Co je to Vojtova metoda

Vojtova metoda je diagnostický a tera- peutický systém, který je nezbytnou součástí léčby motoricky postižených. Před-pokladem pro úspěšnou diagnostiku a léč-bu motoricky ohroženého dítěte je znalost vývojové kineziologie. Včasná diagnostika a cílená rehabilitace Vojtovou metodou může hybné postižení dítěte minimalizovat. Jejím základním je fakt, že v centrálním nervovém systému člověka jsou ge- neticky zakódované motorické vzory, kte- ré jsou v něm uloženy tzv. holograficky, a ne topicky.

Pochopit aktivační systém reflexní lokomoce prof. V. Vojty (Vojtovu metodu) vy-žaduje nejen změnu v kineziologickém myšlení a chápání funkčních souvislostí, ale vyžaduje to především pochopit lokomoční princip člověka a jeho neurofyziologickou podstatu. V tomto smyslu pak může být nabídnuta motoricky ohroženému nebo již postiženému jedinci Vojtova cílená terapie, která je schopna zasáhnout postiženou motoriku na úrovni řízení v CNS.

Lokomoční projev člověka

Lokomoční projev člověka je zcela automatický a slouží k dosažení chtěného cíle, tzn. že nemyslíme na pohyb, který vykonáváme, myslíme jen na cíl, kterého chceme dosáhnout. Každá lokomoce je automaticky řízena, vychází z jistého držení těla (postury) a je-li centrální řízení motoriky člověka nepostiženo, pak je prováděna ve zkříženém pohybu. Na kvalitě souladu složek lokomoce (posturální aktivita, vzpřimovací mechanizmy, fázický pohyb) závisí kvalita projevené lokomoce. Jinými slovy, lokomoce je komunikační prostředek, který se zcela automaticky zapíná. Lokomoce se neučí, ale „zapíná“ se.

Vyjádření vztahu polohy a pohybu zcela jednoduše vyjádřil Magnus již v roce 1916: „Každý pohyb začíná v určité poloze a končí v určité poloze. Poloha doprovází pohyb jako stín.“

Vojtův systém můžeme rozdělit na tři základní kapitoly:

1. Vývojová kineziologie – ontogenetický vývoj člověka

2. Diagnostika

3. Terapeutický systém.

Ontogeneze

Ontogenetický vývoj motoriky člověka je geneticky determinován, probíhá zcela automaticky a je pokračováním vývoje intrauterinního. „Hnacím motorem“ motorické ontogeneze je motivace dítěte (ideomotorika). Za předpokladu motivace dítěte se tedy automaticky objevují jisté svalové souhry, schopnosti dítěte se motoricky projevit a něco dosáhnout. Vyzrávání CNS (ontogeneze motoriky) je charakterizováno vývojovými stupni. Každý vývojový stupeň je obsažen ve vyšším vývojovém stupni, což dokazuje kineziologická analýza těchto globálních motorických vzorů.

Vývojová kineziologie se zabývá motorickým vývojem dítěte a dává nám jasná pravidla k rozpoznání ideální hybnosti dítěte. Znalost vývojové kineziologie je přínosem nejen pro rehabilitaci hybných poruch v pediatrii, ale má své nezastupitelné místo i v rehabilitaci dospělých. Při pohledu na držení osového orgánu (hlava, trup, pánev) dospělého pacienta a na způsob jeho pohybu jsme pak schopni určit, z jakého vývojového období si nese každý jedinec jisté nedostatky. Špatná kvalita držení těla může přinést přinejmenším dříve nebo později vertebrogenní obtíže. Znalost vývojové kineziologie je tak nezbytným vybavením pro fyzioterapeuty zabývající se obecně rehabilitací pohybových poruch, a to nejen v oblasti diagnostiky, ale zvláště terapie.

Motorický ontogenetický vývoj probíhá kontinuálně ode dne narození dítěte (automaticky) a je dokončen samostatnou bi-pedální lokomocí (vzpřímená chůze), tj. schopností dítěte z vlastního popudu někam si dojít. Za samostatnou chůzi nepovažujeme první kroky dítěte, které dítě vykoná většinou pro radost rodičů. V ideálním motorickém vývoji dítěte se objeví samostatný stoj dříve než první kroky dítěte. Volný sed, lezení po čtyřech a vertikalizace se objevují následně po šikmém sedu a pořadí použití těchto vzorů závisí na motivaci dítěte.

Diagnostika

Pravidla ideální motorické ontogeneze jsou nesmírným přínosem rovněž pro lékaře, diagnostikující pohybové postižení. Aby lékař správně pochopil a ohodnotil polohové testy a primitivní reflexologii a stanovil správnou diagnózu a terapii, musí se velmi dobře orientovat ve vývojové kineziologii.

Vojtova diagnostika zahrnuje v první řadě vývojovou kineziologii, sedm polohových reakcí a dynamiku primitivních reflexů. Řemeslná znalost polohových reakcí konfrontovaná s vyšetřením posturální aktivity a primitivní reflexologie vytváří cestu k vývojové diagnóze. To se vyžaduje především od lékařů, ale i fyzioterapeut má znát polohové reakce, aby mohl být hodnocen terapeutický postup. Fyzioterapeut není povinen vyšetřit primitivní reflexy, avšak dobrý fyzioterapeut je zná a některé z nich umí i vyšetřit, a může si tak ověřit přítomností nebo naopak nepřítomností toho či onoho reflexu dobrý výsledek konkrétního terapeutického programu.

Včasná diagnostika hybné poruchy u dí-těte v jeho raném věku spočívá na vyhodnocení tří parametrů:

Je nutné správně ohodnotit úroveň ontogeneze motoriky, posturální aktivitu.

Dítě je vyšetřeno reflexologicky.

Je vyšetřena posturální reaktibilita prostřednictvím polohových testů.

Včasná diagnostika hybné poruchy dítěte je nesmírně důležitá vzhledem k jeho dalšímu motorickému vývoji. Při správném ohodnocení ohrožení motorického vývoje může být okamžitě zahájena rehabilitační léčba. Je obecně známo, že plasticita CNS (obnovování neuronálních spojení, eventuálně vytváření dalších spojení, přejímání funkcí na úrovni CNS apod.) je v raném věku dítěte největší. Pokud se dítě začíná kontaktovat se svým okolím a nemá k dispozici normální motoriku, pak zcela automaticky použije náhradní motorické projevy. V tomto okamžiku se začíná viditelně objevovat motorické postižení dítěte, které rozpozná většinou i laik. Je velké nebezpečí (viz kvantifikace hybné poruchy a ohrožení motorického vývoje), že se tato náhradní motorika začne častým použí- váním fixovat a znemožní definitivně nástup normální motoriky. První náhradní motorické modely tak může zkušený diagnostik prostřednictvím analýzy motorické spontánní hybnosti pozorovat nejpozději v 6 týdnech věku dítěte, kdy se již 75 % dětí kontaktuje a usmívá se. Náhradní motorika se v prvním trimenonu plně rozvine a v druhém trimenonu se u inteligentního dítěte začne fixovat. Začínat odstraňovat hybnou poruchu ve třetím trimenonu může být u vážnější hybné poruchy již příliš pozdě a porucha bude mít dale- ko větší následky, než by měla při za- hájení terapie v prvním trimenonu. Nej-markantněji to vidíme u hemiparetického syndromu. Odhalení hybné poruchy ve čtvrtém trimenonu nebo dokonce ve věku jednoho roku dítěte s sebou nese velké následky. Dítě, které by při včasně zahájené terapii mohlo být bez problémů anebo s problémy minimálními, zůstává trvale postiženo. Kvalitativní výsledek rehabilitační léčby je tedy nesmírně závislý na včasnosti zahájení terapie. Existuje však více faktorů, které ovlivňují výsledek práce s dítětem. Především je to rozsah postižení, avšak podmínky a přístup k terapii v rodině hrají nemalou úlohu. Přístup terapeuta a jeho schopnosti jsou v daném okamžiku vždy klíčové.

Diagnostický problém představuje i ne-nápadná hybná porucha. Dítě se hrubě motoricky vyvíjí tzv. „docela dobře“ a ujde tak pozornosti jak rodičů, tak i odborníků a porucha se objeví až při vertikalizaci dítěte. Dítě pak stojí na špičkách, eventuálně na jedné špičce a jsou pozorovatelné i další odchylky od normy, které vyžadují rehabilitační léčbu. Toto dítě, pokud by bylo včas diagnostikováno a správně léčeno, by bylo zcela bez motorických obtíží. Včasnou diagnostikou a cílenou motorickou léčbou lze hybnou poruchu dítěte minimalizovat.

(V příštích číslech si přečtete pokračování, např.: Vyšetření reflexů, Kvantifikace hybné poruchy u ohroženého dítěte, Terapeutický systém Vojtovy metody, Aplikace modelů re-flexní lokomoce a chyby v její aplikaci atd.).

Ohodnoťte tento článek!