceme dosáhnout.
Základním pravidlem asertivity je právo být sám sobě soudcem. Je to patřičné očkování proti pocitům nedocenění, vyhoření a otrávené rezignace. Jak v zaměstnání, tak i doma. Když nás nikdo nechválí, musíme se prostě pochválit sami.

Asertivita neuznává komunikační tabu. Pokud něco chceme vědět, máme právo se na to zeptat. Podobně jako vědec musí akceptovat jak potvrzení, tak i vyvrácení své hypotézy, musí asertivní tazatel zvládnout jak pro něj příjemnou odpověď tázaného, tak i pravý opak. Ryze neasertivní jsou varianty řečnických otázek, u nichž se očekává buď odpověď „ano“, nebo „hej“. Proto pozor na dotazy, u nichž jsme schopni přijmout jen jednu odpověď. Namátkou: „Máš mě rád?“, „Sluší mi to?“, „Byla jsi mi věrná?“, „Těšíš se, až přijede moje matka?“ atd.

Specifika komunikačního stylu vlídné asertivity

Ještě než promluvíme, je třeba dbát na přiměřený oční kontakt. Pohled má být vlídný a klidný, nikoli však upřený. Podobně i výraz v obličeji. Pozor třeba i na drobné úšklebky či povýšený úsměv. Řeč by měla být plynulá. Gesta opět přiměřená. To vše vytváří schopnost sladit slovní a mimoslovní projev. Není vhodné říkat vlídná slova podrážděným tónem ani produkovat nadměrné emoce v souvislosti s banálními prožitky. Žádné „hlazení do vyhlazení“. Otevřenost, jednoznačnost projevu, srozumitelnost sdělení, schopnost „malé věci řešit mávnutím ruky“ a nejednat, jako by šlo o život. Pocity a požadavky máme jasně vyjádřit, ale bez agrese, byť třeba maskované razantní konfrontační asertivitou. Mluvit za sebe, nevkládat vlastní názory do úst druhých, nevymlouvat se, že „já bych to dovolil, ale XY je jako jestřáb, pořád tu slídí a udá nás“. S požadavkem nespojovat žádné hodnotící soudy týkající se partnera, je třeba naslouchat, nechat partnera říci, co má na srdci, vyhnout se „čtení cizích myšlenek“. Vyvarovat se značkování, tj. označování protějšku různými nezřídka laickými diagnózami. Předem nepředpokládat zlý úmysl.

V jedné z amerických příruček asertivity je zmíněn příklad kurzistky, která se dostavila na lekci s brýlovým hematomem pod okem a pravila: „Pane doktore, měl jste pravdu. Ironicky to nejde“. Hovoříme pozitivně bez předem daných zábran. Ve výrocích jsme konkrétní, nelibujeme si ve frázích, neunavujeme zdlouhavým výkladem. Komunikujeme sebevědomě, ne však povýšeně a namyšleně. Nebojíme se přiznat, že něco nevíme, že jsme udělali chybu, eventuálně změnili názor.

Asertivní obligace: Slovo obligace znamená poměr, případně závazek. Ve spojení s asertivitou jde o použití tohoto komunikačního směru u lidí, k nimž máme osobní vztah, jsme nebo se alespoň částečně cítíme být zodpovědní za jejich spokojenost, eventuálně z profesních důvodů je hodláme chránit před stresem. Nejde pouze o to, aby nás respektovali, mají se s námi cítit alespoň relativně dobře.

Asertivní obligace sestává z několika kroků:

1. Úvaha o předpokladech a kontextu asertivity: Promyslíme svá práva i práva protějšku. Položíme si otázku, zda je protějšek schopen asertivitu vnímat a zda se nechtě nedotkneme jeho slabých míst. Je účel našeho vystoupení natolik podstatný, že odpovídá použitým prostředkům?
2. Po asertivním, relativně razantním vyjádření (odmítnutí, kritika chování) lze sdělit své pocity, například „když nadále kouříte, připadá mi usilování o vaše zdraví jako marnost“. Další možný příklad: „Nezapírám, že jsem překvapen.“
3. Dalším krokem je použití tzv. konsekventů. Jedná se o vysvětlení naší reakce. Namátkou: „Můj otec kouřil čtyřicet cigaret denně a přestal, až když bylo pozdě.“ Dále sem patří empatie, vcítění se: „Vím, jak těžké je přestat, sám bych rád zhubl a nejde mi to.“ Použít lze nabídky kompromisu, například výrazné snížení počtu vykouřených cigaret, kouření jen mimo byt atd. Patří sem i metoda „něco za něco“: „Ty přestaneš kouřit, já přestanu jíst čokoládu a budu obědvat poloviční porce.“ Typické pro tento postup je snaha vyhnout se vyhrocení situace a konfrontační asertivitě. Nechceme vyhrocení sporu s pohrůžkou. Byť neustupujeme a stojíme na svém, uděláme vše pro to, aby byl náš požadavek pro druhou stranu přijatelný i za cenu kompromisu.

Jednotlivé vlídné techniky asertivního jednání

Pozitivní zpětná vazba: Když náš protějšek jedná způsobem, který považujeme za správný či je dokonce hoden obdivu, má se to od nás dozvědět: „Dnes vám cvičení šlo velmi dobře.“ Kladnou zpětnou vazbu si zasloužíme i za stavy, které vědomě neovlivňujeme. Namátkou například sestra může ocenit, jak snadno dnes proběhl odběr krve pro laboratorní vyšetření. Selektivní ignorování: Postup vystihuje rčení „dáma to přejde“. Zde ovšem nehoráznost přejde i pán. Zjevnými urážkami, nekonstruktivní kritikou, nadávkami atd. se zabývat rozhodně nemusí. Naopak může je ignorovat s tím, že pokud by se „zabýval blátem, jen stěží zůstane nezablácený“.

K vyslechnutému se nevracíme a nepolemizujeme s tím, kupříkladu pacient: „Nic tu neděláte, jste k ničemu. Nejlépe by bylo všechny ordinace zavřít a lidé by se mohli léčit podle internetu.“ Sestra: „Nejlepší je být zdráv.“ Komplimenty: Jde o schopnost vyjádřit a přijmout kladné ocenění. V kurzech asertivity s účastníky cvičíme sdělení: „Na tobě se mi líbí…“ Místo teček se uvádí jakékoli konkrétum od vzhledu, aktivity v kurzu, oblečení, obětavosti přes překonávání překážek po zvládání problémové dcery atd. Pochválení reagují zjevnými rozpaky. Častá jsou bagatelizující gesta, rozpačitý smích i výroky relativizující onen úspěch či klad. Ex post pak všichni uvádějí, že jim bylo příjemné kladné ocenění slyšet.

Přitom dotyční po dotazu připouštějí, že předmět pochvaly u sebe sama také oceňují, jsou si vědomi svých kladů. U velké většiny kurzistů platí zásada: „Za tvoji pochvalu mě samotného pochválím já za něco i tebe.“ V běžném životě je situace „oplátky“ složitější než v kurzu. Pokud chválíme, je poměrně velká naděje, že budeme pochváleni i my. Pokud ovšem haníme, je jistota, že i my budeme posléze haněni. Nelze očekávat reakci okamžitou, mnohdy jdou tyto reakce časově s odstupem. Oplátka pokárání nemusí být slovní a nemusí se týkat obdobné věci jako výtka. Pokáráním (haněním) může být namátkou i odmítání v sexu, žemlovka k nedělnímu obědu doprovázená úvahou o nutnosti šetřit, zapomenutí na výročí atd.

Poznatek „ironicky to nejde“ platí i zde. Nejde ale chválit s výhradou: „Bylo to dobré, ale víckrát to už nevařte.“ Nelze míchat pochvalu a kritiku: „Dnes to bylo přece jenom lepší než včera, to jsi byl úplně nemožný.“ Kompliment ztrácí hodnotu, pokud je spojen s manipulací: „Vy jste naše sluníčko, že mi to dovolíte…“ Požádání o laskavost: Jde o vrcholnou techniku tzv. empatické asertivity. V dialogu projevujeme účast s protistranou. Sdělujeme jí, že chápeme její situaci, rozumíme jí a plně přijímáme její pohled na věc. To ovšem neznamená, že můžeme odstoupit od svých požadavků. Ty hodláme prosazovat co nejvlídněji. Modelově lze trénink postupu začít relativně jednoduchými prosbami o rozměnění peněz, půjčení knihy, pomoci při roztlačení auta. Dbáme na to, aby kurzisté opravdu požádali, respektive poprosili o laskavost. Aby místo toho neveleli, nevyčítali, nestěžovali si. Zdánlivě jednoduchý a psychologicky průhledný úkol je svým dopadem složitější, než se zdá. U řady klientů vyvolává vzpomínky na to, jak s nimi blízcí lidé jednali a jednají.

V kurzu uskutečněném v rámci činnosti sdružení Mamma Help vyvolal z hlediska lektora banální nácvik prosby o uvolnění sedadla v dopravním prostředku velmi živou diskusi. Vyplynulo z ní, že účastnice kurzu trpí obavami z nevolnosti na veřejnosti. Navíc mnohé mají strach i z náznaku směřujícímu k označení invalida: „Když někoho v trolejbuse, který jede k onkologii, požádám o uvolnění místa pro invalidy, tak tím zároveň sděluji svoji diagnózu…“ Korekce tohoto přístupu je dosti obtížná. V diskusi se lze setkat s obavami z absurdních předsudků o rakovině: „Uvolní mi sedadlo, pozná, kam jedu a bude mít strach, že se ode mne nakazí.“ Objevily se i úvahy dotýkající se samé koncepce psychologické péče: „Mám pocit, že mě psycholožka připravovala na smrt. Chyběla příprava na život.“ Pocit pacienta nemusí být samozřejmě objektivní. Jisté však je, že by mnoha lidem po propuštění z nemocnice pomohlo, kdyby dokázali požádat jasně, jednoznačně a bez výčitky druhé, a to i cizí lidi, o laskavost.

Když žádá přespříliš poníženě, způsobem, z něhož vyzařuje, že nepočítá s pozitivním řešením své prosby, nejedná asertivně, ale spíše pasivně. V projevu lze často najít i prvky skryté agrese. Protimluv verbální prosby a agresivní tenze ve vzteklém „buď tak laskav, miláčku“ je zdrcující. Kdy je požádání o laskavost úspěšné? Pokud nepatříte mezi absolventy kurzu asertivity, pravděpodobně odpovíte: „Když nám vyhoví.“ To je z hlediska metody našeho zájmu omyl. Úspěch spočívá v tom, že jsme „to zkusili“. Ten, kdo se o nic nepokouší, ničeho nedosáhne. Pokus obsahuje alespoň naději na pozitivní výsledek. Prosbu o laskavost lze kombinovat s jinými asertivními technikami.

Sebeotevření: Jde o formu vysvětlení určitého jednání formou „nahlédnutí za kulisy“. Sdělujeme zde, co prožíváme, cítíme, popisujeme své motivy:
A: „Maminko, prosím, nekuř. Léčit si astma a kouřit, to nejde dohromady. Udělej to, prosím, pro mě. Moc mi na tobě záleží.“
B: „Ty toho naděláš kvůli jedné cigaretě!“
A: „Prosím, nekuř!“ (Opakování požadavku, tzv. porouchaná gramodeska.) „Když ti nosím léky a vidím, že stále kouříš, připadám si jako nemožná dcera. Je mi jasné, jak ti to škodí, a přitom tě nedokážu přesvědčit. Udělej to, prosím, pro mne a nekuř!“ (Sebeotevření a prosba o laskavost posílená o osobní akcent „udělej to pro mě“.)

Místo kritiky sdělení o svých pocitech: Mnohé agresivní projevy jsou syceny naší úzkostí, eventuálně strachem o druhého. Dcera z předchozího rozhovoru by mohla matce říci, že je „hnusný feťák“, který si neumí poručit a zase za ní přileze, až jí bude bídně. K odvykání kouření by to jistě nepřispělo. Mohlo by to situaci jen zkomplikovat. Místo o problému by se dále hovořilo na téma, co si dcera může vůči matce dovolit a co již ne, eventuálně co si má počít stará, nemocná matka, na kterou její vlastní dcera křičí jako „zupák na brance“. Když naopak nahradí kritiku sdělením o svých pocitech, a to bez kontaminace výčitkami či výhradami, protistrana jej obvykle nevnímá jako útok proti své osobě. Výchozí model pro takové neagresivní sdělení je: „Když děláš X v situaci Y, cítím se Z.“ Konkrétní příklad: „Když kouříš, přestože máš astma, mám o tebe velký strach.“

Přijatelný kompromis: Má přispět k tomu, abychom neztratili úctu sami k sobě a zároveň nenarušili pocity sebeúcty druhého člověka. Základem je ochota obou stran vyjít si vstříc. Neprosadíme sice vše, co jsme chtěli, ale maximum možného, přijatelného pro obě strany.

Stop technika: Východiskem je schopnost akceptovat sebe sama takového, jaký jsem. To znamená obsedantně nesetrvávat na úvahách o svých problémech, chybách a stresech. Obdobně akceptujeme i jiné lidi a netrávíme čas přemýšlením o jejich chybách. Pokud se objeví výše zmíněný proud destruktivních chmurných myšlenek, postižený si nejprve hlasitě a po nacvičení v duchu řekne „stop“ a myslí na něco jiného, eventuálně jinak. Může si například představovat příjemnou krajinu, atraktivní aktivitu nebo postup, kterým negativní jednání zvládne. Dále je kupříkladu možné vyvolat si v duchu obraz milého člověka.

Omluva: Američtí trenéři asertivity před omluvou varují. Považují ji za pouhou frázi. Ta sama o sobě nic nevyřeší a nic nemůže změnit k lepšímu. Tento názor v plném rozsahu nesdílím, byť stav, kdy se všichni omlouvají všem, považuji za tragikomický. Jsme sami sebe soudcem, a tak máme asertivní právo omluvit se, pokud to považujeme za vhodné a opravdu se omluvit chceme. Zcela neasertivní jsou ovšem manipulativní omluvy. Vyvarovat se je vhodné například omluvám před diskusním, odborným příspěvkem. Posluchače dobře nenaladíme, pokud jim řekneme, že vlastně celé věci nerozumíme a že jsme k vystoupení byli donuceni, a omluvíme se, že posluchačům bereme čas.

Závěr

Člověk asertivní být může, ale nemusí. V obou případech by měl asertivitu znát a umět používat. Vždy by měl mít na paměti, že co je nemorální, není asertivní. Kritériem morálky ovšem není „přísná paní Vomáčková“, ale platné zákony, včetně Desatera Božích přikázání.


O autorovi: PhDr. Tomáš Novák Manželská a rodinná poradna Brno (novaktomas@atlas.cz)

Ohodnoťte tento článek!