Editorial

Jsme v produktivním věku, někdo třeba sice krátce po složení zkoušek z dospělosti, druhý už jenom pár kroků od odchodu do zaslouženého důchodu, přesto většina z nás asi nemá v pracovním a životním tempu a shonu čas, a možná ani chuť, přemýšlet, co bude jednou, až… Až sami budeme natolik staří, že žít bez dopomoci druhých nebude možné nebo bude hodně komplikované. Vy, zdravotníci, jste díky své profesi blíže k chápání limitů stáří, jeho potřeb, smutků, ale i hledání možností drobných radostí. Přesto, ruku na srdce, uvědomujeme si pokaždé, v rychlém sledu pracovních úkolů, kým naši staří pacienti kdysi byli, jak se cítí dnes, jak na ně působí naše rychlost v činech, ale i v mluvě, jak třeba stále mladý mozek trpí „okoralostí“ těla? Zpomalte na chvíli a začtěte se do následujících řádků. Jedná se o text, který poslední dobou koluje na internetu, objevil se i na sociální síti Facebook, kde jsme jej sdíleli i my na fanouškovských stránkách časopisu Sestra. Je údajně autentický… Může to být pravda, ale také nemusí. To však není podstatné. Je lidský, je pravdivý, je trochu smutný, ale to je život. Je především pro zamyšlení! Nemusíme se ani profesně specializovat na péči o seniory, lze jej „aplikovat“ i na jiné pacienty či na své blízké, rodinné příslušníky, a hlavně uvědomme si, že jednou budeme staří všichni!
„Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice báseň nalezl mezi jejími věcmi a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už MĚ uvidíte!
Tento text by se měl stát povinným studijním materiálem pro veškerý zdravotnický personál! I rodiny!!!“ Krásný a slunečný podzim šÉfredaktork a

1)
R
Ohodnoťte tento článek!