Ergoterapie v pediatrii aneb O přístupu senzorické integrace

Česká Asociace Ergoterapeutů definuje ergoterapii jako „profesi, která prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových a rekreačních činností u osob jakéhokoli věku s různým typem postižení“.


SOUHRN: Článek pojednává o ergoterapii v pediatrii, o tom, co je ergoterapie a kdy může pomoci. Hlavním tématem je přístup senzorické integrace a její význam v psychomotorickém a sociálním vývoji dítěte.
Klíčová slova: ergoterapie, senzorická integrace, neobratné dítě, nepozorné dítě

SUMMARY: The article addresses ergotherapy in pediatrics, explains what it is and when it can help. The main topic is the approach of Sensory Integration and its importance for psychomotor and social development of the child.
Key words: ergotherapy, Sensory Integration, clumsy child, low attention span


 

V oblasti pediatrie ji tedy chápeme jako terapii věnující se řešení všedních denních činností (Activity of Daily Living, ADL), hře, předškolním a školním aktivitám a zájmovým činnostem. Hodnocení v ergoterapii u dětí je velmi „živý“ proces a zahrnuje především motorické dovednosti, zpracování smyslových podnětů a interakci dítěte s okolním prostředím. Cílem ergoterapie je rozvoj a dosažení optimálních funkcí v oblastech zpracování smyslových vjemů, motorických dovedností, manipulace s předměty a vizuální percepce. Neméně důležitou složkou výkonu je hodnocení funkcí kognitivních a psychosociálních.

V ergoterapii užíváme několik hodnocení a následné intervence, které vycházejí z evidence – Based Practice neboli praxe založené na důkazech.
Praktické modely užívané v ergoterapii jsou například neurovývojová metoda užívaná u dětí s neurologickým onemocněním, nejčastěji u dětí s dětskou mozkovou obrnou nebo opožděným motorickým vývojem. Dále se můžeme zmínit o přístupu zaměřeném na rodinu nebo též stupňování aktivit a celou řadu dalších oblastí. V tomto článku se budeme věnovat senzorické integraci (SI), která je hojně využívána v zahraničí.

Senzorická integrace

Senzorickou integrací se poprvé začala zabývat americká ergoterapeutka J. Ayres v 70. letech minulého století. K základu této teorie ji přiměla práce s dětmi s poruchami učení, percepčními vadami a dětmi s poruchami chování. Některé z nich navíc vykazovaly jisté známky poruch integrace smyslů, aniž by měly postižení centrálního nebo periferního systému nebo jiné onemocnění. Tyto děti obtížně zvládaly sebeobslužné činnosti, měly potíže v kolektivu svých vrstevníků nebo ve školních dovednostech. Doktorka Ayres popsala SI jako neurologický proces, který zpracovává a organizuje podněty z okolního prostředí, ale i informace z vnitřku těla a umožňuje nám tak adekvátně reagovat na tyto podněty. Pomáhá nám reagovat na změny, rozhodovat, které stimuly jsou v daný okamžik podstatné. SI hraje důležitou úlohu v oblasti pozornosti a sebekontroly. Správná integrace smyslových vjemů má dominantní roli při procesu učení motorických dovedností, všedních denních aktivitách, hře a následně plnění školních úkolů.

Základním předpokladem tohoto přístupu je znalost smyslových drah, projevy jejich deficitů a vedení správné intervence. Vycházíme ze znalostí neuroanatomie a neurofyziologie.
Na základě projevů dítěte a jeho výkonů si vytváříme nejdříve hypotézy o zpracování smyslových vjemů. Znamená to tedy, že pozorujeme chování a přemýšlíme smyslově.

O jaké smysly se jedná? Většinou si vybavíme základních pět smyslů, jako je zrak, sluch, čich, chuť a hmat. SI se nejvíce věnuje hmatu neboli taktilnímu systému, polohocitu a pohybocitu (propriocepci) a systému rovnovážnému (vestibulárnímu).

Velmi stručně bych se zmínila o taktilním systému, který je důležitý už v novorozeneckém období k vyvolání vrozených reflexů, navázání pouta s rodiči a vytvoření pocitu bezpečí. Podporuje vývoj v orofaciální oblasti a funkce ruky. Taktilní systém ovlivňuje sociální interakce, manipulaci s předměty, ADL, plánování pohybu a sekvence pohybu.

Propriocepce informuje o vzájemném vztahu mezi jednotlivými částmi těla a jejich pozicích. Je to tzv. zpětná vazba přicházející ze svalů a kloubů, díky které víme, kolik síly musíme vyvinout, abychom dosáhli požadovaného pohybu nebo něco zvedli. V oblasti vývoje přispívá k orientaci v tělesném schématu, motorickému plánování a sebekontrole. Proprioceptivní systém se podílí na svalovém napětí, mobilitě, kokontrakci, na obranných reakcích a jejich kvalitě a na přiměřené síle. V těchto oblastech se tedy mohou projevit možné deficity související s propriocepcí. Například je to chůze po špičkách, vizuální kontrola při kopírování jednoduchých pohybů, nízké svalové napětí aj. Vestibulární systém má na starost rovnovážné reakce, pohyb vůči gravitaci, prostorovou orientaci, bilaterální dovednosti a sekvence. Dále zrychlení a zpomalení pohybu a podílí se na regulaci svalového napětí. Je v blízké spolupráci s limbickým systémem, tedy se zpracováním smyslových vjemů ve smyslu intenzity.

U kterých dětí je vhodný přístup SI? V první řadě u dětí s nerovnoměrným psychomotorickým vývojem. U dětí s hyperaktivitou a poruchou pozornosti, u dětí „neobratných“ nebo „nešikovných“. U těch, kterým se nedaří dosahovat výkonů běžných pro jejich spolužáky, ať už v oblasti motorických dovedností, kognitivních funkcí nebo sebeobslužných činností. Také u těch, kteří se obtížné zapojují do kolektivu svých vrstevníků, zdají se být příliš uzavření, bojácní, nebo naopak příliš agresivní. Velkou skupinu mohou tvořit děti reagující neadekvátně na běžné a vrstevníky tolerované situace, jako je například mytí vlasů, střihání nehtů nebo nákup v supermarketu. SI přístup užíváme také u dětí s Downovým syndromem, autismem a s poškozením centrálního nervového systému (CNS).

Podle navržené nozologie z roku 2007 (Miller et al., 2007) máme tři základní skupiny poruch SI. Prvním z nich jsou poruchy senzorické modulace (sensory modulation disorder), kde dochází k poruše „upravování“ senzorických vjemů ve smyslu intenzity. Jedná se o reaktivitu CNS na příchozí stimuly. Modulace se projevuje buď jako rychlá velmi intenzivní odpověď na smyslový vjem, nebo naopak reakce chybí. Též se může projevit dožadováním neobvyklého množství smyslových stimulů napříč všemi smysly. Další skupinou jsou smyslově motorické poruchy (sensory-based motor disorder), které se projevují chabou posturou nebo volním pohybem jako výsledek smyslových problémů. Poslední jsou smyslově diskriminační poruchy (sensory discrimination disorder) projevující se potížemi s interpretací kvality smyslových podmětů a neschopností uvědomit si podobnosti a odlišnosti mezi nimi. Pacienti vnímají, že stimul je přítomný, ale obtížně adaptují smyslovou odpověď.

SI je teorie, hodnotící metoda, která užívá řadu vyšetřovacích nástrojů, jako jsou dotazníky, standardizované i nestandardizované testy a pozorování dítěte. SI je též specifický způsob intervence, který vyžaduje prostředí bohaté na smyslové podměty. Užívá „senzorické diety“ k snadnějšímu zpracování smyslových vjemů. Senzorická integrace je tedy přístup užívaný v ergoterapii u dětí, které obtížně zpracovávají smyslové stimuly. Vychází z předpokladu, že SI se vyvíjí na základě pohybových příležitostí a zkušeností. Pomáhá dítěti organizovat podněty a tím se cítit bezpečně ve svém okolí, adekvátně reagovat na vzniklé situace a efektivně je řešit. SI zasahuje do všech oblastí psychomotorického vývoje dítěte.


O autorovi: Bc. Zdeňka Hyttichová, Praha (Zdenickas@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!