Dík za Mariánka

Pracuji v Oblastní charitě Hradec Králové, kde máme mimo jiné středisko charitní ošetřovatelské a pečovatelské služby. Jsem příležitostnou čtenářkou časopisu Sestra, který naše sestřičky odebírají a se zájmem čtou. Dnes si vám dovoluji poslat také já svůj příspěvek, ale ne o našich sestrách poskytujících domácí péči, ale o sestrách Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Vede mne k tomu mimořádně pozitivní zkušenost pomoci, kterou nám v uplynulém období sestry, lékaři a vůbec celý personál této kliniky prokázali. Ráda bych jim touto cestou poděkovala a na jejich příkladný přístup poukázala. Pokud je to alespoň trochu možné, prosím vás o zveřejnění mých řádků v rubrice Zkušenosti, náměty, dopisy. Předem vám moc děkuji, přeji spoustu inspirujících článků, spokojených čtenářů a dopad Vašeho časopisu na práci sester a blaho pacientů.

Milé čtenářky časopisu Sestra, předpokládám, že je mezi vámi převaha zdravotních sester a ošetřovatelek a že čtete tento časopis pro doplnění nebo oživení svých vědomostí a zkušeností, pro zábavu i pro inspiraci. Píšu vám jako máma, která získala velice pozitivní zkušenosti s prací a vůbec s přístupem vašich kolegyň. Píšu tyto řádky jako poděkování jim, ale také vám ostatním pro povzbuzení.

Mariánek se přihlásil do naší rodiny jako třetí kluk neplánovaně. Před časem jsem nastoupila do nového, „toho pravého“ zaměstnání, a také už nejsem nejmladší – bylo mi tehdy již 38 let. Přesto jsem se s jeho příchodem smířila a postupně se začala na něj těšit. Vyšetření plodové vody jsem odmítla. Byla jsem ochotna jej přijmout jakéhokoliv. Oba starší kluci jsou zdrávi, v přímé rodinné anamnéze se nevyskytlo žádné dědičné onemocnění, tak nač podstupovat riziko, nač se znepokojovat. Interrupci bych stejně nepodstoupila. To, že to byl kluk, jsem podvědomě jako v předchozích těhotenstvích cítila od začátku a nespletla jsem se. Narodil se v srpnu 1998 v kolínské porodnici v 37. týdnu s váhou a mírou 2530 g, 49 cm. I přesto, že jsem byla nespokojena s vedením porodu, zdálo se být vše v pořádku. Mariánek byl nádherný chlapeček a já byla tak šťastna.

Překvapení mne čekalo až na druhý den, kdy mi byla ukázána vzadu na hlavičce plochá boule a byla mi sdělena celá řada možných diagnóz od úplně banální kosmetické záležitosti až po podezření na nějakou závažnou vrozenou nemoc. Po převozu do motolské nemocnice, kde byl Mariánek operován, byla zjištěna fraktura lebeční kosti, hematom atd.

To, co následovalo poté, by byl materiál doslova na knížku. O tom zde ale nechci psát. Zmíním se jenom o kolektivu sester na jednotce intenzívní péče v motolské nemocnici v Praze, kterou vede primář Čihař. Poprvé jsem měla možnost vidět práci sester tak zblízka. Strávila jsem tam celé hodiny a obdivovala, jak mladé sestřičky (snad ani jedna nebyla ještě maminkou) vysoce odborně a velice laskavě pečovaly o nedonošená anebo na životě ohrožená miminka. Vzpomínám si na Marušku Maříkovou, která s takovou láskou pečovala o Mariánka po operaci, na Kristýnu, kterou jsem s velkým zájmem sledovala u Štěpánky. Obdivovala jsem i ostatní sestry, které dokázaly vytvořit na oddělení velice příjemnou atmosféru.

Teď přeskočím dost velký úsek Mariánkova života, jehož velkou část jsme spolu trávili v nemocnici – na oddělení chirurgie, jednotce intenzívní péče a nejvíce na oddělení kojenců Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Mariánek měl totiž celou řadu zdravotních problémů. Byl těžce fyzicky i psychicky retardovaný, hypotonický, náchylný na infekce. Před rokem byla u něj nakonec diagnostikována velice zřídka se vyskytující Menkesova nemoc. Jedná se o vrozenou metabolickou nemoc, související s mědí. Nejhorší na ní je to, že medicína ji dosud neumí léčit a že děti v raném dětství umírají. Tato diagnóza nás ohromila, ale já chtěla o nemoci vědět vše. I to, že čas s Mariánkem je tak úzce vymezený. Vyrovnali jsme se i s touto velice těžkou situací a snažili jsme se ten čas s naším krásným chlapečkem co nejlépe využít, co nejlépe naplnit. Mariánek, i když nevěděl příliš o svém tělíčku, uměl dokonale přijímat a dávat lásku. Stal se sluníčkem nejen nám, ale celému širokému okolí.

Vrátím se však k původnímu záměru svého dopisu. Během našich pobytů v nemocnici jsem měla možnost dost do hloubky poznat prostředí nemocnice, práci lékařů a sester. A u nich zůstanu. Byly různé: mladé – začínající, starší – zkušenější, svobodné, vdané, matky malých či dospívajících dětí. Měly své radosti a také starosti, někdy na tváři úsměv, jindy únavu. Poznala jsem jich hodně, různě se na klinice střídaly. Sestavu sester, vedených staniční sestrou Jitkou Novákovou, kterou jsem zastihla v únoru až dubnu letošního roku, tvořily sestry přímo skvělé. Všechny: Veronika Nováková, Alenka Kašparová, Jana Tučková, Jana Kopáčková, Klára Pospíšilová, Jana Vejvodová, Blanka Hanušová, Veronika Najmanová, Táňa Králová, Jana Husmanová. Doufám, že jsem nezapomněla na žádnou z těch, které o nás pečovaly během našeho posledního pobytu. Právě první čtyři jmenované sloužily v rozhodujících hodinách a prokázaly nám hlubokou spoluúčast v nejtěžších chvílích, kdy jsme bezradně stáli u lůžka, za ruce drželi našeho chlapečka a bezmocně přihlíželi, jak se nám vzdaluje. Sestřičky se nezapřely ani jako mámy a pobrečely si také spolu s námi. Moc nás v těch chvílích podržely.

Uvědomujeme si, jak těžká a náročná práce je jejich práce a s jakým nasazením ji dělají. Moc bychom jim však přáli více odpočinku, aby se úplně nevydaly a bylo jim dopřáno regenerovat své síly. Myslím, že všechny, které jsem zde uvedla, by si zasloužily i titul Sestra 2000. A když jim ještě touto cestou chci ještě jednou poděkovat, dovoluji si připojit díky také přednostce dětské kliniky doc. MUDr. Evě Pařízkové, CSc., doc. MUDr. Oldřichu Pozlerovi, CSc. i všem jejich kolegům lékařům. Díky. Aneta Maclová

Ohodnoťte tento článek!