Co víme o chřipce

Latinský název chřipky pochází z 16. století, kdy byl výskyt tohoto onemocnění spojován s konstelací hvězd, která byla uváděna jako příčina epidemie (influentia coeli). Název „chřipka“ pochází z ruského chrip (chroptění), odkud je i německý a francouzský název.

Foto Marta Jedličková

Jak odlišíme chřipku od nemocí z nachlazení?

Nejprve nutno od chřipky odlišit „prosté“ záněty horních cest dýchacích, tzv. nemoci z nachlazení. Ty se projevují nepříjemnými, ale zpravidla ne nebezpečnými příznaky, jako jsou bolest v krku, rýma, kašel, často i 2 až 3 dny trvající zvýšená teplota. Léčba je symptomatická, spočívá v mírnění příznaků nemoci (analgetika – antipyretika, léky proti bolesti, snižující zároveň teplotu), dodržení klidu na lůžku. Průběh je obvykle bez komplikací, zřídka je nutné nasadit antibiotika.

Virovou chřipku naopak doprovází, kromě uvedených příznaků, často vysoká horečka, bolesti hlavy, svalů a kloubů, silná únava, malátnost, nechutenství. Akutní fáze zpravidla odezní po 5 až 7 dnech, v relativně vysokém procentu (10 až 20 procent) na ni může ale navázat na oslabeném terénu dýchacích cest bakteriální infekce. Ta velmi často vede k zánětu průdušek (bronchitis), zápalu plic (pneumonie), někdy dochází i k zánětu pohrudnice (pleuritis) nebo zánětu srdečního svalu (myokarditis). Riziko je samozřejmě vyšší u pacientů, kteří již trpí plicními chorobami (astma, chronická bronchitida aj.), kardiovaskulárním onemocněním, onemocněním ledvin, diabetem, nebo oslabenou obranyschopností proti infekcím apod.

Chřipka – aktuální problém

Etiologie akutních onemocnění dýchacího ústrojí (ARO) je pestrá a zahrnuje více než 200 různých původců. Mezi nimi mají specifické postavení viry chřipky, které působí největší zdravotně ekonomické ztráty. K výskytu chřipky dochází zejména v chladnějších obdobích roku v zimních měsících nebo v prvních týdnech roku.

Akutní respirační onemocnění postihne v České republice ročně asi 5 milionů osob, z toho 1/3 onemocní v epidemiích. Každé 3. až 5. dítě onemocní ARO v průběhu roku dvakrát a vícekrát. Podle odhadu WHO onemocní ročně v každé zemi až 10 procent populace.

Antigenní grift a antigenní schift

Pro onemocnění lidské populace má význam zejména virus vyvolávající chřipku A, méně pak virus chřipky B. Každoroční výskyt chřipky je v souvislosti s vysokou plasticitou viru chřipky A, který je schopen měnit v průběhu času své povrchové struktury. Důsledkem je, že protilátky lidské populace, které jsou zaměřeny proti určitému subtypu viru chřipky A, se nemohou uplatnit v neutralizaci nové varianty a u infikované osoby dojde k onemocnění. Mírné změny povrchových antigenů se nazývají antigenní grift. V 10 až 15letých intervalech dochází k podstatným změnám povrchových antigenů (antigenní schift) s následným lavinovitým epidemickým šířením chřipky, někdy překračujícím hranice kontinentů – pandemie. Nová varianta chřipkového viru může v průběhu dvou let projít celým světem a infikovat až 50 procent populace.

Úloha zvířat v šíření chřipky

Příčinou schiftu je schopnost viru chřipky A vyvolávat nejen onemocnění lidí, ale i zvířat. Chřipkové viry divoce žijících ptáků jsou infekční pro domácí drůbež a další domácí zvířata. Pro vznik nových virů má největší význam prase domácí, které představuje jakousi „přestupnou stanici“, ve které vznikají rekombinací genetických materiálů ptačích a zvířecích chřipkových virů nové varianty přenosné na člověka. K tomu dochází v oblastech jihovýchodní Asie, zejména v jižní Číně, která byla například epicentrem asijské chřipky v roce 1957 nebo na přelomu roku 1968 až 1969 hongkongské chřipky. Různé varianty chřipkového viru z poslední epidemie označené A H3N2 cirkulují v populaci dodnes.

Obraz chřipky v České republice

V České republice ročně onemocní chřipkou v době jejího výskytu průměrně 1 200 000 osob. Z toho asi u 55 000 dojde ke komplikacím, velmi často k zápalům plic či průdušek. Asi 1 procento osob s komplikovaným průběhem onemocnění podlehne, velmi často se jedná o starší osoby s dalším závažným onemocněním srdce nebo cév, plic, ledvin a dalšími chorobami. Pro tyto osoby se zdravotní indikací je doporučeno očkování proti chřipce, které představuje specifickou profylaxi onemocnění. Očkování ze zdravotní indikace je hrazeno státem.

Očkování

Rizikové skupiny populace

Kromě uvedených onemocnění, kde je vyšší riziko při nákaze chřipkou dáno již předem oslabeným terénem toho kterého orgánu, jsou dále více ohroženi infekcí:

n lidé starší 60 let

n lidé přicházející více do kontaktu s jinými lidmi – zaměstnanci ve zdravotnictví, školství, armádě a policii, dopravě, úředníci, zaměstnanci bank, pošt a dalších veřejných institucí.

Ve srovnání s většinou jiných původců infekčních chorob prodělává virus chřipky neustálou přeměnu svého genetického materiálu (uloženého v jádře viru) a následně přeměnu povrchových struktur, zodpovědných za schopnost proniknout do hostitelského organizmu. Z toho vyplývá, že na rozdíl od jiných očkování, která se provádějí jednou v životě nebo s odstupem několika let, je pro dostatečnou ochranu proti chřipce nutné očkování každý rok.

Světová zdravotnická organizace zřídila po celém světě referenční laboratoře, aby se co nejdříve dalo zjistit, kdy vzniknou na základě změn genetického materiálu nové kmeny chřipkového viru. Těmito poznatky se řídí i výrobci vakcín při sestavování očkovacích látek pro nadcházející zimu. Antigenní složení vakcín (kmeny virů, ze kterých se vychází při výrobě), je proto u všech různých výrobců stejné, výroba se však liší svým technologickým postupem.

Různé postupy při výrobě vakcíny

Technologický postup výroby vakcín prodělal v průběhu let řadu změn. Ve 30. letech, kdy byly vyrobeny první vakcíny, šlo o pomnožený a následně usmrcený celý virus. V 60. letech se začaly používat již čistší očkovací látky obsahující virus fragmentovaný (rozštěpený), v 70. letech pak byly zavedeny do výroby vakcíny obsahující pouze povrchové struktury viru zodpovědné za navození imunitní protilátkové odpovědi (tzv. vakcíny typu „sub–unit“, podjednotkové). Tak je minimalizován obsah jiných nepotřebných komponent, a tím i výskyt nežádoucích účinků (lokálních – zčervenání, svědění, otok, méně často i celkových – únava, bolest hlavy, pocení, třes, zvýšená teplota). Procento nežádoucích účinků, vyskytujících se po očkování, je u všech vakcín dostupných na našem trhu velmi nízké.

Proočkovanost rizikových pacientů se v zemích západní Evropy pohybuje okolo 57 procent (v rozmezí 25 až 75 procent). Pokud podobným způsobem odhadneme proočkování rizikové populace v ČR v sezóně 1997/1998, dojdeme k číslu maximálně 20 procent.

Proč je u nás zájem o očkování tak malý?

Příčin je hned několik: v první řadě je to asi neochota lidí podstupovat každoročně mírně bolestivý zákrok, jakým očkování je, dále malá informovanost o výhodách očkování. Roli určitě hraje i fakt, že díky vysoké proměnlivosti viru je pro dostatečnou ochranu nutné opakovat očkování každý rok: nezasvěceného hned napadají otázky typu „s tím očkováním musí být něco v nepořádku“ nebo „účinnost vakcíny bude asi velmi nízká, když je třeba přeočkovávat znovu a znovu…“. V neposlední řadě je to i skutečnost, že kromě rizikových skupin pacientů, kdy očkování hradí zdravotní pojišťovna, si zájemce vakcínu i aplikaci platí sám.

K nedůvěře v očkování rovněž může přispívat skutečnost, že vakcína nechrání proti běžným virovým zánětům horních cest dýchacích (odlišení od chřipky viz výše), které vyvolávají jiné viry. Virů, které vyvolávají podobné „nachlazení“, existuje asi 30 druhů. Tyto záněty horních cest dýchacích pak laik za „chřipku“ běžně zamění, i když se o chřipku vůbec nejedná.

Fakta ale hovoří jasně: v nedávné analýze několika desítek studií, které sledovaly účinnost vakcín (schopnost navodit v dostatečném množství tvorbu protilátek), byla zjištěna účinnost v ochraně proti chřipce v rozmezí 70 až 90 procent. Očkování tedy neznamená stoprocentní ochranu proti chřipce, pravděpodobnost onemocnění je však výrazně nižší. n

Ohodnoťte tento článek!