Edita Horáková – Slapy versus Amerika

Titulní obrázek

Vodní záchranář na české Slapské přehradě a záchranář v americkém plážovém klubu… O zkušenostech, pravomocích, kompetencích, možnostech, odlišnostech, úsměvných historkách a dalších zážitcích jsme hovořili s Editou Horákovou.

Edita Horáková vystudovala vyšší odbornou školu sociálně právní, obor sociální práce. Od 18 let se ve volném čase věnuje mimo jiné také vodnímu záchranářství, ke kterému se dostala prozaicky přes, jak sama říká, „obyčejný“ kurz první pomoci: „V rámci kurzu jsme měli také několik hodin v bazénu, kde mě kdosi z organizátorů oslovil s nabídkou udělat si kvalifi kaci vodního záchranáře. Tehdy jsem si řekla proč to nevyzkoušet a dnes se vodnímu záchranářství věnuji již několik let …“

* Jak vedla vaše cesta od sociální práce ke studiu oboru vodního záchranářství?

Po dokončení studia sociální práce a také na základě několikaletých zkušeností vodního záchranáře jsem se rozhodla přihlásit na vyšší zdravotnickou školu na obor záchranářství. Studium jsem však po roce přerušila a odjela do Spojených států amerických, kde jsem měla domluvenu práci záchranáře či plavčíka -lifeguard – v soukromém plážovém klubu.

Zaměstnání v této oblasti jsem hledala cíleně, právě z důvodu, že jsem měla určitou kvalifi kaci jako vodní záchranář, rok studia oboru záchranářství a praxi v nemocnicích. V době, kdy jsem tuto nabídku našla na internetu, jsem vlastně již splňovala všechny požadované předpoklady, pouze jsem musela dodělat kvalifi kaci amerického Červeného kříže (American Red Cross). Jedete-li do Spojených států pracovat jako plavčík, nestačí vám totiž „pouze“ kvalifi kace Českého červeného kříže.

* V čem spočívalo získání americké kvalifikace?

Chcete-li být vodním záchranářem, tedy plavčíkem, v Americe, a to jak u moře, tak u kteréhokoli bazénu, musíte mít platnou americkou kvalifi kaci Červeného kříže. Bylo nutné absolvovat kurz a složit zkoušku první pomoci a zároveň absolvovat část plaveckou. Americká kvalifi kace má dvě části – CPR (kardiopulmonální resuscitace) a první pomoc. Je nezbytné získat obě tyto kvalifi kace, jedině tak můžete o práci plavčíka začít uvažovat. Já jsem si tuto kvalifi kaci udělala ještě tady v Čechách, i když je možnost odjet do Států a kvalifi kaci si zařídit až na místě.

Nespornou výhodou tohoto kurzu je jeho vedení v anglickém jazyce, což je velice přínosné pro zažití terminologie. Co se ale kurzu jako takového týká, pak musím upřímně říct, že kdo se bez předchozích praktických i teoretických zkušeností rozhodne vypravit do Spojených států jako plavčík, podstoupí pouze tento kurz a úspěšně jej zakončí zkouškou, domnívám se, že nemůže být schopen ve vypjaté situaci adekvátně zasáhnout. Obávám se, že takový člověk nemá praktické i teoretické poznatky natolik zažité, a jsem si jistá, že není dostatečně připravený.

Hovoříme o mladém jedinci, dejme tomu po gymnáziu, který si prací plavčíka v USA touží zpestřit léto a vydělat nějaké peníze … Jistě. Člověk, který se o podobnou práci uchází a má domácí zkušenosti jako vodní záchranář, všeobecná sestra, případně studuje obor záchranářství, je vybaven po stránce praktické i teoretické, a především dokáže tyto poznatky okamžitě v praxi použít.

* Vraťme se ale k vašim osobním důvodům k odjezdu …

Důvodů jsem měla několik. Chtěla jsem poznat jiné prostředí, logicky mě lákala i vidina výrazně lepšího výdělku – protože jak sociální práce, tak záchranářství nepatří v ČR k nejlukrativnějším oborům – a samozřejmě jsem chtěla v každodenní komunikaci zlepšit svou znalost anglického jazyka. A takovým bonusem pro mne bylo, že při tom všem mohu dělat práci, která mne baví.

* Vy jste tedy v Americe působila jako plavčík … kde a jak dlouho jste v USA žila a pracovala?

Zhruba v lednu roku 2003 jsem našla na internetu nabídku práce plavčíka v soukromém americkém plážovém klubu na skutečně malém ostrůvku v sousedství většího ostrova u východního pobřeží USA. Je to takové letní útočiště vyšších společenských, tedy solventnějších, tříd. Jedná se o opravdu malé ostrovy, kde jsou sídla americké smetánky, ale jinak infrastruktura upřímně řečeno nijaká. Minimální počet obchodů, navíc poměrně vzdálených. Sportovní vyžití v podstatě v možnostech, které nabízí pláž (jinak nesmyslně drahé), a nabídka restaurací co do počtu je také omezená. Ale jinak je tam panenská příroda a vypadá to jako ráj na zemi. Sezona zde oficiálně začíná na začátku července, já jsem však přijela již na začátku června. Konec sezony spadá na začátek září a já jsem se domů do Čech vracela na začátku října. V klubu jsem strávila tři měsíce a jeden měsíc jsem cestovala po Spojených státech.

* Tři měsíce jste pracovala jako plavčík v soukromém klubu. Jak vypadal váš typický den, respektive týden?

Pracovní doba začínala v devět hodin ráno … V podstatě jsme pracovali po celou dobu, kdy byl klub pro své členy přístupný a kdy tedy oficiálně ručil za své členy. Kluboví členové se spoléhají, že od devíti ráno do pěti odpoledne je zde pro ně k dispozici, kromě vybavení klubu, také skupina plavčíků, kteří ručí za jejich bezpečnost. Na jedné směně jsme byli tři a všichni jsme takzvaně rotovali. V určitých časových intervalech, půl až tři čtvrtě hodiny, jsme měnili stanoviště: pláž, molo a zázemí, tzn. kancelář. Takto rotujete šest dní v týdnu, jeden den máte volný.

Díky neustále se měnící pozici a souvisejícím povinnostem nemáte šanci uvíznout v rutinních mechanismech, což přispívá k udržení pozornosti, netrávíte příliš času vcelku na slunečním žáru apod. Střídání stanovišť společně s průběžným cvičením, které od všech plavčíků vedení klubu vyžadovalo, nás pomáhalo držet stále ve střehu.

* Jaké povinnosti vás čekaly v rámci tohoto rotování?

Jste-li u vody, musíte být stále ve střehu a sledovat všechny lidi ve vodě. Neustále musíte počítat, kolik jich je ve vodě, mapovat také okolní terén, musíte mít představu, kdo by se mohl případně začít topit, protože je slabší plavec, kterého z klientů by mohla vzít křeč apod. Člověk sloužící svou část směny v zázemí ošetřoval základní a běžná „zranění“ a byl k dispozici v případě jakýchkoli mimořádných událostí venku u vody. Být v permanentní pohotovosti a mít povědomost o pohybu a možnostech klientů, na tom náš zaměstnavatel skutečně striktně trval.

* Jaké úrazy či zranění jste nejčastěji ošetřovali, respektive jaké případy byly nejfrekventovanější?

Měli jsme to štěstí, že v průběhu tehdejší naší sezony k žádným závažnějším zraněním nedošlo. Na začátku sezony a pak také na konci nám i našim klientům nejvíce „komplikovaly život“ medúzy.

Požahání či popálení medúzou bylo skutečně nejčastějším zraněním. Samozřejmě jsme měli také děti, které si lokly vody, nějaké lehčí spáleniny od slunce apod. Na všechny případy jsme ale byli připraveni a prostředky „první pomoci“ byly vždy k dispozici … páteřní desky, krční límce a další záchranářské vybavení, opalovací krémy, přípravky na spáleniny, léky proti bolesti, koření na maso …

* Koření na maso? K čemu je vodním záchranářům koření na maso?

Sama jsem byla překvapená, ale je to pravděpodobně nějaká místní tradice, protože sami hosté, stane-li se jim, že je popálí medúza, žádají okamžitě od personálu klubu koření na maso.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že kůže zasažená medúzou, posypaná okamžitě kořením na maso, rychleji přestává pálit a bolet. Nikdo neví, která složka koření způsobuje tento „zázrak“, ale funguje to, hosté to znají a tradice se předává každým rokem dál a dál. Je to úsměvné a naprosto nemedicínské.

* Vy máte zkušenosti vodního záchranáře z domácího prostředí a nyní také z Ameriky. V čem se jejich práce liší?

Záchranáře v Americe, stejně jako u nás, je nutné rozlišovat – ti, kteří jezdí se sanitními vozy, jsou v podstatě paramedici, kteří prošli speciálními kurzy odlišnými od kurzů pro plavčíky. Plavčík u moře či u bazénu, což je moje oblast působení, je na rozdíl od našich poměrů v Americe pro lidi autorita. Co řekne plavčík, to je zákon a nikdo jej nezpochybňuje. Když dá příkaz „z vody“, všichni jej uposlechnou, i když se z jejich pohledu zdánlivě žádné viditelné nebezpečí neblíží. Jsou takto vychovaní a zároveň žádného plavčíka ani nenapadne své pravomoci zneužívat a dávat bezdůvodné příkazy. Pravidla psaná i nepsaná týkající se pobytu ve vodě a u vody jsou všemi respektovaná. V klubu, pro který jsem pracovala, byla situace navíc specifická v tom, že byl privátní, hosté se k personálu chovali velmi mile, plavali pouze ve vyhrazeném koridoru a nijak výrazně „pravidla“ nepřestupovali, a tedy nekomplikovali práci plavčíků. Jednalo se o klub s řadou prominentních hostů a s dlouhou čekací listinou na členství a s tím souvisel stoprocentní servis, kterého se členům dostávalo. I kdyby bylo sebevíc chladno a pršelo, ale jeden jediný člen se rozhodl, že si půjde zaplavat, musí tam plavčíci být. Na druhou stranu ale Američané obecně, co jsem měla možnost poznat, žádní výrazní plavci nejsou, nepřeceňují své síly a ve vodě se chovají nepoměrně ukázněněji než Češi. Vrátíme-li se ale k záchranářům v Americe obecně, pak jistě složitější a náročnější práci mají lifeguards na velkých veřejných plážích u moře, případně u bazénů bytových komplexů, kterých je tam velké množství. Služby jsou dlouhé, celý den na jednom stanovišti, a finanční ohodnocení bude pravděpodobně odlišné od toho, které mají plavčíci soukromých klubů typu, ve kterém jsem pracovala já.

* Zmiňovala jste, že v době vašeho působení v klubu k žádnému závažnějšímu případu nedošlo. Kdyby se ale přece jenom něco stalo, víte, jak byste se zachovala?

Samozřejmě. Ze školy i z praxe v bazénech v Čechách a na Slapské přehradě mám vše zažité. Školní i bazénovou teorii jsem měla nesčetněkrát možnost vyzkoušet si v praxi. Pravdou ale je, že v Americe je například resuscitační postup podle amerického Červeného kříže trochu odlišný. Vyzní to pravděpodobně jako „vtip“, ale v Americe, chystáte-li se například zachránit tonoucího, musíte se jej „v jeho vlastním zájmu“ zeptat, zda vůbec pomoci chce. Odpoví-li záporně, musíte jej nechat jeho osudu …

* Můžete závěrem ve stručnosti srovnat své působení záchranáře v Americe a doma v Čechách?

Jak jsem již říkala, v Americe obecně má záchranář větší autoritu, a to vidím jako zásadní rozdíl. Lidé jsou disciplinovanější a znalí svých plaveckých možností a limitů. Není obvyklé, aby se lidé v komunikaci se záchranářem chovali v Americe neurvale. V našich domácích podmínkách není výjimkou, když vás lidé poměrně nevybíravě odkážou do „patřičných“ míst, a to jen z důvodu, že jste je upozornila na nevhodné chování.

V uvozovkách výhodou je pro mne u nás doma fakt, že se častěji dostanu k techničtějším zásahům, jako vyprošťování lodí, záchrana na nedostupných místech apod. Obvyklé jsou ale samozřejmě také případy na souši a k nejčastějším patří alergické reakce, pohmožděniny a zlomeniny končetin atd. Plavčíci a posádky člunů na Slapech řeší technické zásahy, poskytují první pomoc a ke komplikovanějším případům okamžitě vždy povolají posádku speciálního člunu Rychlé záchranné služby Praha, který má na palubě lékaře. Nechci však práci lifeguard v Americe s prací záchranáře v Čechách příliš srovnávat, protože mám své specifi cké zkušenosti z privátního klubu, nepůsobila jsem jako plavčík na veřejné pláži ani u bazénu, což oboje ale znám z našich domácích poměrů.

Ohodnoťte tento článek!