Diagnóza: karcinom prsu (Z vystoupení pacientky – sestry na setkání žen postižených karcinomem prsu)

Každou z nás postihlo onemocnění v jiném věku a v jiné životní situaci. Je těžké srovnávat pocity mladé ženy, matky malých dětí, či dokonce ženy ještě mladší a bezdětné, s pocity ženy, kterou toto onemocnění postihlo v době, kdy, jako já, měla již děti dospělé. Tím nechci říci, že pro jednu je to lehčí, než pro druhou, ale je to prostě jiné.

Některé z nás již léta žily a nadále žijí v harmonickém a stabilním manželství, které tato nově nastalá situace nemohla nijak poznamenat, jiné postihla mimo onemocnění i další starost, a to, když se partner se situací nedokázal vyrovnat a manželství či partnerství se silně narušilo, nebo dokonce rozpadlo. Mnohé vztahy se naopak společně prožívanou životní situací upevnily, nebo dokonce vznikly nové. Všechny z nás jsme ale prožívaly společný pocit křivdy a novou situaci hodnotily jako útok do intimity.

Operativní zákrok byl asi ve všech případech provázen následnou, a mohu říci velice nepříjemnou léčbou, ať ozařováním, nebo chemoterapií. Každá jsme si prošla tímto soukromým peklem a nesčíslněkrát jsme si kladly otázku, proč jsem to zrovna já, kterou něco takového postihlo. Každá z nás podstoupila operaci, na kterou se nedá zapomenout, není to jakási jednorázová záležitost, jako třeba operace žlučníku nebo slepého střeva. Pocity, které každodenně prožíváme při pohledu na své tělo, ranním oblékáním počínaje a večerní sprchou konče, se prostě sdělit nedají. Všechny jsme vzaly na vědomí a víceméně se smířily s tím, že tato nemoc je pro nás jakousi doživotní záležitostí. Jsme stále pod lékařskou kontrolou, pravidelně docházíme na mammografické či sonografické vyšetření, občas zpestřené vyšetřením plic a laboratorním vyšetřením krve. Vzpomínám si, jak mi lékař z onkologie na Karlově náměstí při mé první návštěvě říkal tak trochu s humorem, že teď už mě nepustí.

Všechny nás spojuje pocit, že jsme si sáhly ke dnu. Přitom lékaři zajisté namítnou, že o nic tak strašného nejde, že jsou i jiné, horší a fatálnější nemoci, ale myslím si, že v době, kdy jsme se pomalu učily s tímto „znamením“ žít, nám toto ujištění příliš povzbuzení nedávalo. Každá z nás byla a do jisté míry je stále velice citlivá na reakce okolí, týkající se její nemoci. Přílišná starostlivost všech blízkých bývá velmi často námi hodnocena negativně, zrovna tak jako lhostejnost. Občas to prostě bývá těžké.

Každá žena si v této situaci začne velmi intenzívně uvědomovat sama sebe. Jistě budete se mnou souhlasit, že jsme si začaly najednou více vážit té své, byť poznamenané, tělesné schránky. U každé z nás došlo k jakémusi posunu životních hodnot. Většina změnila i svůj životní styl. Uvědomily jsme si (obzvláště po pravidelných kontrolách na onkologickém oddělení), jak je život křehký, zranitelný, a hlavně, jaký je život obrovský dar. Všechny jsme se začaly o toto onemocnění více zajímat, pečlivě sledovat každou informaci o úspěších v léčbě. Je zcela lidské, že to, co se týká nemoci, se kterou jsme se nějak blízko nesetkaly, jde tak jaksi mimo nás. Zrovna v novinách Dnes jsem si s velkým zájmem přečetla článek, který se jmenuje Pomocí pro ženy postižené rakovinou může být i butik. Před pár lety by asi takový článek mou pozornost neupoutal.

Všechny jsme prošly, nebo ještě stále procházíme, obdobím jakéhosi studu, když je naše postižení nějak viditelné, na pláži – mimochodem „plavky s možností použití protézy“ jsou sice dobrá věc, ale jejich časté použití není příliš příjemné. Ve společných sprchách nebo v ordinaci u lékaře je nám prostě nemilé, když je vidět, že se něčím od ostatních žen lišíme. Každá z nás zná ty pocity při pohledu do výkladních skříní se spodním prádlem, které je tak krásné, ale prostě ne pro nás. Pro mladší ženy to musí být obzvláště tristní. Dnes už si sice i my můžeme vybrat pěkné a kvalitní prádlo, ale prostě jen to, co se pro nás hodí a co specializovaná firma nabízí.

Myslím si, že první a hlavní reakce, když jsem se smířila – dá-li se to tak nazvat – s danou situací, bylo, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych byla zdravá. Myslím, že mluvím za všechny ženy, se kterými jsem „na jedné lodi“, že jsme začaly o své zdraví daleko více pečovat. Já sama jsem zcela změnila životosprávu, podle doporučení lékařů i své stravovací návyky. Jím daleko víc ovoce a zeleniny, méně masa – ne že bych se stala vegetariánkou, to ne, ale jím hlavně maso drůbeží. Asi bych měla jíst ryby, ale ty prostě nerada a snažím se hodně pít, pochopitelně ne alkohol. Hlídám si váhu, což je v mém věku dost obtížné. Snažím se pobývat hodně na čerstvém vzduchu, začala jsem pravidelně navštěvovat plavecký stadion, nechodím na sluníčko.

Další, velmi důležité, je, že jsem se přestala litovat, – tímto obdobím procházela myslím, každá z nás – a jako další, nesmírně důležité, vidím pozitivní myšlení. Prodělanou nemocí jsem jaksi získala větší citlivost. Věřím tomu, že strach a pesimizmus velice negativně ovlivňuje vše – zvláště pak toto onemocnění. Je hrozně důležité vyvarovat se stresů, radovat se ze života a nepřipouštět si nic špatného. Sama nejlépe vím z vlastní zkušenosti, jak velice je to někdy těžké a někdy dokonce nemožné. Ale člověk se přesto musí stále snažit. Velice často to nezáleží jenom na nás, ale i na našich blízkých, kteří by se měli snažit při vytváření pěkných a harmonických vztahů, bezkonfliktního soužití a příjemného životního prostředí.

Bylo a je pro mne velkým povzbuzením, když všichni členové mé rodiny mne podporují při uskutečňování změn v mém životním stylu. Nechci se tady zmiňovat o důležitosti přístupu ošetřujícího lékaře k pacientce postižené onkologickým onemocněním, to nechávám odborníkům. Každá z nás ale velmi dobře ví, jak velice je tento přístup důležitý. Lékař je po určitou dobu jediný, se kterým se může pacientka o své obavy podělit. Je také první, který ji může utěšit a rozptýlit její hrůzné obavy. Je velmi důležité, aby vztah mezi lékařem a pacientkou byl takový, aby se žena s důvěrou mohla na lékaře obrátit s každou otázkou a věděla, že jí bude po pravdě zodpovězena, že jí nebude nic zamlčeno a že žádný dotaz nebude považován za malicherný. Strach má velké oči a někdy zbytečný ostych brání zeptat se na něco jen z obavy, že se stejně pravdu nedovím.

Všechny, jak tady sedíme, jsme dobrým důkazem toho, že s tímto postižením se dá žít. A záleží jen na každé z nás, jak kvalitní tento život bude. Ale tak úplně jen na nás to nenechávejte.

Ilustrační foto Marta Jedličková

Pravidelné kontroly zdravotního stavu se staly běžnou součástí života s rakovinou prsu.

Ohodnoťte tento článek!