Empatie – křehká vlastnost zdravotníků

Kateřina Čížková, VZŠ, Praha

„Starajíce se o štěstí druhých, nacházíme své vlastní.“

Platon

Kdyby tento citát vzal každý zdravotník za své pevné přesvědčení, za svou pravdu, byla by péče o pacienty nanejvýš výborná. Naplnit svou vlastní potřebu pomocí někomu, abychom byli svědky jeho blaha, by mělo být prioritní motivací nemocničního personálu. Bohužel, schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby nemají všichni zdravotníci. V našem zdravotnictví pro to existují i objektivní důvody.

Faktory nepřátelské empatii

Nedostatek personálu – nemocnice musí šetřit každou korunu. Proto zaměstnávají jen nezbytný počet zdravotníků, kteří za dvanáctihodinovou směnu mají na svých bedrech naloženo práce pro dva. To vede k tomu, že jakékoliv „zbytečné volání“ pacienta je odměněno výčitkou s důsledkem jeho obav se znova ozvat.

Sestra je na některých pracovištích v zaměstnání pomalu denně. Má málo času na sebe, na své děti. S tím souvisejí problémy s jejím přístupem k práci, k pacientům.

V neposlední řadě jsou to také finanční podmínky, které vyhánějí sestry ze zdravotnictví do jiných oborů.

Přehnané šetření na úkor pacientů. Je tomu rok, co zdravotnictví zachvátila vlna šetření. Některé metody, kterými se managementy nemocnic pokoušely udržet každou korunu pod „svou střechou“ mne až zarážely. Jednou z nich byla např. teorie, že každý pacient má na den přiděleny čtvery pemprsky. Naštěstí se toto striktně nedodržovalo. I na jednom dětském oddělení se výrazně snížila frekvence přebalování. Prevence opruzenin se tak kompenzovala větším množstvím používání mastičky Lavarazánky.

Omezení postihlo také podávání léků. Tříleté dítě se stomatitidou mělo dostat lék Herpesin. Jelikož dětský sirup byl příliš drahý, prožíval chlapec denně muka při podávání rozdrcené tablety. Tyto zkušenosti zdravotníka zatím schopného empatie opravdu zklamou. Pozbude tak do určité míry smysl své práce.

Také čas a praxe působí, že sestra svou práci dělá rutinně. Mnohé případy spolu s psychickými dopady bere již jako samozřejmou součást života a stává se imunní, není již tak schopna soucitu a empatie. Proto, podle mého mínění, by na každém oddělení měla staniční sestra pravidelně s pracovníky vést jistou formu diskuse o daném problému. Měla by si všímat a hodnotit nejen zručnost, schopnost organizace práce, ale také přístup k pacientovi. Tím vlastně jednotlivce z týmu motivovat k uvědomělému pozitivnímu jednání s nemocným.

Jak pěstovat empatii

Vlastnost, o níž stále hovořím, by neměla být jen výsadou sester, ale také lékařů, kteří mnohdy ze své „božské“ pozice nevidí na pacienta. O praxi jsme se jako žákyně účastnily každé vizity, tedy i primářské. Tehdy ležel na oddělení pacient s karcinomem rekta. O své nemoci nevěděl, byly jsme tedy upozorněny profesorkou, abychom s ním nehovořily o jeho zdravotním stavu. Je jasné, že nevědomé podřeknutí a neuvážené podání zprávy o takto závažném onemocnění způsobí u pacienta velký psychický šok. Pan primář však před zraky kolegů a spolupacientů nebohému muži sdělil nezvratné rozhodnutí, že příští den půjde na operaci, kdy mu bude provedena trvalá kolostomie. Pacient nesouhlasil. Odmítal jakékoliv rady o širokém spektru pomůcek, které mu zajistí prožívání stejně kvalitního a produktivního života jako dosud. Nejen že onen lékař porušil všechna pravidla sdělování diagnózy onkologicky nemocnému a traumatizoval ho, ale pracovníky oddělení vystavil nedůvěře pacientů.

Svým chováním lékaři, sestry, ale i pomocný personál někdy vyvolávají mezi pacienty strach z pobytu v nemocnici, nebo i jen z kontaktu s lékařem. Nejednou jsem ze svého okolí slýchala a dodnes slýchám názory lidí na jednotlivá pracoviště nemocnice, ale i na privátní lékaře: „To je hrozný lékař, k němu nechoď.“ „Tam bych si nikdy nešel lehnout.“ „Sestry jsou tam příšerné.“

Působí to děsivě, ale bohužel ti lidé vycházejí z pravdivých zážitků. Odstra šujícím signálem je až chorobný strach starých lidí, kteří berou hospitalizaci jako poslední stanici života. Osobně jsem byla svědkem přístupů, které si sama nedokážu dodnes vysvětlit a které samy o sobě přímo budí pocit hrůzy při pomyšlení dát svého příbuzného do takového zařízení.

Světlo na konci tunelu

Ze situace, ve které se naše zdravotnictví nachází, bude cesta trnitá a dlouhá. Velkou pomoc vidím v systému sester skupiny A a B, spojeným se systematickým propočítáváním ošetřovatelské zátěže podle profesora Svänborga. Dočasným přidělením pomocné sestry na oddělení s vyšší časovou zátěží na základní ošetřovatelskou péči by se docílilo, že sestry nebudou tolik podléhat napětí z časové tísně a budou si schopny též nalézt čas pro pacienta jako osobnost a ne jen jako pro určitou diagnózu. K tomu však je zapotřebí dostatek kompetentního personálu, nezatíženého spoustou drobných prací, které by lehce zastal nižší zdravotnický pracovník.

Krokem kupředu je fakt, že dnes jsou staniční sestry nuceny začít myslet ekonomicky. Již neobjednávají další várku nových pomůcek, nýbrž své zásoby podle potřeby pouze doplňují. Také rozmanitost výrobků pro zdravotnické účely, které nabízí dnešní trh, je dalším krokem vpřed. Lze si vybrat podle kvality, ale také podle ceny výrobku.

Než si nemocnice svou spořivou ekonomikou, která však nezatíží v žádném směru klienta, vydělá na zaplacení potřebného počtu pracovníků, bude trvat ještě dosti dlouho. Tak dlouho bude také trvat, než zdravotnictví v Čechách dá sestře takové podmínky, aby dokázala být opravdu pokaždé, když přistoupí k lůžku s vystrašeným pacientem, plná porozumění, trpělivosti, soucitu a samozřejmě schopná empatie.

Ilustrační foto Milan Čermoch

Sestra by si měla umět hrát, a to nejen na dětském oddělení.

Ohodnoťte tento článek!