Elektromyografie – EMG

Elektromyografie patří mezi elektrofyziologické pomocné vyšetřovací techniky, které napomáhají hodnocení funkčního stavu periferního nervového systému, svalů a nervo-svalového přenosu. Metoda není přínosná u centrálních onemocnění.

SUMMARY

Electromyography is an electrophysiological examination technique, which help evaluate functional status of the peripheral nervous system, muscles and nerve-muscle transport of impulses. The technique is not useful in CNS diseases.

Mohlo by se zdát, že počátek elektromyografie je u Luigi Galvaniho a jeho žabích stehýnek, ale skutečnost je jiná. Již Leonardo da Vinci se zajímal o studium pohybů svalů a v roce 1966 Ital Francesco Redi zdokumentoval, že svaly musejí vykazovat elektrickou aktivitu.

V roce 1791 Luigi Galvani vypozoroval vztah mezi elektřinou a svalovou kontrakcí. I když se v závěrech pokusů mýlil v tom, že vzniklý galvanický článek považoval za projev „živočišné elektřiny“, přesto je jeho pozorování považováno za zrod elektroneurofyziologie.

V roce 1793 objevil Alessandro Volta, že se v případě Galvaniho jednalo o elektrochemický článek, v následujícím roce Galvani zjistil, že stah žabích svalů je možno vyvolat i přiložením volného konce nervu bez přítomnosti jakéhokoli kovu, a tím potvrdil svůj koncept živočišné elektřiny.

V roce 1820 sestavil Johan Schweigger první galvanometr a v roce 1844, díky zdokonalení galvanometru, Carlo Matteucci dokázal, že svaly produkují elektrický proud. Touto prací byl inspirován Frenchman DuBois-Reymond, který v roce 1849 podal první zprávu o elektrických signálech produkovaných při volní aktivitě lidských kosterních svalů. Rovněž objevil, že velikost zaznamenaného proudu je snížena impedancí kůže, když k snímání signálu použil drátěnou elektrodu.

H. Piper roku 1907 zdokonalil tuto metodu tím, že zavedl kovové plošné elektrody. Další pokrok v technice záznamu představoval objev katodové trubice, navržený Braunem roku 1897, kterou poprvé použili k zesílení akčních potenciálů A. Forbes a C. Thatcher v roce 1920. O dva roky později Herbert Spencer Gasser a Joseph Erlanger použili namísto galvanometru osciloskop, založený na principu katodové trubice, za což, spolu se zdárnou interpretací akčního potenciálu, získali v roce 1944 Nobelovu cenu za fyziologii.

Arthur E. Baines ve své knize (1918) publikoval elektrický model nervového systému, ve kterém neurony a svalová vlákna nahradil elektrickými obvody, sestavenými z galvanického článku a množství kondenzátorů. Baines byl první, který přirovnal šíření vzruchu nervem k šíření elektrického signálu kabelem. Pokus zaznamenat signál z dysfunkčního svalu se poprvé podařil R. Proebsterovi roku 1928 při vyšetřování pacienta trpícího obrnou periferního nervu.

Rychlý rozmach klinické myografie přineslo roku 1929 použití jehlové elektrody Adrianem a Bronkem, a umožnilo tak sledování aktivity spojené s činností jednotlivých svalových vláken (či malých skupin svalových vláken). Metodu dále zdokonalil v průběhu 50. a 60. let F. Buchthal využitím elektromyografických jehel.

Elektromyografické vyšetření

Nejčastěji jsou na EMG vyšetření doporučováni pacienti se syndromem karpálního tunelu, dále pak s polyneuropatií, myopatií a dalšími onemocněními, jako je např. amyotrofická laterární skleróza (ALS), kdy je metoda elektromyografie stěžejní ke stanovení diagnózy.

Dále se vyšetřují poruchy nervosvalového přenosu, jak presynaptického, tak postsynaptického typu. Vyšetření probíhá obdobně jako kondukční studie, jen impulzy nejsou jednotlivé, ale po sobě následující – repetitivní stimulace.

Vyšetření EMG není příjemné a je vnímáno jako bolestivé. Pro vyšetření svalu je nutná spolupráce pacienta (musí mít sval plně uvolněn a na pokyn ho aktivovat různou silou). Z těchto důvodů je třeba pacienta, eventuálně rodiče dítěte, před vyšetřením poučit a vysvětlit mu, na jaké vyšetření je posílán. A to jak z hlediska kondukční, tak jehlové studie.

Kontraindikací k vyšetření EMG je kardiostimulátor, při vyšetření jehlovou elektrodou septické stavy, hepatitis, endokarditida, warfarinizace, krvácivé stavy, těžké terminální stavy.

Kondukční studie – neurografie

Měří se rychlost vedení vzruchu ve stimulovaném periferním nervu, a to jak motorických, tak senzitivních vláken, a velikost odpovědi na stimulaci ve svalu inervovaném stimulovaným nervem. To znamená, že přístroj zjišťuje, jak rychle vedou nervy vzruch do výkonného svalu. Vedle rychlosti vedení periferním nervem se hodnotí i amplituda evokované odpovědi. Naměřené hodnoty jsou porovnány s normami. Toto porovnání může ukázat na poškození vyšetřovaného nervu difuzní či lokální, např. úrazem, tlakem, zánětem, metabolickou poruchou. Dále prokáže, zda je postižení axonální, nebo demyelinizační.

Vyšetření probíhá vleže, méně často vsedě (podle zvyklostí laboratoře). Na sval, inervovaný příslušným nervem, se nalepí povrchové elektrody a stimulační elektroda se přikládá v průběhu nervu, kde se stimuluje slabým elektrickým impulzem (maximálně do 100 mA).

Vyšetření svalu

Registruje se spontánní a volní aktivita ve vyšetřovaném svalu. Ve zdravém svalu vznikají akční potenciály jen aktivací nervových vláken a přechodem přes nervosvalovou ploténku. Proto všechna vlákna patřící do jedné motorické jednotky jsou aktivována simultánně, tzn. že v klidu nevykazuje sval žádnou aktivitu. Denervované vlákno není pod kontrolou nervu, a proto je jeho aktivita na nervu nezávislá, neaktivuje se synchronně, ve svalovém vláknu dochází ke změnám.

Vyšetření probíhá vleže. Provádí se tenkou jehlovou elektrodou (nejčastěji koncentrickou), která snímá pouze signály vznikající v důsledku aktivity svalu. Poloha jehly ve svalu se mění, vyšetřují se různé svaly v závislosti na klinické diagnóze (i svaly jazyka). Na DKK se nejčastěji vyšetřuje m. vastus medialis či m. tibialis anterior, na HKK nejčastěji m. opponens pollicis či m. deltoideus.

Příklad vyšetření – pacient je poslán na vyšetření neurologem pro svalovou slabost, ubývání drobných svalů rukou, postupně se rozšiřují na celé paže, záškuby svalů celého těla, špatné polykání, ztížené mluvení, zhoršení funkce rukou i nohou. K vyloučení diagnózy motor neuron disease (MND) Kondukční studie motorických a senzitivních vláken nervů, jak dolních, tak horních končetin, je v normě, bez bloků vedení. Při vyšetření jehlovou elektrodou z minimálně tří svalů, včetně svalu jazyka, je patrná spontánní aktivita – pozitivní ostré vlny a fibrilace, fascikulace. Podle EMG vyšetření je pravděpodobná diagnóza ALS.


Monika Muroňová, Neurologická klinika VFN Praha (111moni@seznam.cz)

Elektromyografie – EMG
Ohodnoťte tento článek!