Chronické srdeční selhání v ambulantní péči

Chronické srdeční (CHSS) selhání se v evropských zemích vyskytuje u 0,4–2 % populace s výrazným nárůstem ve vyšších věkových skupinách. Moderní léčba akutních stavů, hlavně akutního infarktu myokardu, se podílí na faktu, že stále více nemocných trpí chronickým srdečním selháním.


SOUHRN: Srdeční selhání je stav, při němž srdce není schopno svým výkonem zabezpečit oběhové nároky organismu za předpokladu, že je zachován dostatečný přívod krve k srdci. Rozvíjí se jako důsledek dysfunkce komorového myokardu při řadě chorob.
Klíčová slova: chronické srdeční selhání, edukace, režimová a dietní opatření

SUMMARY: Heart failure is a condition when there is sufficient blood supply to the heart but the heart cannot satisfy the circulatory needs of the body. The failure is caused by dysfunction of the myocard of ventricles due to various diseases.
Key words: chronic heart silure, education, treatment, diet


Dochází k výraznému snížení nemocniční mortality na infarkt myokardu, a tak se výskyt srdečního selhání celosvětově neustále zvyšuje. Dalším faktorem je stárnutí populace, zlepšující se diagnostické metody a také novější a účinnější léky a léčebné postupy. V ČR každým rokem přibude dalších zhruba 40 000 nemocných se srdečním selháním. Onemocnění má špatnou prognózu jak diagnosticky, tak i ekonomicky. Do popředí se proto dostává prevence srdečního selhání, tedy léčba stavů, které mohou vést ke chronickému srdečnímu selhání.

Chronické srdeční selhání se rozvíjí jako důsledek dysfunkce komorového myokardu, vznikající při řadě chorob, tato dysfunkce může být systolická a/nebo diastolická. Nejčastější příčinou chronického systolického srdečního selhání je ischemická choroba srdeční, obvykle stav po prodělaném infarktu myokardu. Na druhém místě je dilatační kardiomyopatie. Ostatní příčiny jsou méně časté. Hypertenze je nejčastější příčinou diastolického srdečního selhání, obzvláště ve vyšším věku, kdy je porucha diastolické funkce levé komory zhoršována myokardiální fibrózou. Asymptomatická dysfunkce levé komory může progredovat do srdečního selhání nebo již existující srdeční selhání může být zhoršeno a vzácněji vyvoláno řadou dalších faktorů, jako jsou akutní ischemie myokardu, dekompenzovaná hypertenze, poruchy srdečního rytmu, anemie, hypertyreóza nebo kardiodepresivní účinek některých léků. Tyto faktory jsou vesměs reverzibilní, proto je pro optimální léčbu srdečního selhání velmi důležité, aby byly včas a správně rozpoznány a odstraněny.

Srdeční selhání můžeme rozdělit na:

* levostranné, pravostranné, oboustranné,
* akutní, chronické, latentní,
* kompenzované, dekompenzované,
* se systolickou a/nebo diastolickou dysfunkcí Stupeň srdečního selhání hodnotíme podle funkční klasifikace NYHA (tabulka)

Rozlišujeme:

* Srdeční selhání se systolickou dysfunkcí: Klesá stažlivost, což vede ke snížení ejekční frakce a srdečního výdeje. Typickým pacientem je muž středního a vyššího věku s ischemickou chorobou srdeční, po prodělaném infarktu myokardu.
* Srdeční selhání s diastolickou dysfunkcí: Srdeční komory se špatně plní krví, nejčastěji při poklesu jejich poddajnosti a zhoršené roztažitelnosti, kdy ejekční frakce (systolická funkce) může být normální a nemocný může být asymptomatický. Typickým pacientem je starší žena, hypertonička, bez ICHS.

Vyvolávající faktory CHSS:

* objemové zatížení (zvýšené předtížení) – nadměrná tělesná nebo emoční zátěž, horečka, infekce (močová, bronchopulmonální), mitrální a aortální insuficience, anemie, akutní příhoda břišní, tyreotoxikóza, léky působící retenci sodíku a vody (nesteroidní antirevmatika, kortikoidy), nadměrné solení, hypervolemie apod.,
* odporové zatížení (zvýšené dotížení) – hypertenze, aortální stenóza, nadměrná tělesná zátěž s převahou izometrie,
* poškození myokardu – vynecháním léků, negativně inotropní látky (antiarytmika, alkohol), nesteroidní antirevmatika, nová ischemie či další infarkt, minerální, acidobazický a respirační rozvrat, toxické (předigitalizování, toxické infekce, kardiotoxické látky) a zánětlivé postižení myokardu, retence moči apod.

Průběh chronického srdečního selhání

V průběhu chronického srdečního selhání dochází ke zlepšování – rekompenzaci – a ke zhoršování – dekompenzaci. Obě jsou způsobeny zevními okolnostmi. Při zhoršení je pacient obvykle hospitalizován. Propuštění je možné, je-li 24–48 hodin stabilizován na perorální léčbě, bez inotropní podpory, bez dušnosti a hypotenze při pohybu a při stabilní nebo klesající hladině BNP.

Při refrakterním selhávání přestává nemocný reagovat na konvenční léčbu, jeho stav se zhoršuje. Vždy je třeba pátrat po další, jiné vyvolávající příčině (arytmie, jaterní onemocnění, tyreopatie, nádorová onemocnění, plicní embolizace, infekce), rozpoznat zevního vyvolávajícího činitele, především nedodržování životosprávy (alkohol) a léčby (nepravidelné užívání ordinované léčby) a vyloučit nežádoucí vlivy léků (digitalisovou intoxikaci, užívání vyšších dávek nesteroidních antirevmatik, negativně inotropních antiarytmik, minerální rozvrat, hypovolemie z nadměrného užití diuretik a vazodilatancií).

Pokročilé selhání se vyznačuje: prudkým poklesem výkonnosti s únavností až vyčerpáním; nechutenstvím a kardiální kachexií; trvalou hypotenzí se slabostí a závratěmi; rezistentním kardiálním edémem a anasarkou; poklesem diurézy, objevuje se hyponatremie; začínají orgánové dysfunkce.

Diagnostika srdečního selhání

Vedoucími subjektivními obtížemi jsou dušnost, únava, nevýkonnost, retence tekutin.
Laboratorní vyšetření: krevní obraz, elektrolyty, kreatinin, jaterní enzymy, kyselina močová, vyšetření moči a sedimentu, hormony štítné žlázy, acidobazická rovnováha, plazmatická koncentrace natriuretických peptidů (BNP nebo NT-proBNP).

Přístrojové vyšetřovací metody:

Klidové EKG: Důležité je zhodnocení jak klidové tepové frekvence, tak výskytu různých supraventrikulárních i komorových arytmií, případně blokád a změn úseku ST. Častým nálezem je fibrilace síní s tendencí k rychlému převodu na komory.

Rtg srdce a plic: Při chronickém srdečním selhání je často rozšířen srdeční stín, při akutním levostranném srdečním selhání nebo při výrazném zhoršení chronického srdečního selhání je přítomen intersticiální či alveolární plicní edém, který může být jednostranný nebo oboustranný. Patrné mohou být rovněž pleurální výpotky, které jsou u pacientů se srdečním selháním časté.

Echokardiografie: Je klíčovou vyšetřovací metodou u srdečního selhání. Umožňuje prokázat a kvantifikovat systolickou a diastolickou funkci levé komory a zhodnotit funkci pravostranných oddílů, vyloučit přítomnost chlopenních vad a plicní hypertenze. Rovněž umožňuje vyšetřit perikard a vyloučit přítomnost perikardiálního výpotku.

Ultrazvuk pleurálních dutin: Umožní zhodnotit přítomnost pleurálního výpotku, jeho významnost a označit místo vhodné k evakuaci výpotku punkcí.

Zátěžové testy: Posuzujeme jimi funkční stav nemocného, což pomáhá k orientaci o jeho prognóze.
Spiroergometrie: Slouží ke stanovení tolerance zátěže a odhadu spotřeby kyslíku. Zátěžový test, resp. spiroergometrie, je přínosný při stanovení vhodné aerobní aktivity nemocného.
Šestiminutový test chůze: Měříme vzdálenost, kterou je nemocný schopen ujít během šesti minut v rovném terénu, jedná se o jednoduchý test fyzické zdatnosti, velmi dobře reprodukovatelný, umožňující porovnání kondice nemocného s časovým odstupem.

Zátěžová echokardiografie: Dobutaminová echokardiografie slouží k posouzení viability myokardu a pomáhá v rozhodnutí o případné další revaskularizaci.
Izotopové metody: Perfuzní scintigrafie myokardu, radionuklidová ventrikulografie, pozitronová emisní počítačová tomografie, magnetická rezonance – umožňují jak relativní posouzení prokrvení jednotlivých oblastí myokardu v klidu a při zátěži, tak bližší morfologické vyšetření srdce a stanovení etiologických procesů podílejících se na zhoršení funkce myokardu.

Invazivní metody: Selektivní koronarografie umožňuje především posoudit stupeň a rozsah postižení věnčitých tepen, což je klíčová informace významně ovlivňující prognózu pacienta. Na základě koronarografického nálezu pak je indikována případná revaskularizační léčba, ať již provedením perkutánní koronární intervence nebo aortokoronárního bypassu, u pacientů se srdečním selháním mnohdy doplněného o rekonstrukční výkon na mitrální chlopni nebo na levé komoře. Během katetrizačního vyšetření je posuzována i funkce levé komory, chlopenní aparát a lze se podrobněji vyjádřit i k přítomnosti či nepřítomnosti některých typů kardiomyopatií, lépe je charakterizovat a dokonce i léčit (septální alkoholová ablace u hypertrofické kardiomyopatie).

Terapie srdečního selhání

Účelem léčby je zlepšení kvality života, která se odvíjí od zvýšení pracovní tolerance, návrat ke každodenním činnostem, soběstačnost v osobním životě, dále prodloužení života, zabránění progrese, udržení, eventuálně zlepšení systolické funkce a nepřítomnosti komorových arytmií. Terapie musí být specifická, podle individuálních potřeb pacienta.
Hospitalizace je většinou indikována při prvním zjištění chronického srdečního selhání a při akutních i chronických zhoršeních.

Je nutné dodržovat následující zásady:

1. důsledná kontrola hypertenze – domácí monitorování tlaku, antihypertenziva,
2. předcházení a léčení ischemie myokardu – co nejúplnější revaskularizace, betablokátory,
3. obnovení a udržení sinusového rytmu – antiarytmika, elektrická kardioverze, dvoudutinová kardiostimulace,
4. zabránit tachykardii a navodit bradykardii – betablokátory, bradykardizující blokátory kalciových kanálů, eventuálně opatrná kombinace s digoxinem,
5. diuretika jsou nezbytná při retenci tekutin, pozor na hypovolemii,
6. antiagregace – je vhodná u pacientů, u nichž příčinou srdečního selhání je ischemická choroba srdeční. U nemocných s fibrilací síní je plně indikována antikoagulační léčba jako prevence cévních mozkových příhod, dále u nemocných s anamnézou plicní embolizace, po rozsáhlém infarktu myokardu přední stěny, u nemocných s ejekční frakcí pod 20 %,
7. hypolipidemika – léčba statiny zlepšuje prognózu pacientů se srdečním selháním jak u ischemické, tak u neischemické etiologie; statiny snižují výskyt fatálních i nefatálních infarktů myokardu, náhlé srdeční smrti, fatálních i nefatálních cévních mozkových příhod a nutnost koronární revaskularizace i výskyt komplikací ischemické choroby dolních končetin; tím vším snižují riziko vzniku a progrese chronického srdečního selhání; všechny tyto účinky se přisuzují na vrub příznivému ovlivnění lipidogramu, stabilizaci sklerotického plátu a snížení rizika trombotických příhod,
8. v případě nutnosti hospitalizace intravenózní podávání pozitivně inotropních látek (katecholaminy, levosimendan)

Chirurgická a podpůrná chirurgická léčba:

* chirurgická (CABG) nebo katetrizační (PTCA) revaskularizace myokardu
* klasická kardiostimulace
* resynchronizační léčba
* implantace kardioverteru/defibrilátoru
* mechanické podpůrné systémy – implantace srdečních podpor
* očišťovací metody – ultrafiltrace, hemodialýza
* srdeční transplantace (OTS).

Cílem léčby srdečního selhání je zlepšit kvalitu života zmenšením nebo odstraněním symptomů, zvýšením tolerance zátěže, snížením mortality a prodloužením délky života nemocným. Volba a kombinace optimálních postupů závisí na vyvolávající chorobě, stupni chronického srdečního selhání, přidružených chorobách, věku nemocného a řadě dalších faktorů. Nefarmakologické možnosti, jako jsou režimová a dietní opatření, jsou nezbytnou součástí komplexní léčby.

Režimová a dietní opatření:
Prvním předpokladem úspěšného vedení léčby srdečního selhání je spolupráce a pozitivní přístup pacienta, který má přiměřené informace o svém onemocnění a důvodech, proč je nutné přijmout určitá omezení. V úpravě životního stylu hraje nedílnou součást edukace pacienta. Nemocný musí své chorobě a svému léčení rozumět, aby byl co nejlépe motivován ke spolupráci. Edukace i duševní podpora mu mají být poskytovány při každé příležitosti zdravotníky i příbuznými.

Pacient se má vážit každý den ve stejnou dobu, nejlépe ráno po vyprázdnění. Zvýšení hmotnosti signalizuje retenci tekutin dříve, než dojde ke zhoršení klinického stavu. Přírůstek 1,0 kg/den již svědčí o retenci tekutin. Při náhlém vzestupu tělesné hmotnosti o méně než 2 kg si může nemocný sám zvýšit dávku diuretika nebo kontaktovat kvalifikovaného zdravotníka, např. sestru specializované ambulance nebo svého ošetřujícího lékaře. Nemocný by měl být informován o tom, jaké léky užívá, proč a jaké mohou mít nežádoucí účinky. Měl by být také informován o lécích, které nejsou pro něj vhodné, protože mohou zhoršit klinický stav nemocných se srdečním selháním. Patří mezi ně např. nesteroidní antirevmatika včetně coxibů (Ibuprofen), blokátory kalciových kanálů (Verapamil), tricyklická antidepresiva, kortikosteroidy, lithium, některé perorální antidiabetika a další léky.

Chronické srdeční selhání v ambulantní péči

Základem stravy je racionální vyrovnaná dieta s dostatkem všech živin s cílem udržení optimální hmotnosti. Strava se má podávat v menších dávkách 5–6krát denně, má mít dostatek vlákniny a ovoce, má být nenadýmavá a nedráždivá. Černou kávu v množství 1–2 šálky můžeme povolit. Při nadváze je nezbytná redukční dieta.

Spotřeba kuchyňské soli závisí na tíži onemocnění. I nemocní s mírnějším stupněm srdečního selhání by měli používat méně než 5 g NaCl na den (zvláště u hypertoniků), a to dříve, než jsou jim ordinována diuretika. K tomu slouží odstranění slánky ze stolu a vyloučení potravin, které obsahují velké množství soli (uzeniny, bílé pečivo, konzervy, minerálky). Ve stavech závažného srdečního městnání je nutno příjem soli přechodně snížit pod 1 g soli (špička nože), a to především odstraněním soli i z přípravy pokrmů.

Alkohol je absolutně kontraindikován při alkoholové kardiomyopatii. U ostatních nemocných je povolena umírněná konzumace alkoholu s maximálním denním limitem 40 g pro
muže a 30 g pro ženy (1 pivo, 1–2 dl vína denně). Kouření je striktně zakázáno.

Tekutiny by neměly být v podstatě omezovány, příjem by měl činit 1,5–2 litry denně. Omezení tekutin je nutné v pokročilých stadiích srdečního selhání s hyponatremií, ovšem za přísného sledování bilance tekutin a vnitřního prostředí. Srdeční kachexie a klinická nebo subklinická malnutrice je přítomna přibližně u 50 % nemocných s pokročilým srdečním selháním. Je důležitým prediktorem špatné prognózy. Nemocný se srdeční kachexií by se měl pokoušet zvýšit svalovou hmotu pravidelným cvičením. Zvýšení tělesné hmotnosti retencí tekutin je nežádoucí.

Úroveň fyzické aktivity závisí na aktuálním stavu nemocného – pohybuje se od klidového režimu, nejlépe v křesle, u nemocného ve funkční třídě IV až k běžné každodenní zátěži s vyloučením těžké námahy u nemocných ve funkční třídě I–III. S ohledem na individuální situaci je u mnohých nemocných ve funkční třídě NYHA III–IV nutno uvažovat o invalidním důchodu. Je vhodné, aby nemocní s menším až středně závažným funkčním omezením pravidelně kondičně trénovali. Trénink je indikován u stabilizovaných nemocných ve funkční třídě NYHA I–III (tabulka) bez maligních komorových arytmií a jiných kontraindikací. Základem je 3–5krát týdně 20–30 minut dynamické zátěže na úrovni individuální submaximální zátěže (jízda na kole, přiměřeně rychlá chůze), doplněná rytmickou rozcvičkou. Tělesný trénink je možné provádět v rehabilitačních centrech nebo u poučených pacientů v domácím prostředí. Pro domácí cvičení, např. na ortopedu, je výhodnější, aby byl nemocný zacvičen v rehabilitačním centru, kde je mu zátěžovým testem také stanovena intenzita tréninku. Posilovací cvičení se nedoporučuje, ale není kontraindikováno, nutností je naučit nemocného správně dýchat (neprovádět Valsalvův manévr).

Cestování do příliš horkých krajů a do oblastí s vysokou vlhkostí vzduchu se nedoporučuje. Stejně tak není vhodný pobyt ve vysoké nadmořské výšce. Nedoporučují se dlouhé lety, při kterých hrozí dehydratace, otoky dolních končetin a vznik hluboké žilní trombózy. Naopak před dlouhodobými cestami autobusem dáváme přednost letecké dopravě.

Prevence: Primární prevenci srdečního selhání představuje prevence a důsledná léčba všech chorob, které mohou vést ke vzniku komorové dysfunkce. Zařazujeme zde léčbu hypertenze, arytmií, akutních forem ischemické choroby srdeční (NAP, AIM) se snahou o co nejčasnější rekanalizaci infarktové tepny, optimální načasování chirurgické léčby chlopenních vad, prevenci vzniku specifických onemocnění myokardu, u nichž je známá odstranitelná příčina – kardiotoxická cytostatika, alkohol, některé endokrinopatie.

Sekundární prevence je zabránění progrese již existující komorové dysfunkce a progrese již existujícího srdečního selhání. Progresi srdečního selhání lze zabránit nebo aspoň výrazně zpomalit také některými léky, např. inhibitory ACE, sartany, betablokátory nebo spironolaktonem. Nezbytnou součástí sekundární prevence je také odstranění všech srdečních selhání, zhoršujících stavů a faktorů, mezi které patří ischemie myokardu, arytmie, hypertenze, infekční onemocnění, anemie, hypertyreóza, metabolické poruchy.

Náplň práce sestry v ambulanci srdečního selhání

Sestra je klíčovou osobou pro správné fungování specializované ambulance pro pacienty se srdečním selháním. Její hlavní a nezastupitelnou úlohou je snaha o navázání blízkého a empatického vztahu s pacienty a zprostředkování kontaktu mezi nimi a lékařem. Jedná se totiž o podstatně složitější skupinu nemocných, kteří vyžadují diferencovaný přístup s ohledem na stupeň svého onemocnění, zohlednění své mnohdy omezené mobility a trpělivost pro vyslechnutí často nekonečných stesků. Pacienti se srdečním selháním jsou zatíženi vysokou morbiditou, své obtíže a obavy tak potřebují často sdílet s někým, kdo je ochoten je v klidu vyslechnout, kdo jim poradí, kdo je uklidní, kdo jim umožní přímý kontakt se specialistou, případně pomůže zajistit neodkladné specializované vyšetření nebo hospitalizaci.

Prakticky trvalá dostupnost, umožněná nejčastěji poskytnutím osobního mobilního telefonu nejkomplikovanějším pacientům nebo pravidelnou kontrolou e-mailové poradny, je předpokladem k navázání kontaktu s pacienty a v konečném důsledku k předcházení častým dekompenzacím a mnohdy i hospitalizacím. Tím dochází ke zlepšení kvality života pacientů, protože řada stavů lze zvládnout ambulantně bez nutnosti přijetí do nemocnice (hospitalizace pro dekompenzaci srdečního selhání je jednou z nejčastějších příčin přijetí pacientů nad 65 let věku!). Vše uvedené tak klade na sestru v ambulanci pro srdeční selhání vysoké nároky, kterým lze dostát jen s dostatkem vnitřní motivace.

Její kompetence tak v optimálním případě významně přesahují rutinní náplň práce ambulantních sester. Přesto do jejích každodenních povinností patří provádění naordinovaných odběrů, objednávání vyšetření, provádění funkčního testu šestiminutové chůze, objednávání dalších kontrol, objednávání sanitek pro obtížně se pohybující pacienty, edukace pacientů a rodinných příslušníků, tisk a zakládání výsledků a zmíněná telefonická, písemná nebo e-mailová komunikace s pacienty (změna termínu návštěvy, odesílání receptů, výsledků, jednoduché rady apod.)

První návštěva pacienta v ambulanci:
* provedení odběrů krve – mineralogram, KO, APTT, INR, cholesterol, jaterní testy glykovaný hemoglobin (tyto dále při každé návštěvě), CK, CK-MB, TSH, BNP, sběr moči (tyto dále 1krát ročně),
* EKG při každé návštěvě,
* změření TK vsedě a vestoje,
* změření saturace,
* zvážení, změření výšky, obvodu pasu,
* ECHO – 1krát ročně, v případě nutnosti častěji, podle ordinace lékaře,
* spirometrie – 1krát ročně,
* šestiminutový test chůze – provádíme 1krát ročně,
* vyplnění dotazníku SF 36 a KCCQ k posouzení kvality života pacientů a míry deprese s pravidelným vyhodnocováním,
* edukace pacientů a rodinných příslušníků (každou další návštěvu reedukace podle zjištěných nedostatků informací),
* vytváření edukačních materiálů.

Edukace spočívá v poučení pacientů a rodinných příslušníků v několika oblastech:

* příčiny základního onemocnění – ve spolupráci s lékařem,
* příznaky dekompenzace zdravotního stavu, kdy je nutné volat ihned RZP, kdy je nutné přijít hned na kontrolu ke svému praktickému lékaři nebo ke kardiologovi, kdy postačí telefonicky upravit medikaci a naplánovat kontrolu v dřívějším termínu,
* pravidelné užívání naordinované medikace + vysvětlení jejich účinku, ve spolupráci s lékařem,
* režimová opatření – pravidelné vážení, domácí monitorování krevního tlaku a jeho zápis, doporučení vhodných pohybových aktivit, úprava dietního režimu s přihlédnutím k přidruženým onemocněním (ve spolupráci s dietní sestrou).

Následné kontroly pacientů:

* u pacientů ve stabilizovaném stavu probíhají ve 3–4měsíčních intervalech,
* u nestabilních pacientů je četnost kontrol individuální,
* provádíme rutinní odběry, EKG, TK vsedě a vestoje, změření saturace, zvážení, kontrolu záznamu domácího monitorování tlaku a hmotnosti, reedukace podle zjištěného nedostatku informací,
* v případě akutní dekompenzace je pacientům k dispozici číslo nejen do ambulance, ale i na koronární jednotku v případě nutnosti akutní rady. Mírně dekompenzovaným pacientům, jejichž stav nevyžaduje hospitalizaci, aplikujeme ambulantně diuretika i. v.,
* v případě potřeby pacientů či jejich příbuzných spolupracujeme také s psychoterapeutem. V prosinci tohoto roku jsme uspořádali pro pacienty a jejich příbuzné edukační seminář o chronickém srdečním selhání, o režimových opatřeních, o možnostech psychoterapie a o zásadách laické resuscitace s praktickým nácvikem.

Závěr

Chronické srdeční selhání se v ekonomicky vyspělých zemích začíná epidemicky šířit. K tomu zákonitě přispívají moderní diagnostické metody i pokrok v medikamentózní i nefarmakologické léčbě.
V České republice se stále prodlužuje průměrný věk populace. Se stoupajícím věkem se však neustále zvyšuje i výskyt chronického srdečního selhání jako následek řady kardiovaskulárních chorob.
Cíl léčby tohoto onemocnění spočívá nejen ve zlepšení kvality života, ale i v jeho prodloužení.

Hlavními přístupy ke splnění těchto cílů jsou opakovaná edukace, motivace a případně „malá“ psychoterapie (taktiky zvládání životních těžkostí zaměřené na vyrovnání se s emocionálním stavem snížením míry obav a strachu – relaxace, hudba, beletrie). Opakovaně a srozumitelně vysvětlujeme podstatu choroby a přesvědčujeme pacienta o nutnosti aktivního podílu na dodržování léčebných postupů.

Jedním z hlavních kroků k úspěšnému řešení tohoto narůstajícího problému je zakládání ambulancí a jednotek srdečního selhávání, postavených na vysoce individuálním přístupu k pacientům jak po stránce medicínské, tak po stránce psychologické. Specializovaná pracoviště uplatňují komplexní diagnostický přístup a představují aktivnější a častější kontrolu nemocných s tímto onemocněním. Citlivým přístupem se zvyšuje ochota pacientů k dodržování jak režimových, tak i léčebných opatření.
Tato péče vede k redukci počtu opakovaných hospitalizací pro chronické srdeční selhávání. Hlavním účelem těchto snah zůstává zvýšení kvality a prodloužení délky života nemocných.



Autor: Bc. Markéta Křečková, MUDr. Jan Bělohlávek, Ph. D. II., interní klinika kardiologie a angiologie, VFN a 1. LF UK v Praze (kreckovam@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!