„Domácí“ inzulín – zázrak lidské vynalézavosti a lásky

Po útěku z nacisty okupovaného Československa jsme se s manželem Viktorem dostali na poslední loď, která z Evropy proplula Suezským kanálem. Conte Verde společnosti Lloyd Triestino vyplula z Janova přes Aden, Bombaj, Kolombo, Singapur, Saigon, Manilu, Hong-kong do Šanghaje. Byla cestou několikrát kontrolována britskými úřady, které nám daly pouze dostatek vody, abychom se dostali do dalšího místa určení.

„Je to úplavice cukrová!“

Během několika týdnů po našem příjezdu do Šanghaje povýšil Viktor z technika pro všechno na ředitele největší vinařské továrny v Číně. Já sama jsem se stala učitelkou angličtiny a měla jsem v každé třídě 60 až 80 čínských studentů. Oba jsme milovali svou práci a byli jsme v ní velmi úspěšní. Avšak brzy jsem začala trpět ne-uhasitelnou žízní, rychle jsem ubývala na váze a byla jsem nezvykle ospalá. Radila jsem se s čínským lékařem ve škole. Když provedl Fehlingovu zkoušku, poznamenal něco čínsky ke školní ošetřovatelce, ale já jsem rozuměla až příliš dobře. Řekl: „Je to úplavice cukrová“.

Zpočátku byl v Šanghaji inzulín snadno k dostání a můj stav se podařilo dostat rychle pod kontrolu. Láska mého muže a jeho porozumění mně pomohly nepropadnout panice a psychickým problémům, které v takových případech často vznikají. Pokračovala jsem ve vyučování a dokonce jsem si vzala více tříd a přijala větší zodpovědnost.

Když ale v prosinci 1941 dopadly bomby na Pearl Harbour, Šanghaj byla zcela odříznuta od světa. Japonci ji obsadili během jediného dne. My diabetici i naše rodiny jsem se rozběhli všemi směry a skoupili jsme veškeré dostupné zásoby inzulínu. Velice brzy totiž dostaly lékárny příkaz ukončit prodej a oznámit celkový stav zásob důležitých léků. Pak už zbývala jen možnost koupit inzulín na černém trhu. Kromě toho, že se muselo platit skutečnými zlatými pruty, nebyla záruka, že je dobrý. Náš čínský přítel Teng zajistil 18 lahviček inzulínu a velkomyslně mi nabídl, že se se mnou rozdělí, avšak zemřel po první injekci. Byl to tekutý jed.

Získat inzulín prostřednictvím Mezi-národního červeného kříže bylo nemožné. Abychom si udrželi tenčící se zásoby léku, přešli jsme my, diabetici závislí na inzulínu, na dietu bez uhlohydrátů a píchali jsme si spásný preparát co nejméně. Všichni jsme vyzkoušeli spoustu různých čínských bylin a já jsem získala tři celé skleničky německého Synthalinu. Hrůza mě jímá, když pomyslím na to, co vyvolávaly malé stříbrné pilulky. Dr. Elliot P. Joslin mi po letech řekl, že byly strašně nebezpečné pro játra.

Aby mě Viktor uchránil před panikou, tajně plnil prázdné inzulínové lahvičky vodou s trochou sušeného mléka, abych uvěřila tomu, že mi zbývá „více“ života. Inzulín jsme uchovávali v chladicích boxech, do kterých jsme vkládali bloky ledu zabalené do ručníku, což bylo strašně drahé. Ti, kteří neměli tyto chladicí boxy, dávali preparát do vody, kterou během velmi horkých letních měsíců měnili několikrát denně.

Každý z nás měl svou vlastní skleněnou stříkačku; nevím o nikom, kdo by ji rozbil. Denně jsme je sterilizovali vařením nad kuchyňským ohništěm, ve kterém se topilo briketami, vyrobenými doma z uhelného prachu a vody (v Číně se tomu říkalo „uhelná vejce“). Používali jsme tucet jehel, které se nám podařilo koupit v lékárnách, než byly uzavřeny. Avšak situace se stále zhoršovala.

Naděje zrozená ze zoufalství

Na počátku roku 1943 se Viktor sešel se skupinou lékařů z interny (protože v Šanghaji nebyli žádní diabetologové). Prosil je, aby mu pomohli místně vyrábět inzulín, ale oni mu nemohli pomoci. Možná, že nedokázali na sebe vzít tak velkou zodpovědnost. Nicméně však mému stále zoufalejšímu Viktorovi slíbili všechny lékařské knihy, ve kterých byla nějaká zmínka o výrobě léku. Viktor přijal jejich nabídku a rozhodl se vzít všechna rizika na sebe. Dostali jsme knihy v šesti jazycích, ale protože jsme řeči ovládali, nebyl to žádný problém. Viktor byl textilní a komerční inženýr, znal jen chemii textilního průmyslu. Vzpomínám si, že většinu vědomostí získal z Beckmanovy knihy „Interní lékařství“, kde byly nějaké výkresy a dobrý popis Bantingova a Bestova objevu.

Hledal vhodně vybavenou laboratoř a posléze jednu našel v Městském domě, kde čínský chemik zkoušel vzorky potravin a nápojů odebraných z pouličních kuchyní. Když nás lépe poznal a uvědomil si naléhavost situace, byl tak laskavý, že nám dal k dispozici své primitivní laboratorní zařízení, a v práci, již jsme museli vykonat, abychom udrželi naživu více než 400 diabetiků, závislých na inzulínu, nám pomáhal.

„Domácí“ výzkum s králíky a se slinivkou z vodního buvola

Rozhodli jsme se, že pro ověřovací zkoušku použijeme králíků (z nichž každý vážil přesně 1 kg) místo krys, protože se s nimi daleko lépe zachází. Našich šest králíků jsme museli nechat hladovět 24 hodin před tím, než byli rozděleni do dvou skupin po třech. Potom Viktor a Wong vstříkli určitý počet jednotek toho, o čem doufali, že je nový dobrý inzulín, jedné skupině králíků. Dalším třem aplikovali stejné množství jednotek vzácného amerického preparátu Lilly. K tomu se tři diabetici, mezi nimi i já, museli vzdát části svých životodárných zásob léku.

Pak nastalo napjaté období čekání. Kdyby šlo všechno dobře a králíci v první skupině upadli do hypoglykémie, změřil by se časový rozdíl se začátkem stejné reakce u druhé skupiny králíků a Viktor by zjistil, jestli je „náš“ inzulín slabší nebo silnější než řádně ověřený americký preparát.

Já sama jsem v malé laboratoři příliš vítána nebyla, protože mne vždy rozrušilo, když se ukázalo, že dávka je špatná a milého králíka zabila, nebo když jsem byla svědkem dalších nehod. Ale téměř denně jsem chodila ráno v pět hodin s naší čínskou kuchařkou Chi Ching na jatka na Seymourově ulici, abychom získaly čerstvou slinivku břišní po porážce nějakého velkého zvířete. Většinou jsme dostaly slinivku z vodního buvola, kterou jsme měli nejraději, protože byla větší, anebo z prasete, zřídka hovězí. Čerstvý nákup jsme uložily do termosky se širokým hrdlem, vzaly jsme si rikšu a jely do laboratoře. Někdy mi bylo dovoleno rozemlít to všechno na našem masovém strojku, ale pak jsem byla „vyzvána“, abych odešla z budovy. Věděla jsem, že hmota slinivky se musí rychle zahřát a rychle zchladit, aby se zneškodnil trypsin, ale nikoliv inzulín v Langerhansových ostrůvcích. Potřebný líh nám dodávali diabetici, které Japonci nezavřeli do židovského ghetta. Stejně tak byl získáván nutně potřebný led. Když byla potom zahájena výroba našeho léku, pacienti při vyzvedávání inzulínu dávali peníze do pokladničky, aby tak pomohli uhradit náklady. Někteří rovnou přinášeli líh koupený na černém trhu nebo velký kus ledu.

Byla jsem pokusným králíkem

Viktor a Wong nedokázali vyrobit bílý inzulín – zůstával tmavě hnědý. Ale byl dost dobrý k tomu, aby nás udržel naživu. Já sama jsem byla první člověk, kterému byl aplikován. Pamatuji se, že dr. Deutsch, československý lékař, mě jednou odpoledne navštívil. Protože to bylo během jeho rušných ordinačních hodin, podivila jsem se, co je příčinou jeho nezvyklé návštěvy. Potom se Viktor vřítil dovnitř – také v ne-obyčejně nezvyklou dobu. „Podívej se, Evo,“ řekl, „mám pro tebe nějaký nový japonský inzulín.“ Ihned jsem si uvědomila, že tomu tak nemůže být, neboť náš japonský přítel nikdy nedal Viktorovi inzulín a navíc byl tento inzulín hnědý. „To je zvláštní,“ řekla jsem, „je velmi tmavý.“ Viktor s doktorem si rychle vyměnili pohled a dr. Deutsch řekl: „Cožpak nevíte, že Japonci vyrábějí inzulín z ryb?“ Je to rybí inzulín a může to bolet.“

Viktor třesoucíma se rukama naplnil stříkačku. „Zkusíme to?“ „Ano,“ řekla jsem, „zkusme tu rybinu hned.“ Ale věděla jsem, že všichni hrajeme hru. Viktor mi vstříkl tmavý inzulín a pak se jeho oči zalily slzami: „Miluji tě, Evo,“ a vyběhl z místnosti. Chtěla jsem běžet za ním, ale dr. Deutsch mě zadržel. Tiše jsme se modlili a přitom se dr. Deutsch nepřestával dívat na své velké hodinky. Za chvíli přišel Viktor zpátky s naším kuchařem, který přinesl podnos s čajem. „Mám pro vás sacharin,“ řekl doktor a vhodil ho do mého čaje. Ale čaj se neosladil vůbec a mně bylo jasné, že to musel být nějaký druh sedativa. Seděli jsme, trochu si povídali a mně se udělalo lépe. Vyskočila jsem z křesla a zvolala: „Pomohlo to!“ Všichni jsme byli radostí bez sebe.

Výroba našeho inzulínu trvala asi tři roky. Všechny dávky byly velmi malé a řekla bych, že 50 % z nich vyhovovalo a brali si je pacienti podle seznamu, který jsme měli k dispozici. Tohoto seznamu jsme se přísně drželi a jsem pyšná na to, že mohu říci, že ani jeden diabetik nezemřel v důsledku nedostatku léku.

Čelili jsme mnoha problémům. Byl to nedostatek lihu a ledu z černého trhu, nedostatek elektřiny (6 kW na domácnost měsíčně), peněz a některých potravin. K tomu navíc letecké nálety, které nabývaly na intenzitě, jak se válka blížila ke svému konci, a samozřejmě hrozivá inflace. Hlavním problémem byly inzulínové lahvičky. Použili jsme všechny moje prázdné původní lahvičky a znovu jsme je naplnili novým, hnědým inzulínem. Když jsme potřebovali více nádobek, získali jsme nějaké z místní továrny na láhve. Zjistili jsme ale, že inzulín v původních lahvičkách vydržel několik týdnů, zatímco stejná dávka se v lahvičkách, vyrobených v Šanghaji, rychle kazila.

Nějakou dobu nám trvalo, než jsme zjistili, že inzulínové lahvičky musí být vyrobeny zvláštním způsobem, který nám však nebyl znám. Okamžitě jsme požádali všechny diabetiky, aby nám přinesli své prázdné původní lahvičky. Bylo udivující, kolik jsme jich shromáždili, prakticky nikdo žádnou nezahodil, tak jsme přilnuli i k prázdným nádobkám.

Pokud se týkalo zkoušky moči, používali jsme Fehlingovu metodu. Po několika týdnech se znovu otevřely lékárny a my jsme tak byli schopni získat testovací roztok, ale testy jsme dělali velice zřídka a pouze ze zvláštních důvodů. Pokud se týkalo acetonu, vzpomínám si pouze, že jsme používali nějakou směs, jejíž součástí byl nitroprussid sodíku, který jsme získávali na černém trhu od jednoho čínského obchodníka – diabetika.

Ocenění lidské vynalézavosti a lásky

Po skončení války jsme s Viktorem nakonec opustili Šanghaj koncem roku 1947 na palubě americké vojenské lodi. Když jsme přijeli do San Franciska, přiznávám, že jsem chodila do každé lékárny a ptala jsem se, mají-li nějaký inzulín na prodej, a s údivem jsem vyslechla kladnou a zcela věcnou odpověď. Pak jsem jenom zdvořile, ale velmi dojatě řekla „Děkuji“ a rychle vyšla ven poněkud zahanbena, ale šťastna. Od té doby mám vždy daleko větší zásobu inzulínu, ať jsem kdekoli, avšak to snad není tak překvapující.

Začátkem 50. let nás dr. Charles Best a jeho skupina výzkumných pracovníků pozvali na konferenci u kulatého stolu do Toronta. Viktor byl potěšen, že mohl vysvětlit shromážděným vědcům přesný postup, který s čínským chemikem používal, a že mohl odpovědět na četné technické dotazy, které následovaly. Příští večer jsme měli přednášku v posluchárně dětské nemocnice, kde se shromáždilo velké množství posluchačů, zatímco kanadská policie venku musela přikázat stovkám dalších, aby počkali před budovou na opakování naší přednášky téhož večera. Potlesk, kterého se nám dostalo, byl pro mne oceněním lidské vynalézavosti i projevem úcty Viktoru Saxlovi, jehož láska mu dala sílu a odvahu zachránit životy.

Přeložil dr. Václav Havlíček

Paní Eva R. Saxl, D. Ed., narozená dne

1. dubna 1920 v Čechách, nyní žije v Chile. Je světově známou a proslulou edukátorkou diabetiků.

Je nositelkou nejvyšších vyznamenání od Mezinárodní organizace diabetu i od mnoha národních organizací.

Je první čestnou členkou Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí v ČR. K jejímu významnému životnímu jubileu

1. 4. 2000 jí byla udělena medaile prof. MUDr. Jiřího Syllaby, DrSc., rytíře lékařského stavu.

Upřímně blahopřejeme!

Ohodnoťte tento článek!